Judikáty
Čís. 977.
Závazek manžela, že platiti bude manželce na výživu předem určitou poměrnou část
výslužného, stává se dospělým teprve, když výslužné bylo manželi poukázáno a
vyplaceno.
(Rozh. ze dne 15. března 1921, Rv II 46/21.)
Při dobrovolném rozvodu od stolu a lože uzavřeli manželé dne 8. července 1914 smír, jímž manžel
se zavázal platiti p ř e d e m své manželce na úhradu výživy pro své dvě děti, jež byly ponechány v
její výchově a výživě, m ě s í č n í výživné 100, pokud se týče 60 K počínaje 15. červencem 1914 a
platiti jí z přídavků platových, jež dostává každé tři roky v částce 250 K, další částku 10 K
měsíčně. Pro případ jeho odchodu do výslužby bylo ujednáno, že žalovaný jest povinen platiti své
manželce místo tohoto výživného 2/5 výslužného, jež bude právě dostávati (der jeweils ihm
zukommenden Ruhegenüsse) a to ve stejných m ě s í č n í ch částkách p ř e d e m. Ježto manžel, zatím
pensionovaný, nezaplatil výživného za měsíce březen-srpen 1919, domáhala se ho manželka exekucí, jež
byla právoplatně povolena. Manžel vznesl po té žalobu dle § 36, odstavec prvý, ex. ř., tvrdě, že za
uvedenou dobu nebylo mu dosud výslužné ani poukázáno, natož pak vyplaceno. P r o c e s n í s o u d p
r v é s t o l i c e žalobě vyhověl. D ů v o d y: Ve smíru ze dne 8. července 1914 nebylo sice
výslovně stanoveno, zda pro platební povinnost manželovu jest rozhodnou splatnost výslužného či jeho
poukaz či jeho výplata. Ze znění smíru: "jichž se mu dostane" dlužno však přikloniti se k žalobcovu
názoru, že jest mu platit teprve, až mu budou požitky poukázány. Ježto se tak, jak prokázáno, dosud
nestalo, jest žaloba odůvodněna, pročež bylo exekuci prohlásiti nepřípustnou. O d v o l a c í s o u
d žalobu zamítl. D ů v o d y: Ve smíru nebylo ohledně splatnosti jednotlivých částek, tedy ani pro
případ odchodu do výslužby nic ustanoveno a nebyla splatnost jedotlivých částek učiněna závislou na
tom, že výslužné, příslušející žalobci, musí mu býti napřed vyplaceno nebo aspoň poukázáno. Kdyby
byly
Čís. 962.
Nárok pozůstalé vdovy na slušnou výživu z manželovy pozůstalosti (§ 796 obč. zák.) není
vyloučen tím, že se jí dostává výživy od rodičů.
Pozůstalý manžel může požadovati slušnou výživu z pozůstalosti zemřelého manžela jen
potud, pokud nedostačuje k její úhradě ani vlastní kmenové jmění.
Míra výživy nesmí přesahovati důchod, jejž by při posloupnosti ze zákona poskytoval
dědický podíl.
(Rozh. ze dne 8. března 1921, Rv I 8/21.)
Pozůstalá manželka domáhala se na soudě, by jí po čas jejího vdovství byla poskytována z
pozůstalosti manžela slušná výživa, tvrdíc, že žádného jmění nemá a že ji toho času vyživuje otec.
Oba nižší soudy žalobu zamítly v podstatě z těchto důvodů: Nárok žalobkyně není po právu, poněvadž
otec jí poskytuje nutnou výživu, jsa k tomu dle svých poměrů s to. Nárok, který má pozůstalý manžel
dle § 796 obč. zák., jest vázán podmínkou, že mu schází výživa. Z jakého pramene čerpá pozůstalý
manžel svou výživu, zda z vlastního jmění či z jiných příjmů, jest pro řešení otázky, zda tu jsou
podmínky § 796 obč. zák., bez významu, zejména, poněvadž zákon v tomto směru nemá žádných zvláštních
ustanovení. Rozhodnou jest toliko ta okolnost, zda vdovec či vdova jsou s to, slušným způsobem se
vyživovati. Poněvadž však, jak zjištěno, žalobkyni slušná výživa neschází, ať již tuto výživu jí
opatřuje její otec z kteréhokoliv důvodu, není tu podmínky § 796 obč. zák.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal
a rozhodl.
Důvody:
Dovolání, uplatňujícímu dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., nelze upříti oprávněnosti. Dovolací
soud nesdílí právního názoru druhé stolice, že žalobkyně nemá práva žádati výživu ve smyslu § 796
obč. zák., poněvadž jí tuto výživu opatřuje její otec, neboť žalobkyně vystoupila uzavřením sňatku z
otcovy rodiny a nabyla vůči svému manželovi dle § 91 obč. zák. nároku na slušnou výživu, a po jeho
smrti nároku ve smyslu § 796 obč. zák. proti jeho pozůstalosti. Pokud jako manželka, pokud se
Čís. 945.
Přes to. že smírem při dobrovolném rozvodu manželství vzdala se manželka nároku na
výživné, může za podstatně změněných poměrů po- žadovati na manželi nutnou výživu.
(Rozh. ze dne 1. března 1921, Rv I 830/20.)
