Michaela Váchová

V posledních patnácti letech stála u řady projektů, které měnily a mění české vzdělávání. Začínala jako učitelka, sbírala zkušenosti při koordinaci evropských programů i v rámci českého neziskového sektoru. Nyní Silvie Pýchová po 12 letech opustila pozici ředitelky Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV). „Společným jmenovatelem všeho, co jsem dělala a dělám, je zaměření na člověka a jeho kvalitu života. A taky na jeho svobodu a autonomii, na to, že má člověk v rukou nástroje, kterými kvalitu svého života může rozvíjet, včetně vzdělávání,“ říká Silvie Pýchová.

Moje zkušenosti s výukou učitelských dovedností na „peďáku“ jsou tristní – a nejsem v tom sama. I když jsem si vždycky myslela, že stereotypní myšlení a předsudky k mé povaze nepatří, byl to zřejmě omyl. Vyvedl mě z něj až Milan Ducháček, předseda Asociace pro didaktiku dějepisu (ADD) a garant oborové didaktiky Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. V povídání níže se můžete přesvědčit, že způsob přípravy budoucích učitelů dějepisu se leckde lepší. Rozhovor se věnuje tomu, s jakými obtížemi se studenti učitelství potýkají během přípravy i v praxi.

Nedávno uplynulo už 74 let od chvíle, kdy OSN schválila Všeobecnou deklaraci lidských práv. Na její neustálou důležitost odkazuje nová kniha Deklarace. Autory jsou manželé Zuzana a Andrej Novikovi. Kniha podle nich může sloužit jako odrazový můstek k úvahám nad lidskými právy. Nevnímají ji jako učebnici, ale jako umělecky hodnotnou publikaci, která zároveň vzdělává dospívající i dospělé čtenáře. Přizvali téměř pět desítek autorů a ti vytvořili příběhy k jednotlivým článkům Deklarace. Ten stejný Andrej Novik se mnou shodou okolností několik let sdílel i společný pracovní stůl ve společnosti Scio. S čistým svědomím mohu říci, že byl jeden z nejlaskavějších kolegů. A jsem si jistá, že jeho kniha bude stejná.

V minulém vydání Učitelského měsíčníku jste mohli zaznamenat článek, který stručně představoval iniciativu několika partnerských organizací nesoucí název Učím o klimatu. Pro širší přiblížení klimatického vzdělávání jsme o rozhovor poprosili koordinátorku a metodičku globálního vzdělávání ve společnosti Člověk v tísni Veroniku Endrštovou. Právě ona totiž proces tvorby portálu www.ucimoklimatu.cz vede. „Řešení klimatické změny na celospolečenské úrovni vyžaduje celospolečenskou transformaci. Myslím si, že je potřeba žáky na tuto transformaci připravovat. Nejen kvůli uplatnění na trhu práce, ale aby byli schopni problému rozumět a řešit jej. Cesta je ve změně myšlení, a když se neuskuteční během vzdělávání, později v životě to jde mnohem hůř.“

Zástupkyně ředitele ZŠ Jana Wericha v Praze Eva Jakubičková letos získala cenu za mimořádný počin, která se uděluje v rámci soutěže o nejlepšího zástupce ředitele školy Zlatá karabina. Co ji na ocenění nejvíce potěšilo, jaká je její vyučovací filozofie a jaké jsou její rady, „jak se z toho nezbláznit“? Nejen o to jsme si povídali v našem rozhovoru.

Školní dějepis nemá být relikt z dob, kdy všechno bylo na papíře a v jedné jediné učebnici, kterou se ubohé dítko mělo „naučit“, tj. odříkat u tabule a následně s úlevou zapomenout. Rozumní učitelé nikdy nechtěli po studentech stovky dat a jmen. K „telefonním seznamům“ se často uchylují ti, kteří se z nějakého důvodu míjejí s cílem vzdělávacího procesu – a dnes i se smyslem RVP. V kompetenci každého ředitele je, aby zjednal změnu.

Toho, že koncem minulého roku vznikl Etický kodex učitele, si pravděpodobně každý z vás všiml. Možná jste zaregistrovali jeho představení, ale určitě jste zaznamenali i hlasitou diskusi a argumentaci, která, místy možná až poměrně agresivně, útočila na jeho obsah, smysl i proces vzniku. Máloco vyvolalo v poslední době ve školství takovou kontroverzi. Iniciátorem kodexu je Učitelská platforma, členem jejího výkonného výboru je i Michal Kaderka. Právě jeho jsme se na kodex zeptali v rozhovoru pro Učitelský měsíčník.

