ICT

Připouštím, že titulek dnešního článku je trochu bulvární a hodně explicitní, nicméně nejsem tak daleko od reality. Podívejme se na některé okolnosti chatů s virtuálními osobnostmi, ať těmi žijícími (fake profily), či dávno zesnulými, ba dokonce neexistujícími, ale o to více plnými šarmu a prvoplánové erotiky.

Nedávno zveřejněná data mezinárodního šetření OECD TALIS 2024 přinesla pro český vzdělávací systém mimořádně pozitivní zprávu. Čeští pedagogové se v oblasti digitálních technologií a využívání umělé inteligence řadí k absolutní evropské špičce. Rádi bychom shrnutím nejdůležitějších zjištění přispěli ke zlepšení narativu o učitelské profesi a především vyjádřili poděkování českým učitelkám a učitelům za jejich práci a nasazení. Chceme zdůraznit, že děti učí progresivní a kompetentní lidé a že jsme hrdí na to, že jsou hybateli pozitivní změny.

Digitalizace školy dnes už není otázkou technického vybavení. Interaktivní tabule, tablety nebo školní sítě samy o sobě kvalitu vzdělávání nezaručí. Rozhodující je to, jakým způsobem jsou technologie promyšleně začleněny do výuky, řízení školy i každodenní práce učitelů a dalších pracovníků.

O platformě Eduten, která propojuje matematiku, digitální technologie a dlouholetý finský výzkum, jsme už psali v Učitelském měsíčníku i ve Speciálu pro střední školy. Teď se k ní vracíme v Řízení školy. Tentokrát očima ředitele ZŠ v Krnově Karla Handlíře, který Eduten zavedl do výuky téměř v celé škole. Napříč redakcí věnujeme tomuto nástroji prostor proto, že i my v něm vidíme velký potenciál: umožňuje žákům procvičovat matematiku formou, která baví, adaptuje se na jejich úroveň a pomáhá rozvíjet numerické dovednosti bez drilu. Jak říká Karel Handlíř: „Není to ideální, občas to havaruje, ale převládá, že je to jednoznačně podporující produkt, který, když ho dobře využijete, dětem pomáhá. Výsledky průzkumů jsou jednoznačné.“

Z pohledu rychlého řešení kázně se může zdát zákaz lákavý. Nicméně studie věnující se vzdělávací politice a digitálnímu wellbeingu varují, že silně restriktivní a paternalistické politiky nejsou produktivní. Zavedení zákazů a restrikcí ve vybraných zemích nepřineslo očekávaný pozitivní efekt.

V minulých dílech jsme se pohybovali převážně v psychologii – řešili jsme roztěkanou pozornost, erozi pravdy nebo digitální náhražky vztahů. Dnes se ale musíme podívat na něco, co připomíná spíše sociologické sci-fi. Dostáváme se totiž k otázkám, které se dotýkají samého smyslu lidské činnosti a toho, jak se může naše společnost rozvrstvit.

Jako pracovníci školních poradenských pracovišť (ŠPP) často řešíme důsledky digitálního světa – od kyberšikany přes úzkostné stavy spojené s FOMO (Fear of Missing Out) až po konflikty mezi učiteli a žáky kvůli mobilům. Častým voláním sborovny bývá „zakázat to“. Z pohledu psychologie a prevence však víme, že represe bez dialogu problém neřeší, pouze jej přesouvá tam, kam nedohlédneme. Jak můžeme z pozice ŠPP pomoci škole nastavit prostředí, které místo hry na policisty a zloděje podporuje rozvoj seberegulace a důvěry?

Artificial Intelligence, tedy AI – umělá inteligence – je oblast informatiky, která se zabývá tvorbou systémů, jež napodobují určité schopnosti lidského myšlení. Například rozpoznávání obrazů, zpracování jazyka, rozhodování, učení ze zkušenosti nebo predikce.

Ve dnech 7. a 8. listopadu 2025 se v ZUŠ Teplice uskutečnila dvoudenní celostátní konference zaměřená na implementaci umělé inteligence do systému uměleckého vzdělávání. Akci společně organizovaly ZUŠ Praha Hostivař, ZUŠ Rýmařov a ZUŠ Teplice ve spolupráci se společnostmi Portedo a Edu4P. Setkání se zúčastnili pedagogové, ředitelé a odborníci z celé České republiky.

Digitální wellbeing je dnes jedním z ústředních témat vzdělávání. Nejde přitom ani tak o množství času u obrazovek, ale o schopnost využívat technologie vědomě, zdravě a odpovědně. Téma je zároveň výrazně polarizující – většina otázek nemá černobílá řešení a odpovědi se obvykle pohybují na škále mezi „ano“ a „ne“

Aktualizovaná verze preventivního materiálu „Kyberakademie pro pracovníky obcí, obecních policií a další cílové skupiny ve školním prostředí“ je metodickým průvodcem klíčovými tématy prevence rizikového chování v online prostředí. Aktualizace reaguje na nejnovější vývoj v oblasti online rizik.   