V řízení o dobrovolný rozvod manželství od stolu a lože uzavřeli manželé dne 6. června 1919 smír,
dle něhož manželka vzdala se práva, by jí manžel poskytoval výživu. Když se později výdělkové poměry
manželčiny zhoršily, domáhala se na manželi placení výživného. Procesní soud prvé stolice žalobu
zamítl. Důvody: Ve smíru ze dne 6. června 1919 jest uvedeno: "Žalobkyně vzdala se práva, aby jí
žalovaný poskytoval výživné", aniž jen nějakým dalším slovem jest naznačeno, že by toto prohlášení
žalobkyně o vzdání se jejího práva na výživné oproti žalovanému mělo platiti jenom se zřetelem na
tehdy stávající její výdělkové poměry. Musil proto soud nabýti přesvědčení o tom, že jest tímto
prohlášením žalobkyně dokumentováno její bezvýhradné vzdání se práva na výživné oproti žalovanému na
vždy a že o nějakém jiném žalobkyní nyní tvrzeném podmíněném vzdání se alimentačního jejího práva
tehdy řeči nebylo. Soud, povolující rozvod, pokládal také vzdání se nároku manželky na výživné za
dohodu o výživném, an jinak nebyl by rozvod mohl povoliti. Alimentační nárok žalobkyně proti
žalovanému jest nárokem soukromoprávným a nelze ze zákona dovoditi, že by jí nebylo ponecháno úplně
na vůli, chce-li se při vyjednávání podmínek rozvodu vzdáti tohoto svého práva úplně a bezvýhradně,
a nutno za to míti, že manželka při rozvodu může i na příští dobu svého práva na výživné oproti
svému manželu úplně se vzdáti, což se také v tomto případě dle přesvědčení soudu skutečně stalo. I
ze znění §§ 91 a 92 obč. zák. lze za to míti, že alimentační povinnost manželova souvisí s jeho
postavením jakožto hlavy rodiny a s podřízeným postavením manželky v rodině za společného jejich
soužití. Když pak toto soužití dobrovolným rozvodem přestalo a manželka rozvedená přestane býti v
rodině činnou ve sm
Čís. 930.
Při výměře výživného pro nemanželské dítě nutno povšimnouti si též valutových a
drahotních poměrů místa, kde žije otec dítěte.
O nároku nemanželské matky dle § 167 obč. zák. nelze jednati v řízení
nesporném.
(Rozh. ze dne 22. února 1921, R I 201/21.)
Oba nižší soudy uložily v řízení nesporném nemanželskému otci, doznavšímu otcovství a žijícímu ve
Vídni, by platil měsíčně 50 Kč výživného pro nemanželské dítě a kromě toho nahradil nemanželské
matce výlohy slehnutí.
Nejvyšší soud snížil výživné na 35 Kč měsíčně a odmítl návrh na náhradu výloh slehnutí.
Důvody:
Bydliště nemanželského otce v cizině má význam při posouzení výše výživného, jež se řídí nejen
podle potřeb dítěte, nýbrž také podle majetkových a výdělkových poměrů otcových; při uvažování
těchto jeho poměrů musí býti hleděno také k drahotním poměrům v jeho bydlišti a k rozdílu mezi měnou
cizozemskou a měnou naší, ve které výživné má platiti. K těmto valutovým a drahotním rozdílům
předchozí soudové nevzali náležitého zřetele a v důsledku toho určili výživné dosavadním majetkovým
a výdělkovým poměrům nemanželského otce nepřiměřené. Stěžovatel je podle zjištění studujícím
lékařství ve Vídni, nemá žádného jmění a dostává od svého otce podporu 1000 K rak., tedy nyní
přibližně 120 Kč měsíčně, takže částka, jemu poručenským soudem k placení uložená, značně přesahuje
třetinu jeho příjmů, které stěží postačují k jeho vlastní výživě. Je však jeho povinností se
starati, aby svému zákonnému závazku mohl zadost učiniti a aby také vlastním přičiněním nabyl
výdělku; vzhledem k onomu příspěvku z domova může tak aspoň částečně učiniti na př. soukromým
vyučováním nebo jiným přiměřeným zaměstnáním vedlejším, aniž by tím ohroženo bylo dokončení studií k
jeho povolání potřebných. V uvážení těchto okolností bylo dovolacímu rekursu vyhověno a výživné z 50
Kč na 35 Kč přiměřeně sníženo; kdyby valutové nebo výdělkové a majetkové poměry nemanželského otce
se podstatně změnily, jest arci stranám zůstaveno u příslušného soudu p
Čís. 927.
Pokud manželka, žijící odděleně od manžela, může domáhati se na něm, by vydal jí
drahotní přídavky, vyplácené mu proto, že jest se mu starati o manželku.
(Rozh. ze dne 15. února 1921, Rv I 828/20.)
Při povolení dobrovolného rozvodu v r. 1913 uzavřeli manželé smír, dle něhož manžel zavázal se
platiti manželce 20 K měsíčně. Dalším smírem z června 1919 zvýšil manžel výživné na 43 K měsíčně a
manželka prohlásila výslovně, že tímto ujednáním jsou její alimentační nároky úplně a naprosto
vyrovnány a že za žádných okolností nemá ona právo domáhati se zvýšení alimentů zde ujednaných.
Žalobu manželky, by manžel byl uznán povinným vydati jí drahotní přídavky, jež mu byly na ni
vyplaceny, procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Ža-lobkyně nemůže vznášeti nových nároků na
zvýšení alimentačních příspěvků, dohodnutých smírem ze dne 6. června 1919. Tvrzení žalobkyně, že
vyhradila si tehdy při uzavírání smíru, že bude domáhati se zvláštní žalobou toho, aby žalovaný
vyplácel jí to, co na drahotních přídavcích a výpomocích jako ženatý zřízenec dostává, jest v
naprostém nesouhlasu s obsahem dotyčného protokolu a přímo vyvráceno výpovědí tehdejšího jejího
zástupce, z níž soudce zjišťuje, že žádné výhrady ohledně drahotních přídavků při uzavírání smíru
nečinil a k tomu ani mandátu neměl. Při uzavírání smíru toho nestala se žádná výhrada ohledně
drahotních přídavků. Náhledu žalobkyně, že drahotní přídavky, pokud pro ženaté zřízence vyšší měrou
než pro svobodné neb ovdovělé stanoveny jsou, připadnouti mají přímo manželkám zřízenců, soud
nesdílí, neboť přídavky ty tvoří součást mzdy zřízence a jsou mu vypláceny jen za tím účelem, by mu
usnadněno bylo břemeno vedení větší domácnosti, po případě, by mu ulehčena byla povinnost
alimentovati rozvedenou manželku. Ustanovení tomu odporujícího není ani v čl. IX. a X. zákona ze dne
7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n., ani v nařízení vlády ze dne 23. června 1919, čís. 348 sb. z. a
n., ani v předchozích nařízeních ze dne 11. září 1918, č
Čís. 918.
