Mgr. Renáta Zajíčková

Během týdenní studijní cesty Partnerství pro vzdělávání 2030+ do Estonska a Finska jsme tuto větu zaslechli hned několikrát. Je to zřetelný odraz hlubokého společenského závazku vůči budoucím generacím, který jsme mohli vidět a cítit doslova na každém kroku naší cesty. Každý jeden den nám naskytl bezprostřední pohled na vzdělávací systémy zemí, které mají vzdělávání zakořeněno jako hlavní celospolečenskou hodnotu.

Rozvíjet naši současnou školskou infrastrukturu, povětšinou mnoho desetiletí staré budovy, je dnes možné převážně s povolením výjimky z požadavků různých předpisů. Jen hygieny v krajích žádostí o výjimky řeší stovky ročně. V souhrnu jde o tisíce hodin administrativně složitého připravování žádostí ze strany ředitelů a zřizovatelů, tisíce hodin jejich vyřizování ze strany úředníků, měsíce průtahů i složitější stavební projekty. V konečném důsledku naše vzdělávání zbytečně přichází o stovky milionů korun.

Před dvaceti lety, když jsem se rozhodla založit gymnázium, si internet do českých škol teprve hledal cestu. Školy po celé republice vybavovaly počítačové učebny a pomalu se připojovaly k síti. Web už nabízel obrovské množství dat, vyhledávače soutěžily o přízeň uživatelů a online svět přestával být hřištěm jen technicky nadanějších kolegů. Během pár dalších let se s rychlým rozvojem technologií, smartphonů a sociálních sítí zásadně zjednodušilo vyhledávání a sdílení informací. Internet změnil svět a se vstupem do škol spustil také proměnu vzdělávacího procesu, která se od té doby nezastavila.

Diskuze o návrhu reformy regionálního školství, který jsem prezentovala v rámci kulatého stolu v Poslanecké sněmovně, se rozhořela naplno. Spolu s klíčovými osobnostmi v oblasti vzdělávací politiky, učiteli, ekonomy i zástupci zaměstnavatelů a odborů jsme tento návrh důkladně probrali a hodnotili jeho možné dopady. V nebývale širokém kruhu odborníků jsme tak odstartovali otevřenou debatu o budoucí podobě českého vzdělávacího systému.

O přínosech pedagogického leadershipu toho bylo napsáno mnoho. Snadno bychom mohli nabýt dojmu, že tento inspirativní styl vedení a rozvoje lidí se v našich školách zabydlel. Pravdou je, že ačkoli u nás takových škol přibývá, ideálu se ani zdaleka neblížíme. Naše společnost zatím málo vnímá, že lídry ve školách potřebujeme jako sůl. Ovšem daleko smutnější je skutečnost, že je často nepožadují rodiče, samotní učitelé, a dokonce ani zřizovatelé. Abychom to změnili, je důležité aktivně sdílet zkušenosti škol, které umožňují pedagogům odborně i lidsky růst a výrazně tak zkvalitňují výuku.

Nadhazovat v covidové době „trendy témata“ jako wellbeing je podobné jako prohlásit, že všechno souvisí se vším. Jistě. Všichni dobře víme, že pozitivní klima je pro studijní výsledky dětí a především pro jejich motivaci dále se vzdělávat skutečně důležité. Za důležité pak můžeme považovat vše, co vede ke zlepšení. Proč a hlavně kde začít nebo navázat, když šíření nákazy mění situaci každý týden a my nevíme, čemu se věnovat dřív?

Už jako ředitelka školy jsem sázela na časté osobní schůzky, které přinášejí i přes časovou náročnost jedinečné výhody. Setkání tváří v tvář umožňuje si navzájem naslouchat, předávat si informace, očekávání a zpětné vazby, klást otázky a ihned na ně reagovat. Vyplatilo se to jak směrem k žákům a jejich rodičům, tak k pedagogům i ostatním zaměstnancům školy. Vytvořilo se tím důvěrné a bezpečné prostředí, v kterém byl každý člen brán s respektem a vážně.

Funkční školská rada by měla být pro ředitele školy klíčovým partnerem. Proto by měl pro ni vytvářet otevřené a bezpečné prostředí, v kterém je dialog jediným komunikačním nástrojem. Je-li ředitel školy osvícený a sebevědomý, školskou radu vnímá jako důležitý a nezastupitelný prvek pro řízení výchovně-vzdělávacího procesu. Není-li ředitel osvícený a sebevědomý, nevytváří vhodné podmínky pro její správné a užitečné fungování a školská rada je pro něj obtěžující hmyz.

Tento druh podpory se již naštěstí v našich školách zabydlel, a tak je běžné, že začínajícím nebo novým pedagogům je poskytován. Co běžné ale ještě není, je uplatňování mentoringu začínajícím ředitelům. A tak s nástupem do pozice komunální političky Prahy 5, kdy jsem sama ještě vykonávala funkci ředitelky školy, jsem tuto podporu směrem k ředitelům iniciovala. Na tuto výzvu ředitelé velmi kladně reagovali, a tak jsme mentoring pro začínající ředitele v roce 2019 spustili. V tomto období byl třikrát využit, a tak po roce můžeme konstatovat, zda tento nástroj má v práci nových ředitelů svoje místo a jak je vnímám zřizovatelem, ale především samotnými řediteli.

