Napadlo vás, jak je práce ředitele podobná činnosti letce ve větroni? Zdálo by se, že stačí ovládat celkem jednoduché řízení letounu, ale opak je pravdou. Nelze radostně a bezpečně létat bez poznatků z meteorologie, kartografie, fyziky i aerodynamiky, zdravovědy a lidské fyziologie, technologie výroby i techniky a mechaniky obecně, psychologie… Stejné je to u ředitele školy. Není to jen školní byrokrat, správce budov, dozorce práce nebo motivátor týmu. Je tu i mnoho dalšího a na některé aspekty chci upřít svou pozornost.
Létající ředitel radostně pozorující
Zdálo by se, že ředitel školy je ten, který spolu se školníkem nutně musí znát svou školu nejlépe. U mnoha to tak možná platí, ale není také mnoho těch, kteří se poznávání své vlastní školy moc nevěnují? Ví každý ředitel školy, jak vypadají jeho třídy, či dokonce všechny školní prostory, a aktualizuje tyhle svoje poznatky?
Nedávno jsem na facebookové stránce Líného učitele zveřejnil, že jistá škola má ve třídě na zdi heslo: „Chovejte se tak, abyste učinili každého učitele šťastným.“ Přemýšleli v té škole nad tím, co to vlastně znamená a jak arogantní a sebestředné postoje tím učitel dává najevo? Žák není ve škole od toho, aby dělal učitele šťastným. Učitel je tím, kdo by měl myslet na své žáky, ne naopak!
Učitelovo štěstí zkrátka není vůbec na pořadu dne. Neměl by to být a ani není žádný cíl konání žáka, ani na desátém nebo dvanáctém, natož na prvním místě – a ještě aby z toho bylo motto ve třídě. To je jasná indoktrinace, která vede k (na prvním stupni častému) učitelocentrismu: Není důležitá moje radost z práce, ale to, co o ní řekne učitelka. Všechno se řídí optikou učitelky a žáci se učí vyhovět jejím požadavkům, vkusu a názorům. To je velmi škodlivý proces a tohle heslo je přesně jeho esencí. Ozval se ovšem ředitel té školy a bránil se: „Tohle heslo v mé škole v žádné třídě nevisí! To musí být v sousední škole!“ Jenomže fotografie ho usvědčila z omylu nebo ze lži. Nabízí se otázka: Jak často chodí do tříd své školy?
Ředitel školy by měl třídy navštěvovat často, bez zvláštního důvodu a rád. Měl by cítit zvědavost nad tím, jaké zajímavé věci v nich uvidí a co v nich zažije. Bylo by velmi dobré, kdyby žáky pochválil za jejich výrobky, které uvidí, a za výzdobu, na které by se měli výrazně podílet. Jako zúčastněný pozorovatel pak má možnost spatřit dobrou práci svých učitelů nebo nacházet rezervy, které by se měly napravit. Nemluvím nyní o hospitacích, ale o hlubokém poznávání života školy a ponoření se do něho. Pokud se zaměříme na fyzické prostředí školy, je důležité vědět, že je velmi významným faktorem školního klimatu. A je to úplně stejně jako při výuce: Čím více se do něho zapojují žáci, tím lépe! Ankety a hlasování žáků o tom, co by mělo ve škole být a čím prostory vylepšit, by měly být věcí samozřejmou. Naslouchejme žákům a vyslyšme jejich hlasy, neboť ve škole tráví obrovský čas svého dětství.
Na zvýšení participace žáků do prostředí, kde tráví tolik času, ovšem nesmí řediteli školy chybět odvaha. Vím o střední průmyslové škole, kde třída třeťáků vyhrála jakousi školní soutěž. Mohli si zvolit odměnu a také si vybrali: vymalovat svou třídu. Vlastními silami, klidně i v sobotu, a třeba i bílou barvou – jen když jejich třída bude vypadat lépe. Třídní učitelka se nabídla, že bude tuto jejich práci dozorovat. Ale ředitel školy to odmítl. Co kdyby se někomu něco stalo? Ano, „co kdyby“ je takový trvalý bestseller českých škol. Jenomže byl jsem i na jiné střední škole, která zevnitř připomínala barokní klášter: kopulovité stropy, které se tyčily v obrovské výšce nad našimi hlavami. Stejně jako všechny stěny na chodbách i stropy zářily novotou jako z magazínu pro architekty. Zeptal jsem se ředitele, kolik ta rekonstrukce stála, a pogratuloval mu, že na ni získal peníze. „Tohle všechno dělali moji žáci,“ řekl mi hrdě. „My jsme si jen vypůjčili lešení. A to nemáme ani žádné malířské obory!“ Přemýšlím o obou ředitelských přístupech a o tom, co vlastně který z nich žáky naučí. Podobné úvahy doporučuji každému řediteli ještě předtím, než o něčem takovém rozhodne.