Povoliti podle § 17 novely o právu manželském rozluku manželství lze i tehda, byl-li
rozvod manželství od stolu a lože vysloven rozsudkem pro zmeškání.
(Rozh. ze dne 9. února 1921, R I 32/21. Toto rozhodnutí přijato plenárním usnesením ze dne 9.
února 1921, čís. pres. 163/21.)
Žádost, by povolena byla dle § 17 rozl. zák. rozluka manželství, jež bylo rozvedeno od stolu a
lože, byla oběma nižšími soudy zamítnuta, ježto dle § 17 rozl. zák. a čl. III. provád. nař. náleží
soudu, by na základě konaných šetření přezkoumal skutečnosti ve sporu o rozvod manželství nejen na
jevo vyšlé, nýbrž i zjištěné. Nemůže proto rozsudek pro zmeškání sám o sobě tvořiti dostatečný
podklad pro vyslovení rozluky, poněvadž ve sporu o rozvod sice skutková přednesení strany žalující,
pokud předloženými důkazy vyvrácena nebyla, vedle § 398 odstavec druhý c. ř. s. za pravdivá
pokládati sluší, ku zjištění skutkových okolností však nedošlo.
Nejvýšší soud zrušil usnesení nižších soudů a uložil soudu prvé stolice, by, nehledě k uvedenému
důvodu zamítacímu, jednal o návrhu na rozluku manželství.
Důvody:
Mylný jest názor obou nižších soudů, že na základě rozsudku pro zmeškání nelze dle § 17 zákona ze
dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. v nesporném řízení vysloviti rozluku manželství usnesením.
Dotčený § 17 v té příčině nerozeznává, zda rozsudek, jímž povolen rozvod, vynesen byl po
kontradiktorním řízení nebo pro zmeškání nebo na základě uznání. Žádá-li se tamže provedení sporu o
rozvod, znamená to tolik, že bylo o žalobě rozhodnuto rozsudkem. Proti tomu nelze nic odvoditi z
ustanovení čl. II. odst. III. pododst. 2. prováděcího nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb.
z. a n. že soud má pečlivě zkoumati »zda skutečnosti z j i š t ě n é ve sporu o rozvod byly by již
tehdy odůvodnily výrok o rozluce«. Neprávem mají nižší soudy za to, že skončen-li spor rozsudkem pro
zmeškání, není tu žádných zjištění skutkových. Hledíc k § 396 c. ř. s. dlužno v tom případě za
skutková zjištění poklád
Čís. 917.
Poskytuje rozvedené manželce dle dohody výživné, nesprošťuje se manžel povinnosti,
vydati jí drahotní příspěvky, jež mu byly pro manželku vyplaceny.
(Rozh. ze dne 8. února 1922, Rv II 292/20.)
Při dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože v roce 1908 zavázal se manžel smírem platiti
manželce 100 K měsíčně. Zároveň bylo výslovně stanoveno, že smírem jsou vyrovnány všechny vzájemné
nároky manželů a že nelze domáhati se snad zvýšení důchodu, kdyby se poměry manžela v budoucnu
zlepšily. V létech 1916-1919 obdržel manžel, státní úředník, pro manželku na příspěvcích drahotních
a pořizovacích úhrnem 3362 Kč, jichž vydání se manželka domáhala. Oba nižší soudy přiznaly jí nárok
pouze potud, pokud v těch kterých létech drahotní a pořizovací příspěvky převyšovaly výživné, jež
plnili byl manžel již dříve smírem zavázán, vycházejíce ze stanoviska, že v tom právě spočívá rozdíl
mezi rozvedeným manželem, jenž není povinen k vyživování manželky, a takovým, jenž k němu jest
zavázán, že posléz jmenovanému poskytují se drahotní a pořizovací příspěvky, jež jest povinen zcela
manželce vydati, aniž by však vedle toho byl povinen platiti výživné dříve snad ujednané, pokud se
týče, že si může zaplacené již výživné sraziti.
Nejvyšší soud přiznal manželce zmíněné přídavky bez jakékoliv srážky.
Důvody:
Jest zjištěno a nesporno, že žalovaný obdržel za uvedenou dobu následkem toho, že byl rozvedené
manželce své povinen alimentací, na drahotních a pořizovacích příspěvcích o 3362 K více, než-li
kdyby by býval svobodným nebo sice rozvedeným, avšak manželce alimentací nepovinným. Ve výkazu
úředním stojí vyslovně, že žalovaný příslušné částky obdržel »na ženu«. Nižší stolice míní, že
žalovaný povinen jest tyto částky vydati žalobkyni jen potud, pokud převyšují měsíční alimentační
obnosy, jež jí má platiti ze smíru z roku 1908. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Správno by to bylo
jen tehdy, kdyby žalovaný, dokud příspěvků drahotních a pořizovacích »na ženu« nedostával, ani
povinnosti a
Čís. 875.