Dnešní uživatelé AI se vlastně dělí na dvě oponentské skupiny. Jedni ji přímo vzývají a nechápou, jak ti druzí mohou nad tak dokonalými frázemi ohrnovat nos a ještě pochybovat o správnosti. Druzí pro změnu všechno to, co AI vyplodí, hned zatracují s tím, že je to stejně výmysl a musejí všechno ověřit, tudíž to ani žádné ušetření času nebude. A vlastně mají obě strany pravdu.

Digitální technologie jsou dnes neoddělitelnou součástí vzdělávání. Změnily způsob, jakým se učíme, sdílíme informace a přemýšlíme o světě kolem nás. Přesto se skutečná proměna školy neodehrává v počítačových učebnách ani v nových aplikacích, ale v přístupu lidí, kteří ve škole působí. Digitální kultura školy spočívá v tom, jak technologie využíváme, jak o nich přemýšlíme a jak je zapojujeme do každodenního života školy – ne v tom, kolik máme zařízení.

Umělá inteligence se stává běžnou součástí vzdělávacího procesu a každodenního života dětí a dospívajících. Přináší to nové výzvy, které mohou zásadně ovlivnit rozvoj kognitivních schopností a sociálních dovedností žáků. Poradenští pracovníci jsou často prvními, za kým přicházejí učitelé i zákonní zástupci s otázkami ohledně vlivu těchto technologií na duševní zdraví a rozvoj dětí. V tomto článku představíme dva významné scénáře rizik spojených s umělou inteligencí ve vzdělávání, které můžeme již dnes pozorovat v jejich zárodku.

V listopadu proběhla v Otevřeném mlýně ředitelská konference k některým stávajícím problémům v oblasti umělé inteligence. V živé diskusi zaznívala celá řada postřehů nejen o wellbeingu, ale především o hrozbách AI a nezbytnosti kritického myšlení. Téměř současně v tisku proběhla diskuse Učitele naživo v polemice s knihou pana Bobka. Jejím jádrem je disputace, zda škola potřebuje kompetence, či znalosti…

Když začínám pracovat s novou třídou, občas používám takovou aktivitu: přinesu do hodiny změť různých kartiček, panáčků a prapodivných pinčlíků a nalákám žáky na údajně skvělou deskovou hru. Chvíli zmateně prohlížejí ten nepřehledný soubor zbytků z různých her a pak na mě nevyhnutelně vrhnou tázavý pohled: „A kde jsou pravidla?“ Tím plynule navážeme na to, proč potřebujeme pravidla ve třídě a ve škole.

Když v roce 1994 vznikla první střední škola zaměřená na výpočetní techniku, informatika byla teprve v plenkách. Dnes vede Ing. Martin Vodička, ředitel Soukromé střední školy výpočetní techniky Praha, jednu z nejrespektovanějších IT škol v zemi. V rozhovoru vzpomíná na začátky v době, kdy „počítačová síť“ zněla jako sci-fi, mluví o proměnách IT vzdělávání, o učitelích z praxe, soutěži IT-SLOT i o tom, proč chce, aby jeho škola zůstala dostupná všem, kdo mají chuť se učit.

Leden bývá v družině klidnějším obdobím, které přímo vybízí k pozorování přírody kolem nás. Právě v tomto čase probíhá i tradiční Ptačí hodinka, při níž děti i dospělí sledují a sčítají ptáky, kteří přilétají ke krmítkům. Toto téma lze velmi dobře zpracovat hravou formou i s nejmladšími školáky - a digitální nástroj Canva nám přitom může být cenným pomocníkem.

Způsob, jakým se finanční gramotnost vyučuje na českých školách, se často liší podle předmětu i přístupu pedagoga. Na mnoha z nich se téma objevuje jen okrajově, a to navzdory tomu, že mladí lidé se v oblasti financí stále necítí jistě. Na Základní škole Partyzánská v České Lípě se výuce finanční gramotnosti věnují ve volitelném předmětu finance a já, který vede přímo ředitel školy Karel Minařík. Finanční témata zde probírají s využitím digitální platformy Skoala, jež učitelům nabízí více než 140 metodik a zároveň jim poskytuje podporu u složitějších okruhů, například při výkladu investic nebo daní. Jak taková hodina se Skoalou vypadá v praxi?

Vzdělávání dospělých se neobejde bez jedné z nejzásadnějších dynamických složek – sdílení zkušeností. Tradiční terminologie by tento proces mohla popsat jako „opisování od kolegů“, avšak moderní jazyk jej staví do světla kooperace a aktivního sdílení poznatků. Tento rys je univerzálně platný napříč školním prostředím, přesto jeho realizace v praxi mnohých škol pokulhává. Strach ze ztráty know-how a obavy o „přílišné odhalení“ často brzdí otevřenou komunikaci. A bohužel to není jen historická reminiscence, ale moje živá zkušenost.