Mgr. Jarmila Kubáňková, Ph.D.

Osobně mám velmi ráda rozhovory, které na Lince pro rodinu a školu 116 000 vedeme s vyučujícími na ZUŠ. Je z nich obvykle cítit velký zájem o daného žáka a touha mu pomoci. Je radost slyšet, že žáci se se svými učiteli věnují umění v atmosféře důvěry, která jim umožní sdílet své zážitky. Někdy se však žáci svěří se závažnými informacemi. A i když učitel výslovně neslíbí, že tato informace zůstane (jako všechny ostatní) jen mezi nimi, přesto nechce nevyslovený slib porušit… právě se chytili do pasti. Jak z ní ven?

Loni jsem se na tomto místě věnovala situacím, kdy mimoškolní vztahy (expartnerské i expracovní) učitelů a rodičů zhoršovaly školní klima a vedly k opakovaným inspekcím ze strany ČŠI. Článek končil výzvou, abyste se jako ředitelé nebáli odejmout / odmítnout přidělit třídnictví / výuku určitého předmětu, pokud seznáte, že ve vzniklé situaci není v silách daného učitele zachovat profesionalitu (obdobně není možné zastupovat u soudu obě strany sporu, vést rozvodové řízení svého bývalého manžela atd.). Dnes bych toto téma ráda navázala dalšími případy, které se též dají řadit mezi manažerské pošetilosti. Z pozice ČŠI jsou neřešitelné, z pozice ředitele školy jsou naopak řešitelné velmi snadno.

V minulém čísle ŠPP jsme se zabývali některými omyly, které se objevují ve školách při šetření šikany. V dnešním článku se podíváme na další z nich, a to sice na hodnocení a sankcionování chování žáků, resp. na provázání udělovaných sankcí se školním řádem.

Na Linku pro rodinu a školu 116 000 se čas od času obracejí pedagožky z MŠ s otázkami ohledně sexuálního chování svých žáků. I zkušené pedagožky mohou být zaskočeny, pokud je jejich žáci osahávají v rozkroku s komentářem, že se „jim to bude líbit“. V tuto chvíli je třeba zpozornět – pravděpodobně jste právě narazily na sexuálně zneužívané dítě, kterému je třeba pomoci. A jak mu pomoci co nejšetrněji, o tom bude řeč v dnešním článku.

Za posledních pět let jsem byla coby externí odborník několikrát přizvána k prošetřování stížnosti, která byla na školu podána v souvislosti s jejím postupem při šetření podezření na šikanu. V tomto článku se budu zabývat třemi nejčastějšími omyly, na které jsem v navštívených školách narazila. A to s cílem uchránit žáky před tím, že jim bude ve školách ubližováno, a vás pedagogy před tím, že se v datové schránce vašeho zřizovatele objeví výsledek šetření stížnosti se závěrem „stížnost byla vyhodnocena jako důvodná“.

Zatímco spousta z nás se stejně jako Robert Fulghum ve školce naučila spoustu užitečných návodů pro další život (např. je pěkné moct si po obědě zdřímnou, po procházce venku je příjemné dát si něco teplého do bříška), někteří z nás si ze školky odnášejí i méně příjemné a užitečné zkušenosti. A netýkají se jen drobných nehod způsobených dětskou rozpustilostí, ale také nastavení pravidel a kultury dané MŠ. Tento článek je určen zejména těm, kteří v takovém zařízení pracují.

Někdy si říkám, zda by školám pomohlo, kdybychom měli o jeden jednovětý 1) zákon navíc. Mohl by znít nějak takto: „Učitel má právo vést se žákem pedagogický rozhovor.“ Možná by tím ubyly diskuse na téma „rodič si to nepřeje, tj. já s tím žákem prostě mluvit nebudu“, nicméně „potřeboval bych nějaké tipy, aby se zlepšila atmosféra ve třídě a žáci byli schopni spolupracovat“.