Povinnost k výživě nuzných rodičů (§ 154 obč. zák.) jest ryze osobním závazkem dítěte,
jenž jeho smrtí uhasne a nepostihuje jeho pozůstalost.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1921, Rv I 712/20)
Matka zůstavitelova domáhala se na jeho pozůstalosti, k níž se přihlásila vdova a děti
zůstavitelovy, by jí placeno bylo výživné a zaopatření, jež jí byl syn její za svého života
poskytoval. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Z osobního poměru dětí k rodičům
zákonem stanovená povinnost dětí, poskytovati nuzným rodičům slušné zaopatření (§ 154 obč. zák.)
nepřechází na dědice. Ve smyslu §§ 154 a 42 obč. zák. stihá povinnost ta jen "děti" - potomky - a
nemůže býti rozšířena na pozůstalost jejich - a děti jsou zavázány jen, pokud jsou živy, a zaniká
závazek jejích smrtí, jsa založen právě jen osobním poměrem a v právu rodinném. Po smrti dítěte
přechází povinnost k opatření nuzných rodičů jeho na další potomstvo - tedy vnuky- opět jen z důvodu
poměru osobního v rodinném právu založeného. Při povinnosti dětí dle § 154 obč. zák. nelze proto
mluviti o smluvním závazku dle práva obligačního. Dle § 531 obč. zák. jest pozůstalost soubor práv a
povinností zemřelého, - pokud nejsou založeny jen na osobních poměrech. Z toho jest jasno, že čistě
osobní a v právu rodinném založená povinnost dětí k slušnému zaopatření nuzných rodičů z pojmu
pozůstalostních povinností jest vyloučena. Poněvadž povinnost vztahuje se dle § 154 obč. zák. jen na
"děti" (§ 42 obč. zák.), nelze ukládati ji jiné osobě nebo pozůstalosti, na níž jako dědici jsou
súčastněni kromě dětí i jiné osoby, v tomto případě "vdova", kterou povinnost § 154 obč. zák.
nestihá. Žaloba na pozůstalost není odůvodněna. Povinnost dle § 154 obč. zák. stíhala by ovšem v
tomto případě děti zůstavitelovy, - vnuky žalující strany - proti těm však žaloba osobně podána není
- a nemůže v tom směru proti nim rozsudek býti vydán. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody:
Nároky na výživné, vyplývající z práva rodinného, nejsou dědite
Čís. 865.
Oddělené bydliště lze jako prozatímní opatření povoliti již před zahájením sporu o
rozvod anebo rozluku manželství. Podmínkou tohoto prozatímního opatření není ohrožení nároku na
rozvod nebo rozluku manželství, nýbrž ohrožení navrhovatelovy osoby (§ 381 čís. 2 ex. ř.).
Prozatímní opatření může též záležeti v příkazu k navrhovatelovu odpůrci, by společný byt
opustil.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1921, R I 1167/20.)
Manžel domáhal se na soudě, by přikázáno bylo manželce, aby společný byt opustila, ježto prý s
ním zle nakládá. Soud prvé stolice návrh zamítl. Důvody: Povolení odděleného bydliště manželu jest
přípustným - jak plyne z § 107 obč. zák. - pouze za sporu o rozvod nebo rozluku manželství. Sporu
takového tu však není. Kromě toho není tu důvodu, by prozatímní opatření bylo povoleno, ježto zlé
nakládání stalo se pouze jednou, navrhovatel jest statným mužem, kdežto manželka pouze slabou ženou,
takže není se třeba obávati ohrožení navrhovatelova. Jde-li o povolení odděleného bydliště, nelze se
domáhati toho, by druhému bylo přikázáno opustiti společný byt, nýbrž lze ohroženému pouze povoliti,
by sám opustil společný byt a nový si vyhledal. R e k u r s n í soud vyhověl návrhu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Poněvadž ustanovení poslední věty § 107 obč. zák. bylo zařaděno mezi způsoby prozatímních
opatření, uvedené v § 382 ex r., sluší návrh na povolení odděleného bydliště posuzovati nejen s
hlediska § 107 obč. zák., nýbrž jako každé jiné prozatímné opatření též dle ustanovení exek. řádu.
Platí tu tedy také ustanovení § 378 ex. ř., dle něhož prozatímná opatření mohou býti povolena i před
zahájením sporu, a není proto závady, aby oddělené bydliště nebylo povoleno před zahájením sporu o
rozvod nebo rozluku manželství. Ve smyslu čl. XXVII. uvoz. zák. k exek. ř. nebylo však materielně na
ustanovení § 107 obč. zák. ničeho změněno, tak že podmínkou povolení odděleného bydliště zůstává
nikoliv ohrožení nároku na rozvod neb rozluku manželství, nýbrž
Čís. 864.
Při předčasném zrození dítěte není sice žaloba na oduznání manželského původu nutnou,
ovšem ale přípustnou.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1921, R II 414/20.)
Manžel, uzavřevší sňatek dne 14. ledna 1920, dozvěděl se později od své manželky, že byla v době
sňatku těhotnou s jiným mužem. Dítě narodilo se dne 9. července 1920. Proti žalobě, podané u
sborového soudu na oduznání manželského původu dítěte, vznesl opatrovník jeho námitku nepřípustnosti
pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Dítko narodilo se 177. den po
uzavření manželství, tedy před kritickou dobou určenou v § 138 obč. zák. Žalobce nevěděl v čase
sňatku o manželčině těhotenství. Pro takto zrozené dítě platí domněnka nemanželského zrození dle §
155 obč. zák., jestliže muž do tří měsíců po tom, co se dověděl o zrození dítěte, otcovství soudně
odporuje (§ 156 obč. zák.). Odpor tento jest protestem proti manželskému zrození dítěte a náleží do
nesporného řízení příslušného okresního soudu. Žalobci na sborovém soudě tento odpor uplatňovati
nelze (§ 156 obč. zák. a contr. § 158 obč. zák., Krainz - Ehrenzweig V. vydání str. 160, Stubenrauch
VIII. vydání str. 235, Neumann: Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen III. vydání str. 89 a 163,
rozh. nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1902. Právník 1903 str. 458). Rekursní soud námitku
zamítl a nařídil prvému soudu, by o žalobě dále jednal. Důvody: Soudu prvé stolice sluší v tom
přisvědčiti, že odpor manžela proti otcovství k dítěti zrozeného z jeho manželky před zákonnou dobou
§ 138 obč. zák. patří na cestu řízení nesporného. Avšak soud prvé stolice přehlíží, že tímto odporem
věc vyřízena není, zvláště není již rozhodnuto, že odpor podávající manžel dítěte nezplodil. Jest
též dokázati, že manžel před sňatkem o těhotenství své manželky dříve nevěděl, až když se o narození
dítěte dověděl. Tyto důkazy však v nesporném řízení provésti nelze, a proto jest zahájení sporu o
otcovství manžela k dítěti zapotřebí. Jest také pravděpodobno, že by p
Čís. 858.
