LUDMILA TŘEŠTÍKOVÁ
Hranice mezi osobním a pracovním životem si dnes nenastavuji jako ostrou čáru, ale spíš jako vědomé rozhodování v čase. Moje zkušenost z korporátu mě naučila výkonu, rychlosti a stálé dostupnosti - za cenu toho, že práce "převálcovala" vše ostatní. Až částečné vyhoření mě přinutilo přehodnotit priority. Dnes pracuji na ministerstvu, kde je tempo překvapivě docela podobné, ale nároky na smysluplnost a odpovědnost jsou možná ještě vyšší. O to víc si hlídám zdravé hranice práce a osobního života. Prakticky to znamená několik jednoduchých pravidel: vědomě končím pracovní den, i když by bylo vždycky ještě co dodělat; dodržuji doma zvyk "vystoupení z role"; e-maily neřeším večer a o víkendu a učím se říkat i ne a jasně prioritizovat. Ne proto, že by mi na práci nezáleželo, ale právě proto, že mi záleží na tom, abych ji mohla dělat dlouhodobě a dobře. Dneska i ředitele učím něco ze svých nelehce získaných zkušeností, protože chápu, jak těžké je mít odpovědnost a zápal a nevyhořet u toho. Ale jde to:).
RENÁTA ZAJÍČKOVÁ
Protože jsem celý život vnímala svou práci i jako koníček, hranice mezi osobním a pracovním životem u mě byla a stále je tenká. Nikdy jsem striktně nerozlišovala čas věnovaný práci a rodině - svůj den jsem přizpůsobovala tomu, co aktuálně vyžadovala jedna nebo druhá strana. Dá se říct, že i práce je pro mě zdrojem pozitivní energie a seberealizace. Rodina pro mě vždy byla především pevnou kotvou.
MARIANA ČAPKOVÁ