Zřejmě bude něco na rčení, že kovářova kobyla chodí bosa. Když jsme v redakci Řízení školy probírali plány a témata připravovaných rozhovorů, nikoho z nás nenapadlo vyzpovídat skvělou kolegyni Kláru Stáňovou. Právě ona stojí za novou webovou aplikací Řízení školy online. Na začátku roku to napravujeme, není totiž asi nikdo kompetentnější, kdo by vám, čtenářům a uživatelům aplikace, mohl naši novinku lépe představit.

V roce 1962 se začal psycholog Thomas Gordon ve své práci věnovat rodičům i učitelům. Jeho přístupy se za více než půlstoletí své existence staly jedním z nejúspěšnějších programů pro rozvoj tzv. soft skills a komunikačních dovedností na světě. Škola bez poražených je postavena na jeho myšlence, tedy na tom, že pro vzdělávání hraje klíčovou úlohu vztah učitele a žáka. Právě vztah je chápán jako jeden z nejvýznamnějších faktorů pro předávání znalostí a dovedností. S Janem Vávrou, který u nás vznik Školy bez poražených inicioval, jsme si povídali nejen o jejích principech.

Ti z vás, kteří si k nedělní snídani pouští jako kulisu pořad České televize Toulavá kamera, možná zaznamenali velmi zajímavý projekt Obchodní akademie a jazykové školy Písek. Tamní studenti vytvořili cestu zobrazující dnešní bolesti a trápení. Je inspirována tradičními křížovými cestami, které připomínají zastavení z posledního dne života Ježíše Krista, popsaného v bibli. Místo kapliček stojí na této cestě velké kameny. O tom, co symbolizují a jak vlastně celý nápad Cesty bolestných kamenů vznikl, jsem si povídala s Pavlem Sekyrkou, ředitelem školy.

Zřejmě bude něco na přísloví, že kovářova kobyla chodí bosa. Když jsme v redakci Řízení školy probírali plány a témata připravovaných rozhovorů, nikoho z nás nenapadlo vyzpovídat skvělou kolegyni Kláru Stáňovou. Právě ona stojí za novou webovou aplikací Řízení školy online. Na začátku roku to napravujeme, není totiž asi nikdo kompetentnější, kdo by vám, čtenářům a uživatelům aplikace, mohl naši novinku lépe představit.

Je inspirující, ale v dnešní době i poměrně vzácné, slyšet někoho mluvit o své práci s upřímnou láskou a zaujetím. Obzvlášť mluví-li o náročné profesi ve vzdělávacím procesu. PhDr. Hana Moraová, Ph.D., laureátka stříbrné Zlaté karabiny, o své roli zástupkyně přesně takto hovoří. Šestým rokem působí na Konzervatoři Duncan centre v Praze, která se zaměřuje na současný tanec a jako jediná v republice ho nabízí jeho šestiletý vzdělávací obor. Jak se stane, že má škola 95 žáků a 45 učitelů? A co znamená slovo Duncan? I to se dozvíte v našem rozhovoru.

V říjnu byli v rámci konference Zástupce v časech dobrých i zlých vyhlášeni letošní vítězové zlaté, stříbrné a bronzové karabiny. Dalším třem zástupcům byla udělena cena za mimořádný počin. Naše redakce se všemi oceněnými připravuje rozhovory, které budou postupně publikovány v Řízení školy. Jako první jsme vyzpovídali zlatou Mgr. Kateřinu Švajdovou. Ta je už čtrnáct let součástí vedení ZŠ a MŠ Dr. E. Beneše v pražských Čakovicích.

Nedávno na mě na sociálních sítích vyskočila reklama cílící na učitele s nabídkou webinářů zaměřených na „zlobivé žáky“. Text mě zaujal natolik, že jsem se rozhodla Michala Prokeše z eduall.cz oslovit a zeptat se ho, jak to s těmi „zlobivými“ žáky vlastně je. Musím říct, že pokud má někdo všestrannou a bohatou zkušenost s dětmi s projevy náročného chování, je to právě on.

