V minulém díle jsme si představili dva scénáře možných rizik spojených s umělou inteligencí ve vzdělávání: roztříštěnou pozornost a epistemickou bezmoc. Dnes se podíváme na další dvě výzvy, které už můžeme v zárodku pozorovat a které mohou zásadně ovlivnit, jak děti přemýšlejí a navazují vztahy.
Když myšlení odchází jinam: o kognitivním outsourcingu a umělých vztazích
Andrej
Novik
Scioškola
Třetí scénář: Když mozek čeká na nápovědu
Představte si dvanáctiletého Filipa v roce 2036. Dostal za domácí úkol vyřešit několik slovních úloh z matematiky. Automaticky sahá po svém AI asistentovi – ne proto, že by byl líný, ale proto, že jeho mozek se naučil, že řešení problémů znamená správně položit otázku stroji. Když mu učitelka experimentálně AI na hodinu odebere, Filip zažívá silnou úzkost. Není to jen nepohodlí z absence oblíbeného nástroje – je to hlubší pocit, že ztratil část své schopnosti myslet.
Tento scénář není sci-fi. Opírá se o jev, kterému říkáme
kognitivní
odlehčení – přenášení mentální námahy na vnější nástroje. Vždycky jsme to dělali: od vynálezu písma přes kalkulačky až po GPS navigace. AI však tuto dynamiku posouvá někam dál. Nejde už jen o odlehčení rutinních úkolů, ale o možné přenášení samotnéh