Asi není nic neobvyklého, že se ředitel školy stane zastupitelem města či obce. Sama mám tuto zkušenost čerstvě za sebou. Než se pustím do tématu, které právě se změnou rolí souvisí, vyjádřím jedno důležité zjištění. Pro práci komunálního politika je funkce ředitele školy výbornou průpravou. A to platí o to více, když se rovnou stanete radním pro oblast školství. To jste pak jako ryba ve vodě.

Ve škole existuje mnoho zažitých stereotypů. Například si stále myslíme, že učitel chemie musí být podivín, že ve školních jídelnách nám nikdy nemůže chutnat nebo že student s "kérkou" je divný a nedůvěryhodný. K silnému a dlouhodobému stereotypu též patří zjednodušující názor, že nejlepší a vlastně jediný způsob pro zapisování informací či myšlenek je lineární zápis do sešitu, tedy tradiční zápis do řádků formou vět, odstavců a kapitol.

Aktuálně se v médiích i na politické úrovni probírá téma, které se primárně týká předškolních dětí. Málokdo si ale uvědomuje, že významně zasahuje i věkové skupiny starší. Mám na mysli odklad povinné školní docházky.

V médiích, na konferencích, v odborné literatuře, v projevech politologů, filozofů či osvícených politiků často slýcháme, že česká a snad i evropská společnost trpí jedním velkým neduhem - je mezi námi mnoho těch, kdo nás chtějí řídit, kontrolovat a úkolovat, tedy manažerů, a málo těch, kdo nás dokážou vést, ukazovat směr, inspirovat a jsou navíc hodni následování, tedy lídrů. Aktuální situace skutečně potvrzuje, že většina chce mít podřízené, ne rovnocenné partnery a že být manažerem je pohodlnější a jednodušší než být dobrým vůdcem, chcete-li lídrem.

V seriálu věnovanému koučování jsem se již dotkla mnoha témat. Vysvětlila jsem význam a přínos koučovacího přístupu v prostředí školy, podělila jsem se o drahocenné zkušenosti s aktivním nasloucháním, s používáním koučovacích otázek nebo s důležitostí empatického přístupu. Napsala jsem, že škola prodchnutá pozitivní, bezpečnou a vlídnou atmosférou bez strachů a nejistot je jedinou možnou cestou, chceme-li se spolupodílet na utváření a rozvoji svébytného, vyrovnaného a spokojeného dítěte.

V miniseriálu o koučování v prostředí školy jsem popisovala kromě významu samotného pojmu koučování i neagresivní způsoby a nástroje komunikace, které jsou pro utváření a udržování inspirativního, bezpečného a vlídného klimatu bezpodmínečně nutné a nepostradatelné. Charakterizovala jsem, jak vypadá a co je (a není) empatie nebo čím se liší obyčejné naslouchání od naslouchání aktivního. A právě na komunikační nástroj „aktivní naslouchání“ bych chtěla v tomto článku navázat.

Už v minulém článku jsem se naslouchání jako komunikačního nástroje dotkla. Bylo to v souvislosti s empatií. Obě slova spolu souvisejí, nebo přesněji řečeno, naslouchání můžeme chápat jako nedílnou součást empatického vnímání druhého člověka. Bez naslouchání téměř nemůžeme projevit empatii.

V minulých článcích jsem se snažila srozumitelně popsat význam a přínosy procesu nazvaného koučování, a to především v prostředí školy. Uvedla jsem, že koučování je mocný nástroj, který může, a téměř vždy se tak děje, učinit sebe i druhé spokojenější, ba šťastnější. Koučovací postoj do jakéhokoliv prostředí vnáší porozumění, klid, úctu, respekt, pocit důležitosti a svébytnosti.

V prvním díle věnovaném koučování jsem seznámila čtenáře s termínem koučování, popsala jeho charakteristiky a rysy, zdůraznila, že koučink je víc než jenom rozvojová technika, že je to postoj a forma chování, životní filozofie. Také jsem upozornila na mýty, které bohužel tento termín doprovázejí.

Přijímání potravy je jednou ze základních biologických potřeb. Dnes se tato potřeba dokonce posunula i mezi potřeby psychické a sociální (vyjdeme-li pouze ze základního dělení lidských potřeb). Našinci už zdaleka nejde jen o to se nasytit, a získat tak potřebnou energii. Našinec očekává, že se mu jídlem zlepší nálada, že se u jídla dobře pobaví se svými blízkými či známými, a že dokonce uspokojí potřebu krásna kolem sebe. Proto vycházejí stovky knižních titulů, často s kýčovitými fotografiemi, proto se televize hemží pořady jako „S vařečkou na cestách“, „Jsi to, co jíš“ nebo „Hrnec - nejlepší přítel člověka“. Ženy, muži, a dokonce i děti vedou sáhodlouhé konverzace o kuskusu nebo sushi, o tom, jak se dělá dip či jak se flambuje. Prostě „žvanec“ se dostal více do našich slovníků, jídlo a jeho kvalita teď vládne našim životům. A přišlo to i do škol.

Je obecně známo, že vzdělávací proces primárně utváří lidský faktor, a že tedy nejvíce žáka ovlivňuje skutečnost, kdo ho učí, jaký je jeho učitel. Všichni bychom měli chtít, aby naše děti vzdělávaly silné osobnosti. Ty by měly kromě odborných předpokladů prokazovat za každých okolností pozitivní vztah k druhému člověku, měly by mít široce rozvinutou emoční inteligenci - sebeuvědomění, sebeřízení, empatii a sociální dovednosti. Měli by to být lidé silní, vyrovnaní, současní a inspirující.