V řízení o rozluku manželství nelze na dovolacím soudě uplatňovati nové skutečnosti,
jež v předchozím řízení jako důvod rozluky uvedeny nebyly, byť i právně tvořily týž důvod
rozluky.
(Rozh. ze dne 11. ledna 1921, Rv I 681/20.)
Žalobce domáhal se rozluky pro cizoložství, jehož se manželka dopustila roku 1916. Žaloba jeho
byla oběma nižšími soudy zamítnuta, ježto vzaly za prokázáno, že žalobce ono cizoložství byl
žalované odpustil. V dovolání opíral žalobce svůj nárok mimo jiné též o cizoložství manželčino z r.
1914.
Nejvyšší soud dovolání nevyhověl a uvedl mimo jiné v
důvodech:
Byť i v řízení o rozluku manželství platila zásada oficiosnosti ve smyslu § 10 min. nař. ze dne
9. prosince 1897, čís. 283 ř. z., nemůže jí býti přiznán tak daleký dosah, by soud dovolací
přihlížeti mohl ke skutečnostem teprvé v dovolání uplatňovaným, které předmětem sporu nebyly a o
které žalobce svou žalobu neopíral. Žalobce uvedl jako důvod rozluky cizoložství žalované, následkem
něhož tato porodila dne 28. února 1917 dítě, jemuž právoplatným rozsudkem byl oduznán původ
manželství. O jiné skutečnosti žalobce svou žalobu na rozluku manželství z důvodu cizoložství
manželčina neopíral. Tvrdí-li nyní v dovolání, že se žalovaná již také v roce 1914 dopustila
cizoložství, o čemž se teprvé po provedeném řízení odvolacím dověděl, jest to skutečnost nová,
která, byť i zakládala týž důvod rozluky, předmětem sporu nebyla, a k níž dle § 504 c. ř. s. v
řízení dovolacím hleděti nelze. Žalobce by se byl mohl dovolávati této nové skutečnosti a následkem
toho i skutečnosti odpuštěné ve smyslu § 14 e) cit. zák., ovšem ale jen tehdy, kdyby byl tuto novou
skutečnost ve sporu uplatňoval a o ni svou žalobu na rozluku opíral. V řízení dovolacím tak více
činiti nelze.
Čís. 847.
Ujednali-li rozvedení manželé, oznámivše soudu své opětné spojení, mezi sebou, že přes
to manželského společenství neobnoví, jest úmluva ta neplatnou. Ustanovení § 916 obč. zák. nelze na
tento případ použíti.
(Rozh. ze dne 11. ledna 1921, R I 1147/20.)
Manželství bylo rozvedeno usnesením ze dne 31. října 1913. Dne 25. prosince 1914 oznámili manželé
rozvodovému soudu ve smyslu § 110 obč. zák., že vstoupili opět do společné domácnosti a tím rozvod
učiněný 31. října 1913 ruší. Žádost manželova, podaná po vydání rozlukového zákona, by manželství
prohlášeno bylo rozloučeným pro nepřekonatelný odpor, byla oběma nižšími soudy zamítnuta, soudem
rekursním z těchto důvodů: Stěžovatel správně postřehl, že při posuzování, je-li možno povoliti
rozluku manželství, dříve již rozvedeného, pouze k žádosti toho neb onoho z manželů, přihlíží se k
opětnému spojení manželů, k němuž došlo po rozvodu, i tehda, když manželé tohoto spojení soudu
neoznámili (§ 110 obč. zák.) jen když se zjistí, že skutečné spolužití manželské po rozvodu opět
nastalo. Tím však není nikterak řečeno, že by bylo lze zásadu tu prostě obrátiti v ten rozum, že
nelze přihlížeti k spojení, byť i bylo náležitě ohlášeno manžely ve smyslu § 110 obč. zák., došlo-li
k němu za jiným účelem, nežli aby manželé obnovili spolužití manželské. Podáním na okresní soud ze
dne 25. prosince 1914 byl dobrovolný rozvod, manželům před tím povolený, na dobro ze světa sprovozen
i se všemi jeho právními účinky, bez ohledu na to, jaké pohnutky vedly manžely k naznačenému právě
souhlasnému projevu jejich vůle. V postavení manželů rozvedených, co do poměrů právních, mohli by se
na dále ocitnouti pouze povolením rozvodu nového, jak také výslovně ustanovuje § 110 obč. zák.
Oznamujíce zrušení rozvodu, manželé nezmínili se, že by upouštěli od rozvodu jen částečně, nebo
podmínečně, nebo s výhradami nějakými, takové obmezené upuštění bylo by ostatně po zákonu
nepřípustným, a nelze proto přikládati právní význam tvrzení jejich, nyní teprv
Čís. 843.
Ustanovení § 142 obč. zák. lze použiti i za trvání manželství.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1921, R II 431/20.)
Soud prvé stolice vyhověl žádosti manželky, žijící odloučeně od manžela, by na příště u ní bylo
dítě, jež dotud žilo s otcem, a opřel své rozhodnutí po právní stránce o ustanovení § 142 obč. zák.
R e k u r s n í soud usnesení potvrdil. Důvody: Právem použil prvý soudce k rozhodnutí § 142 obč.
zák. přes to, že nebyla dosud podána žaloba o rozvod manželství. Oprávnění to vyplývá z ustanovení §
178 obč. zák., dle něhož soud má věc vyšetřiti a podle okolností přiměřená opatření učiniti. Jaká
přiměřená opatření to jsou, ponecháno zákonem úplně uvážení soudcově a proto, když zákon v případech
obdobných ustanovuje přesněji, co vše uvážiti dlužno při rozhodování tom, lze zajisté obdobně
ustanovení toho použíti a nelze to soudci nikterak vytýkati. Obdobným ustanovením jest právě § 142
obč. zák. a bylo ho proto právem také použito.
