V minulých dílech jsme sledovali, jak umělá inteligence ovlivňuje pozornost, myšlení, vztahy a identitu mladých lidí. Dnes se zaměříme na dva propojené jevy: jak algoritmy přebírají rodičovskou roli a jak nám mizí společné kulturní prožitky. Pracujeme se spekulativními scénáři – ne jako s předpověďmi, ale jako s nástroji, které nám pomáhají přemýšlet o výzvách budoucnosti. Oba scénáře mají společného jmenovatele – vzdáváme se vlastního úsudku ve prospěch strojů.
Když výchova přechází na algoritmy: o digitálním rodičovství a mizejících společných prožitcích
Sedmý scénář: Když aplikace vychovává za nás
Představte si šestiletou Emu v roce 2040. Rodiče jí nasadili chytré hodinky, které měří tep, spánek i náladu. Když aplikace hlásí „Ema má zvýšenou hladinu stresu, doporučujeme klidovou aktivitu“, rodiče poslechnou. Když pláče, nejdřív sáhnou po telefonu – co radí umělá inteligence? Vlastní rodičovský instinkt pomalu slábne jako nepoužívaný sval.
Zní to přehnaně? Možná ne. Už teď si můžete koupit plyšáka s umělou inteligencí, který dítěti přečte pohádku, zazpívá ukolébavku nebo s ním vede rozhovor.
Marketing
slibuje, že se hračka „naučí“ temperamentu vašeho dítěte a přizpůsobí se mu. Sedmdesát proce