Mgr. Andrej Novik

V minulých dílech jsme sledovali, jak umělá inteligence ovlivňuje pozornost, myšlení, vztahy a identitu mladých lidí. Dnes se zaměříme na dva propojené jevy: jak algoritmy přebírají rodičovskou roli a jak nám mizí společné kulturní prožitky. Pracujeme se spekulativními scénáři – ne jako s předpověďmi, ale jako s nástroji, které nám pomáhají přemýšlet o výzvách budoucnosti. Oba scénáře mají společného jmenovatele – vzdáváme se vlastního úsudku ve prospěch strojů.

Umělá inteligence se stává běžnou součástí vzdělávacího procesu a každodenního života dětí a dospívajících. Přináší to nové výzvy, které mohou zásadně ovlivnit rozvoj kognitivních schopností a sociálních dovedností žáků. Poradenští pracovníci jsou často prvními, za kým přicházejí učitelé i zákonní zástupci s otázkami ohledně vlivu těchto technologií na duševní zdraví a rozvoj dětí. V tomto článku představíme dva významné scénáře rizik spojených s umělou inteligencí ve vzdělávání, které můžeme již dnes pozorovat v jejich zárodku.

Když začínám pracovat s novou třídou, občas používám takovou aktivitu: přinesu do hodiny změť různých kartiček, panáčků a prapodivných pinčlíků a nalákám žáky na údajně skvělou deskovou hru. Chvíli zmateně prohlížejí ten nepřehledný soubor zbytků z různých her a pak na mě nevyhnutelně vrhnou tázavý pohled: „A kde jsou pravidla?“ Tím plynule navážeme na to, proč potřebujeme pravidla ve třídě a ve škole.

V předchozích dílech jsme sledovali, jak může umělá inteligence tříštit pozornost, vyvolávat epistemickou bezmoc, vést k přenášení myšlenkových procesů na stroje a nahrazovat lidské vztahy. Pro ty, kdo se k seriálu připojují později, připomínáme: pracujeme s hypotetickými scénáři možné budoucnosti. Nejde o předpovědi, ale o myšlenkové experimenty, které nám mohou pomoci přemýšlet o výuce předvídavě a připravovat se na výzvy, jež umělá inteligence může přinést. Dnes se zaměříme na dvě rizika, která se dotýkají samé podstaty lidské identity a morálního uvažování.

V minulém díle jsme si představili dva scénáře možných rizik spojených s umělou inteligencí ve vzdělávání: roztříštěnou pozornost a epistemickou bezmoc. Dnes se podíváme na další dvě výzvy, které už můžeme v zárodku pozorovat a které mohou zásadně ovlivnit, jak děti přemýšlejí a navazují vztahy.

Situace, kterou možná znáte: Student odevzdá skvěle napsanou seminárku. Učitel má podezření na použití ChatGPT. Následuje nepříjemný rozhovor, při kterém se ukáže, že nikdo předem neřekl, zda a jak lze AI používat. Student si myslel, že je to v pořádku, učitel předpokládal opak. Výsledek? Zbytečné nedorozumění a ztráta důvěry na obou stranách.

Umělá inteligence ve školách se většinou řeší prakticky: Opisují žáci pomocí ChatGPT? Dá se s ním rychle připravit test? Poznáme text psaný strojem? Jenže zatímco řešíme tyto každodenní starosti, možná přehlížíme hlubší otázku: Jak AI proměňuje samotné učení a vývoj dětí?

Když v roce 2023 ChatGPT 3.5 vstupoval na scénu, sliboval školám zářnou budoucnost plnou personalizovaného vzdělávání, predikce výsledků žáků a efektivnější správy školy. Nyní, na jaře 2025, jsme se zeptali několika ředitelů a členů vedení škol, jak jim AI skutečně pomáhá v každodenní práci. Jejich zkušenosti ukazují, že umělá inteligence se pro ně stala důležitým pomocníkem – nikoli však univerzálním všelékem.

Když na scénu vstoupily nástroje typu ChatGPT, reakce ve školství připomínaly situaci s kalkulačkami v 80. letech – buď kompletní odmítnutí, nebo bezhlavé nadšení. Řada škol zaujala obrannou pozici a AI zakázala, jiné ji naopak začaly používat při každé příležitosti. Dnes už víme, že ani jeden z těchto extrémů není optimální. Místo černobílého pohledu potřebujeme jemnější škálu. Podobně jako malíř nepracuje jen s černou a bílou, ale využívá celou paletu barev, i my potřebujeme rozmanitější přístupy k začlenění AI do vzdělávání.

Nástroje jako ChatGPT jsou již běžnou součástí života mnoha žáků a školy hledají cesty, jak na tuto situaci reagovat. Zatímco většina vzdělávacích institucí řeší, jak AI integrovat do výuky, na pražské ZŠ Nika se paralelně věnují i opačné otázce: jak zajistit, aby děti neztrácely kontakt s realitou mimo obrazovky.

Co kdyby vaši žáci mohli vytvořit vlastní film o životě ve starověkém Římě nebo vizuálně zpracovat své stanovisko k přechodu lidstva k zemědělství? S pomocí AI generátorů videa to zvládnou během jedné vyučovací hodiny. Podívejme se na konkrétní možnosti využití ve výuce.

Umělá inteligence vstupuje do škol jako nový pomocník. Může asistovat při výuce nebo vést skupinovou práci. To přináší řadu otázek: Jak ji smysluplně zapojit do výuky? Jak přizpůsobit didaktické postupy? A jak v době rychlých technologických změn neztratit ze zřetele to nejdůležitější – kvalitní učitelské řemeslo?

Zadat do počítače libovolné téma hodiny, stáří žáků a během pár minut si stáhnout kompletní přípravu. Před dvěma roky ještě něco nepředstavitelného, s rychlým nástupem umělé inteligence už běžná realita.

Nástrojů na bázi umělé inteligence, které mohou vyučujícím výrazně pomoci s výukou, přibývá jako hub po dešti. Chtěli bychom vám pravidelně praktickou formou přibližovat ty nejzajímavější z nich. A zároveň trochu demytizovat pojem umělá inteligence – kdo zvládá běžnou práci s počítačem, zvládne bez problémů i práci s AI.

Asi u nás není škola, která by v té či oné míře nepoužívala ve vyučování prvky projektové výuky. Naše organizace vytváří vzdělávací projekty již déle než deset let. V tomto textu bychom se s vámi chtěli podělit o krátkou úvahu, k čemu nám vlastně projekty ve škole mohou sloužit.