Nejvyšší soud nevyhověl otcovu dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stížnost popírá správnost názoru, vysloveného oběma nižšími soudy, že ustanovení § 142 obč. zák.
lze užiti i za trvání manželství, když sice žaloba o rozvod manželství není dosud podána, manželé
však ve skutečnosti společenství manželského nesdílí. Názor ten však pokládati jest za správný a
poukazuje se na případné odůvodnění obou nižších stolic. Poukaz na ustanovení § 92 obč. zák. nemůže
na tom ničeho měniti, když manžel nepoužil svého práva, manželku k návratu do společné domácnosti
přiměti. Nejde tu o výrok, kdo z obou rodičů má právo na dítě, nýbrž o opatření na prospěch dítěte
po dobu, po kterou trvá mimoprávní stav faktického rozloučení manželského společenství; není tu
rozhodným nárok toho neb onoho manžela, nýbrž toliko prospěch a blaho dítěte. V té příčině dlužno
pak schváliti rozhodnutí obou nižších stolic, že z důvodů jimi uvedených jest na prospěch dítěte,
aby bylo ponecháno ve výchově a výživě matčině a to jednak vzhledem na útlé jeho stáří, jež vyžaduje
péče mat
Čís. 842.
K obnově manželského společenství (§ 15 rozl. zák.) nevyžaduje se obnovení pohlavních
styků.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1921, R II 408/20.)
Žádosti manžela, by rozloučeno bylo jeho manželství, rozvedené roku 1914, bylo o b ě m a n i ž š
í m i s o u d y vyhověno. V tom, že se rozvedená manželka vrátila do manželovy domácnosti,
neshledána obnova manželského společenství, ježto manželé neobnovili manželských styků. N e j v y š
š í s o u d žádost zamítl.
Důvody:
Napadeným usnesením, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, byl porušen zákon ze dne 22.
května 1919, čís. 320 sb. z. a n. Podle § 15 pokud se týče 16 lit. a) tohoto zákona lze k
jednostranné žádosti jednoho z manželů povoliti rozluku jejich manželství před vydáním zákona soudně
již rozvedeného, když od provedeného soudního rozvodu uplynula alespoň tři léta a manželé neobnovili
manželského společenství. Vycházíť zákon z předpokladu, že manželé mají v takovémto případě proti
sobě nepřekonatelný odpor, a netřeba z té příčiny k rozluce souhlasu druhého manžela, ani zjištění
nepřekonatelného odporu nebo rozvážnosti činu (čl. II. odstavec sedmý nařízení vlády ze dne 27.
června 1919, čís. 362 sb. z. a n.). Naproti tomu odpadá zákonná domněnka o nepřekonatelném odporu,
obnovili-li manželé mezitím manželské společenství, jelikož tím zpravidla dávají na jevo, že mezi
nimi nepřekonatelného odporu není. Rekursní soud v souhlase se soudem prvé stolice žádosti manželově
vyhověl v podstatě z toho důvodu, že tu jde jen o přechodné a dočasné spolužití manželův a nikoli o
obnovení manželského společenství, při čemž uvážil, že se manželka nevrátila do společné domácnosti
ve srozumění s manželem, nýbrž za jeho nepřítomnosti, když dlel na vojně, na výzvu jeho matky, a
dále proto, že manželé dle svého doznání od manželčina návratu do domácnosti manželovy nikdy spolu
tělesně neobcovali. Dovolací stížnost manželky do tohoto usnesení rekursního soudu jest
ospravedlněna. Jest nepochybno, že manželé žijí ve společné domácnosti
Čís. 840.
Právoplatným vysouzením rozepře o oduznání manželského původu děcka prokázán jest jen
jeden z předpokladů § 58 obč. zák. Uznati na neplatnost manželství lze jen, bylo-li dále ještě
prokázáno, že manžel bez své viny nevěděl o těhotenství manželky a s ní, jakmile o tom zvěděl, v
manželství nepokračoval.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1921, Rv I 561/20.)
Žalobce uzavřel dne 22. srpna 1918 sňatek se žalovanou, s níž byl již před tím, koncem května a v
červnu téhož roku souložil. Dne 3. listopadu 1918 narodilo se manželce dítě, jehož manželský původ
byl k žalobě manželově právoplatně oduznán. Žalobě manželově, by manželství jeho prohlášeno bylo
neplatným pro překážku dle § 58 obč. zák., p r o c e s n í soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud
k odvolání obhájce svazku manželského rozsudek potvrdil. Důvody: Řízení bylo by skutečně neúplné,
ježto, přes to, že jest vyšetřovacím, nebylo učiněno nic, než že přečten byl protokol zemřelého
svědka B-a ze spisů o oduznání manželského původu děcka, svědecká výpověď manželky, rovněž ze spisů
těch přečtená, nemůže zde, kde svědkyně je stranou, za svědeckou výpověď platit, nehledě ani k
předpisům § 10 manž. říz. z roku 1897, § 13 posl. odst. zák. rozl. (dříve § 115 obč. zák.) a § 99
obč. zák. a čl. VI. č. 1 uv. zák. k c. ř. s. - kdyby tu nebylo prejudiciality v tom smyslu, že
rozhodná otázka, zda-li děcko pochází ze soulože žalobce se žalovanou, před sňatkem vykonané, čili
nic, byla pravoplatně rozhodnuta ve sporu o oduznání manželského původu dítěte, neboť, nemá-li
právní řád býti sám v sobě rozdělen, nelze připustiti, by otázka, konkrétně totožná, byla různými
rozsudky rozhodnuta jinak, předpokládaje ovšem, že skutkový stav je v obou týž a nezměněný. V
řečeném, rozhodnutém již sporu, jenž vedl se o oduznání manželského původu děcka, byla sice žalována
strana jiná, totiž děcko, kdežto v tomto sporu o rozluku je žalovanou jeho matka, jako manželka
žalobcova, i jest arci v nauce spor o tom, zda-li pravá prejudicialita vyžaduje či ne
Čís. 826.
