Přijímání potravy je jednou ze základních biologických potřeb. Dnes se tato potřeba dokonce posunula i mezi potřeby psychické a sociální (vyjdeme-li pouze ze základního dělení lidských potřeb). Našinci už zdaleka nejde jen o to se nasytit, a získat tak potřebnou energii. Našinec očekává, že se mu jídlem zlepší nálada, že se u jídla dobře pobaví se svými blízkými či známými, a že dokonce uspokojí potřebu krásna kolem sebe. Proto vycházejí stovky knižních titulů, často s kýčovitými fotografiemi, proto se televize hemží pořady jako „S vařečkou na cestách“, „Jsi to, co jíš“ nebo „Hrnec - nejlepší přítel člověka“. Ženy, muži, a dokonce i děti vedou sáhodlouhé konverzace o kuskusu nebo sushi, o tom, jak se dělá dip či jak se flambuje. Prostě „žvanec“ se dostal více do našich slovníků, jídlo a jeho kvalita teď vládne našim životům. A přišlo to i do škol.
Školní jídelna není Ambiente ani „mekáč“
Mgr.
Renáta
Zajíčková,
ředitelka Gymnázia mezinárodních a veřejných vztahů Praha
Našemu školskému systému je již dlouho přičítáno k dobru, že je zaveden systém školních jídelen, kde se žáci mohou velmi levně a zdravě stravovat. Existují předpisy, které detailně stanovují, co se smí a co se nesmí vařit, jak potraviny skladovat nebo jak, kdy a kde obědy vydávat. Problematika školních jídelen je ale velmi složitá, nepřehledná a dlouhou dobu neřešená. Existuje mnoho protichůdných předpisů, financování je pokřivené a netransparentní, školní jídelny jsou v organizaci škol „popelkami“. Nedochází zde k žádnému rozvoji, k žádným kvalitativním změnám, zaměstnanci se dále nevzdělávají. Školní jídelny jsou rigidní a nudné. A to by se mělo změnit. Pouze když je osvícený ředitel či vedoucí jídelny, je situace pro strávníka příznivější.
Samostatnou a složitou kapitolou je financování, které by mělo být narovnáno a sjednoceno. Když jsem řešila s městskou částí možnost vaření obědů pro žáky veřejných škol v jídelně, kterou máme coby soukromá škola pronajatou, při jednáních se zástupci obce jsme naráželi na mnoho nesrovnalostí a nejasností, které nakonec způsobily, že pro obecní školy nevaříme. Konečná cena oběda, která se pohybovala okolo 70 Kč, byla pro ně nepřijatelná. Bylo to dáno tím, že cena vyčíslená veřejnými školami je zkreslená a neodpovídá skutečně všem vynaloženým nákladům. Například náklady na energie či vodu nebo mzdové náklady na ředitele školy související se zajištěním této služby jsou hrazeny z jiných zdrojů. Tyto náklady jsou započítávány do celkového provozu školy a do ceny oběda se nezahrnují. Toto je moje zkušenost. Připouštím, že to takto nemusí být všude, v tom ale spatřuji nedostatek a potřebu financování ztransparentnit a sjednotit jeho metodiku, která by zabezpečila objektivitu účtování.
Dalším nedostatkem této služby je právě fakt, že kmenoví strávníci - žáci a učitelé, kteří za kvalitní oběd zaplatí přibližně 30 Kč, s touto skutečností nejsou seznámeni a v okamžiku, kdy se setkávají se soukromými subjekty nebo když začnou navštěvovat školní jídelnu coby cizí strávníci, jsou nemile překvapeni vyšší cenou oběda. Ta ale právě odpovídá faktickým nákladům. Domnívám se, že objektivní informovanost by vedla k vděčnějšímu přístupu k této službě a ředitelé školy a zástupci školních jídelen by nemuseli odolávat silným tlakům nespokojených strávníků.
Jako ředitelka školy za stravování žáků zodpovídám, a tak se školními jídelnami musím zabývat. Bohužel jim věnuji více času, než bych považovala za nutné. Neúměrně vynakládám čas na činnosti spojené se zajištěním této služby, o jejíchž výsledných produktech má každý jiné představy. Vzhledem k tomu, že výuka u nás probíhá ve dvou budovách, studenti se stravují také ve dvou odlišných školních jídelnách. Jedno však mají obě jídelny společné - uspokojení našich chuťových pohárků, které jsou často rozmazlené a vybíravé a očekávají delikatesy a pochutiny.
Hlavní činností školy je vzdělávání a výchova. Tomu bych se ráda plně věnovala. Školní jídelna nikdy nebude Ambientem nebo „mekáčem“ (naštěstí). Školní jídelna by dle mého názoru měla zpravidla nabízet běžné české jídlo, které v některých rodinách dokonce vymizelo z jídelníčků. Rajská omáčka nebo krupicová kaše už dávno není hitem. Žijeme ale ve svobodné zemi, kde nám zatím nikdo nepřikazuje, co máme jíst a kde. Máme možnost volby. Je tedy především na rodičích, jaký postoj ke školním jídelnám a k jídlu vůbec svým dětem vytvoří, jak jim zajistí polední stravu, která by měla být pro ně z pohledu zdravého stravování nejplnohodnotnější a nejvydatnější. To, že základní školy musí povinně zajišťovat svým žákům stravu, je náš český nadstandard, kterého bychom si měli vážit a nedestruovat ho. Mojí letitou zkušeností z práce ve školství je, že dítě, které neobědvá ve školní jídelně, nahrazuje oběd párkem v rohlíku či pytlíkem bonbonů, a to určitě ke zdravé a plnohodnotné stravě nepatří, i když to možná lépe chutná.
A ještě jeden důležitý postřeh. Během své profese jsem několikrát navštívila zahraniční školy, a měla jsem tak možnost seznámit se s místním způsobem a nabídkou školního stravování. Některé země (např. Velká Británie, Francie či Kostarika) školní stravování vlastně nezajišťují. V objektu školy je kantýna, kde si žáci mohou zakoupit bagety, sendviče, zmrazené pizzy nebo hot dogy. Některé země školní jídelny v našem slova smyslu mají (např. Čína), ale zdaleka není nabízen takový počet chodů a zdaleka žáci nedostávají tak objemné porce.
Mám tři děti. Všechny chodily do školní jídelny stejně jako já a směle mohu říct, že nás stravování ve školních jídelnách nikterak negativně nepoznamenalo. Nemáme z koprové, čevabčiči nebo žemlovky žádné psychické ani jiné újmy. Jsme zdraví a jíst nám chutná. Fajn by bylo, kdyby se školní stravování nebralo tak vážně a dramaticky. To, jestli dítě bude zdravé nebo obézní nebo anorektické, neovlivňují školní jídelny. Tato zodpovědnost leží pouze a jenom na maminkách a tatíncích.