Kreativita je klíčová dovednost 21. století. Lidé ji potřebují v osobním životě i při práci. Pomáhá řešit složité společenské, sociální a environmentální výzvy. Stává se tématem, jehož důležitost se vyzdvihuje samozřejmě i ve školách. Právě učitele by proto mohl zaujmout nový mezinárodní projekt šesti evropských zemí. Ten pod vedením českého týmu vytvořil novou, inovativní metodu, která mění dosavadní postupy při řešení problémů, vzdělávání a týmové práce. Takzvanou kinetickou metodu, založenou především na kreativitě. Autoři při vývoji spolupracovali se stovkou uživatelů. Jedním z nich byla i lektorka a manažerka Aneta Bednářová, ředitelka a zakladatelka neziskové organizace Genesis. A s ní jsme si o kinetické metodě povídali.

Ve chvíli, kdy byly texty do listopadového vydání už dávno odeslány a nachystány k tisku, se podařilo narychlo zrealizovat rozhovor s psychologem a terapeutem Martinem Fülepem. Naše povídání reaguje na tragickou událost, která se stala na Slovensku a při níž byli zavražděni dva příslušníci sexuální menšiny.

Textem níže navazujeme na první část rozhovoru, kterou jsme otiskli v říjnovém vydání Učitelského měsíčníku. Peter Chvojka v ní vzpomínal na rok 2018. Tehdy jeho dcera dostala ve výtvarné výchově za obrázek hada čtyřku. Jako její otec na to reagoval, navštívil učitelku i vedení a po absolutním nepochopení a nulové snaze ze strany školy vést na toto téma diskusi otevřel polemiku ohledně známkování estetickovýchovných předmětů veřejně. Objevil s v mnoha médiích, napsal několik článků, ten nejznámější nesl název Umí Meda hada? – i o něm jsme si spolu povídali v druhé, navazující části rozhovoru.

O tématu ekologie a udržitelnosti slyšíme poslední dobou ze všech stran. A to je dobře. Pokud chceme dalším generacím zanechat zdravou, zelenou planetu, pitnou vodu a čistou půdu, musíme se všichni začít víc snažit. Vzdělávací projekt EFG Educa, jehož hlavními tématy jsou nakládání s odpady a udržitelnost, přistupující k odpadu jako k cenné surovině, se už snažit začal. A dostává toto téma přímo do škol prostřednictvím seminářů. Jak? O tom jsme si povídali s projektovou manažerkou Danielou Duškovou.

Vzdělávací program v rámci projektu iKAP 2 – Inovace ve vzdělávání poskytuje v Praze pomoc ukrajinským dětem i jejich rodinám. Program nabízí kurzy českého jazyka, interkulturní podporu od specialistů i terapie. Od poloviny července do konce léta se projektu zúčastnilo devadesát dětí a dospívajících. Většina z nich bude chodit do českých škol. Kurzy se pořádají v Pražském inovačním institutu nebo na pražských základních a středních školách. Partnerem projektu je nezisková organizace InBáze, která dlouhodobě pomáhá imigrantům. O tom, co všechno projekt účastníkům nabízí, jsme si povídali s Mgr. Palinou Mahilinou, MA, koordinátorkou kurzů českého jazyka pro ukrajinské děti.

Možná si vzpomenete na příběh, který v roce 2018 obletěl republiku. Byl o Medě, žákyni třetí třídy, která ve výtvarné výchově dostala za obrázek hada čtyřku. Na tom by nebylo asi nic až tak zvláštního, to se v českém školství nejspíš stává denně. Bohužel. Učitel v samozvané roli arbitra vnímání krásna a estetična hodnotí a známkuje. Had nehad. Snaha nesnaha. U novinářů a později i široké veřejnosti ale zarezonoval tento příběh díky Peteru Chvojkovi. Vysokoškolskému učiteli a otci Medy, který se své dcery zastal. A otevřel diskusi ohledně známkování estetickovýchovných předmětů. Když si na internetu do vyhledávače zadáte jeho jméno či nadpis článku Umí Meda hada?, najdete spoustu souvisejících textů i přesný popis toho, co se tenkrát stalo. Mě zajímalo, jak se má Meda a její tatínek dnes. A jaký řetězec událostí se od oné dostatečné známky udál. Anebo také ne.