Otec není zpravidla povinen, by platil výživné pro dítko, jež se proti jeho vůli bez
podstatné příčiny zdržuje mimo jeho domácnost.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, R I 1087/20.)
Oba nižší soudy uznaly manželského otce povinným, by platil svým dětem, žijícím odděleně s
matkou, výživné. Důvody: Jde-li v případě tomto o přerušení společné domácnosti a z čí viny, jest
nerozhodným, jelikož se nejedná o výživu manželky, nýbrž nezl. dětí. Otec jest dle § 141 obč. zák.
povinen poskytnouti dětem výživu. Jest zjištěno, že stěžovatel výživy té dětem neposkytuje a že by
byl nemajetným, aby povinnost ta spadala dle § 143 obč. zák. na matku, ani netvrdí.
Nejvyšší soud usnesení nižších soudů zrušil a uložil soudu prvé stolice, by ve věci dále jednal a
znovu rozhodl.
Důvody:
Nezl. děti, které se domáhají placení výživného na svém manž. otci, nežijí s ním ve společné
domácnosti. Otec může se však dle § 145 obč. zák. domáhati toho, aby s ním společnou domácnost
sdílely. Výživu dítek jest pak, pokud se to srovnává s účelem výchovy a pokud zvláštní okolnosti
toho nevyžadují, ve společné domácnosti poskytnouti. Následkem toho není otec zpravidla povinen, aby
platil výživné pro dítka, která proti jeho vůli, anižby bylo proto dostatečné příčiny, zdržují se
mimo jeho domácnost. Tyto okolnosti, povinnost ku placení výživného odůvodňující, nebyly soudy
nižšími vyšetřeny, nebylo proto možno o uplatňovaném nároku rozhodnouti, a byla usnesení soudů
nižších stolic zrušena a nařízeno, aby soudem první stolice bylo, vyšetřeno, zda-li na pravdě se
zakládá tvrzení otce, že dítka proti jeho vůli byla ze společné domácnosti odvedena a u matky
bydlejí a zda-li jest pro to dostatečné příčiny - a pak znovu rozhodnuto.
Čís. 823.
Změna ve výši výživného, jež pro nemanželské dítě bylo právoplatně stanoveno rozsudkem,
nemůže státi se řízením mimosporným (§ 16 I dílčí novely k obč. zák.).
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, R II 400/20.)
Rozsudkem bylo v r. 1911 právoplatně stanoveno, že nemanželský otec jest povinen platiti dítěti
výživné v určité výši. Žádosti dítěte podané v r. 1920, by výživné bylo zvýšeno, soud prvé stolice
vyhověl v řízení nesporném. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Rekurrent především uplatňuje,
že zvýšení výživného rozsudkem ze dne 20. prosince 1911 stanovené se nemůže státi v cestě nesporné,
poněvadž § 16 nařízení ze dne 12. října 1914, čís. 276 ř. z. stanoví pouze možnost upravení
výživného cestou nespornou v tom případě, když otcovství v nesporném řízení bylo uznáno nebo sporem
zjištěno. Zvýšení výživného, rozsudkem určeného, však není přípustno, poněvadž tomu odporuje § 411
c. ř. s. o právní moci rozsudku a § 142 obč. zák. se na nem. děti nevztahuje. Tento právní názor
jest mylný. Neboť ze znění § 16 cit. nař. vychází zcela zřetelně, že zákonodárce zamýšlel ve všech
případech, kde otcovství není již sporno, aby pro vyměření výživného platilo řízení nesporné, leda
že by prostředky tohoto řízení k tomu nepostačovaly. Ustanovení toto platí nejen pro prvé vyměření
výživného, nýbrž také pro případ zvýšení nebo snížení jeho, jichž nutnost snad se později ukáže,
poněvadž v obojím případě podklad rozhodnutí jest týž, totiž na jedné straně majetkové poměry
otcovy, na druhé straně potřeby dítěte. Z toho nemůže činiti vyjimky ani ten případ, že dávky
výživného stanoveny byly rozsudkem v souvislosti se zjištěním otcovství. Rozsudkové rozhodnutí o
dávkách na výživné nevede k materielní právní moci v tom smyslu, že by výše dávek byla nezměnitelna.
Neboť, změní-li se později podklad, v rozsudku pro výši dávek předpokládaný, totiž buď majetkový
stav otcův, buď potřeby k výživě neb obojí, doznává tím přiměřené změny též otcova povinnost k
výživě a vyžaduje opětovné úp
Čís. 820.
Důvod rozluky nemůže o sobě býti dokázán ani doznáním ani výslechem stran dle § 371 c.
ř. s.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, Rv I 671/20.)
K manželově žalobě prohlásil procesní soud prvé stolice manželství rozloučeným pro cizoložství
manželčino, ježto manželka cizoložství doznala a uvedl mimo jiné v důvodech: Soudní dvůr uznal na
výslech stran o tvrzeném a nepopřeném cizoložství, jelikož tento výslech považuje za přípustný podle
zákona. Podle § 99 obč. zák. nelze souhlasné doznání manželů považovati za pravoplatný důkaz. Důkaz
výslechem stran jest podle čl. VI. čís. 1 uvozovacího zákona k civ. řádu nepřípustným za účelem
důkazu překážky manželství. Doznání, o kterém se § 99 obč. zák. zmiňuje, není však totožným s
výslechem stran, který podle civ. řádu mezi důkazy zařaděn jest, a při kterém soudci náleží
pravdivost tvrzených okolností posuzovati, což není totožným s pouhým doznáním.Výslech stran mění
přípustným za účelem důkazu, že jest tu překážka uzavření sňatku a není podle onoho článku
přípustným v řízení o platnosti manželství. Podle zrušeného § 115 obč. zák. a zákona ze dne 22.
května 1919, čís. 320 sb. z. a n. jest ovšem v řízení o rozluce pokračovati dle předpisů platných
pro vyšetřování a posuzování platnosti manželství. V § 99 obč. zák. jest sice výslovně doznání obou
stran o překážce platnosti sňatku jako důkaz vyloučeno, z toho však nelze vyvozovati, že by také
výslech stran jako důkaz vyloučen byl, jde-li o rozluku manželství. Odvolací soud nevyhověl odvolání
obhájce svazku manželského. Důvody: Ve věci samé vyčerpávají se uplatněné odvolací důvody právním
posouzením, totiž zodpovězením otázky, zda přípustno bylo provésti o tvrzeném cizoložství žalované
důkazy výslechem stran, jak učinil soud procesní. Soud odvolací sdílí právní názor prvého soudu,
projevený v důvodech jeho rozsudku, že o cizoložství, jakož o důvodech rozluky vůbec, takový důkaz
prováděti jest přípustno a vůči vývodům obhájce svazku manželského poukazuje pro správnost
napadenéh
Čís. 815.
Pokud při několika souložnících v rozhodné době sporem nebo smírem o otcovství s jedním
pozbývá nemanželské dítě právní možnosti, domáhati se uznání otcovství proti ostatním.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1920, Rv II 267/20.)
Nemanželská matka souložila v kritické době jak s L-em, tak i s S-em. Po narození dítěte uznal S.
otcovství a zavázal se platiti výživné. Soud neučinil k jeho prohlášení žádného opatření. Poručník
žaloval po té L-a na uznání otcovství a placení výživného. Žalobě bylo soudy všech tří stolic
vyhověno, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde především o právní otázku, jaký význam to má, když někdo jiný, než žalovaný, pohlavní
obcování s matkou dítěte v kritické době doznal nebo dokonce i otcovství své k dítěti uznal.
Dovolatel dovolává se tu dvou rozhodnutí býv. víd. nejvyššího soudu. V jednom (Gl. U. n. ř. čís.
3768) vysloveno, že když jistý D., s nímž matka dítěte od let ve společné domácnosti žila, v soudním
protokole připustil otcovství své jakož i tu okolnost, že o dítko pečuje, je tím záležitost dle §
163 obč. zák. právně uspořádána a vyřízena, protože soudní uznání otcovství za daných okolností má
právní účinek právoplatného rozsudku a dva otce nikdo míti nemůže. V druhém rozhodnutí (Gl. U. n. ř.
čís. 7605) vysloveno, že uznání otcovství, které se stalo v řízení nesporném před soudem, a uzavřené
na to a vrchnoporučensky schválené narovnání odočasnou alimentaci dítěte má účinek právní moci vůči
každému, tedy i proti nynějšímu žalovanému zrovna tak jako soudní nález. Z rozhodnutí těchto,
zvláště z prvého, jež klade důraz na dané okolnosti, není patrno, spočívají-li na nějakém principu a
na jakém. Jiná rozhodnutí stojí na stanovisku, že t. zv. námitka více konkubentů je vyloučena i při
doznání otcovství skrze jednoho (rozh. J. Bl. 1912, č. 408, 471). Dlužno tedy hledati zásadu. Dle §
163 obč. zák. pokládá se za otce, kdo byl usvědčen neb i jen mimosoudně doznal, že v kritické době s
matkou dítěte obcoval. Zákon tedy žádá důkaz neb doznán
Čís. 800.
Domáhají-li se oba manželé rozluky pro rozvrat, netřeba zkoumati, kdo z nich je
převážně rozvratem vinen.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1920, Rv I 670/20.)
Sporné strany uzavřely manželství r. 1905, však již v r. 1907 manželka manžela opustila, ježto ve
své živnosti málo vydělával.
Roku 1910 navázala manželka poměr s Jindřichem K., s nímž měla též dítě a žije s ním dosud ve
společné domácnosti. Manžel žije pak od roku 1912 ve společné domácnosti s Františkou D. Žalobě
manželky na rozluku manželství pro rozvrat (§ 13 lit. h) rozl. zák.) procesní soud prvé stolice
vyhověl a rozloučil manželství z viny obou manželů. Důvody: Soud je přesvědčen, že k odejití od muže
žalobkyně byla nucena, neopustila ho zlomyslně, neboť měla úmysl se k němu vrátiti, tím rozvrat
manželský by sice nevznikl, ale přece žalovaný má na tom, k čemu později došlo (cizoložství)
převážnou vinu v tom, že neměl dosti práce a patrně ani dosti snahy, aby ženu uživil, takže ona si
ji musela sháněti sama. Je prokázáno, že obě strany dopustily se cizoložství (§ 13a) zák. ze dne 22.
května 1919, čís. 320 sb. z. a n.), tím vznikl mezi nimi rozvrat manželský tak hluboký, že nelze na
nich spravedlivě žádati, aby setrvali v manželském společenství. Rozvratem tím je převážně vinen
žalovaný (§ 13 lit. h) cit. zák.), - bylo ale uznáno na vinu obou manželů ve smyslu § 11 nařízení
ministerstva ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. Odvolací soud žalobu zamítl. D ů v o d y:
Soud procesní, ač zjistil bezvadně skutkový podklad sporu, a podřadil jej správně pod jediný
žalobkyní uplatňovaný důvod hlubokého rozvratu (§ 13 lit. h) nov. rozl.), došel nesprávně k úsudku,
že rozluku povoliti lze, poněvadž rozvratem převážně vinen jest žalovaný. Soud odvolací, vycházeje z
téhož skutkového podkladu, dochází k závěru, že rozvratem převážně vinna jest žalobkyně, kteráž
pouze rok se žalovaným žila, a ač různic mezi manžely hrubě nebylo, pouze proto od něho odešla, že
málo vydělával. Tím prohřešila se proti závazku, při s