Dnešní článek je věnován zamyšlení nad situací, kdy je šikana odhalena a šetřena v závěrečných ročnících základní školy. Zatímco postup při řešení šikany zůstává týž, ať se jedná o druháky, či osmáky, práce se třídou „poté“ je v ideálním případě rozdílná. A to právě s ohledem na počet let, kdy je nutno takovou třídu ještě udržet pohromadě.

Opakuje se to s železnou pravidelností – škola obdrží podnět na nevhodné chování žáků, vaši kolegové situaci uchopí příkladně, pod vedením metodika prevence šetří v souladu s Metodickým pokynem1) a dospějí k závěru, že se jedná o šikanu. Je svolána výchovná komise s rodiči žáka, který ubližoval, a vy jste pochopitelně jejím členem. A přichází vaše hvězdná chvíle – vysvětlit rodičům, že jejich dítě bude potrestáno v souladu se školním řádem té samé školy, která mu toto jednání umožnila. Jak se této role co nejlépe zhostit?

Na Linku pro rodinu a školu 116 000 se stále častěji dovolávají maminky z Ukrajiny a ptají se, jak zabránit, aby jim byly sebrány jejich děti. Při rozhovoru se obvykle ukáže následující – dítě nemá svačinu / dítě zapomíná přezůvky a od učitele se rodiče dozvědí, že pokud problém bude pokračovat, do rodiny přijde sociálka. Budou pod dohledem, ale také mohou o děti přijít.

Vím, že dnešní článek míří do Letního speciálu pro ředitele škol, kteří si v době jeho čtení (doufám) užívají zaslouženého odpočinku. Uzávěrka tohoto čísla je však na konci dubna a mě čeká další cesta s ČŠI k šetření stížnosti. Jednou ze slabin, na které při takových cestách do škol narážím, je spolupráce sborovny. Dnes se tedy chci podělit o své zážitky z cest, které mohou sloužit jako následováníhodné tipy, jak dobrou spolupráci ve sborovně ukázat i (nezvané) návštěvě.

Přiznávám, že jsem milovnicí jak belgických pralinek, tak i detektiva Hercule Poirota. A též přiznávám, že si na něj často vzpomenu při šetření stížnosti (kdy stěžovatel hodnotí postup školy v dané věci jako nedůsledný, zaujatý a neefektivní).

S pokračujícím jarem se na Lince pro rodinu a školu 116 000 pravidelně objevují důkazy, že pociťovaná únava (učitelů, možná i jejich žáků) se zvyšuje, chuť být kdekoliv mimo školu (žáků, možná i jejich učitelů) stoupá a frustrační tolerance (učitelů i žáků) mizí. A tyto rostoucí i klesající křivky se mnohdy protínají v žákovských knížkách, kde se mezi datem a podpisem učitele objevuje slovo „nekázeň“ – z mého pohledu obvykle projev učitelovy únavy.

Čas od času se na Lince pro rodinu a školu 116 000 setkáváme i se stesky učitelů, kteří zmiňují nízkou prestiž svého povolání. Říkají, že na rozdíl od lékařů a právníků k jejich práci není ve společnosti dostatečná úcta a nejsou bráni jako profesionálové v oblasti učení. V tomto článku se tedy zaměřím na některé atributy, které si obvykle spojujeme s profesí, a budu sdílet zkušenosti volajících, kterým se v daném ohledu daří.

Tzv. klasické třídní schůzky1) jsou v hovorech na Lince pro rodinu a školu 116 000 tématem, které je obvykle zmíněno jen okrajově. A jak už z povahy naší práce plyne, málokdy z nich volající odcházel ne snad nadšen, ale aspoň s pocitem, že byl ve škole vítán a s obnovenou důvěrou, že si pro své dítě vybral dobrou školu. Co může škola udělat, aby takových rodičů bylo více?

Jedním z evergreenů, který se na Lince pro rodinu a školu 116 000 objevuje, jsou stížnosti a stesky rodičů na všemožná jednání na půdě školy. V tomto článku bych se s vámi proto ráda podělila o postřehy, proč tomu tak je, a nápady, které mohou rodičům návštěvu školy zpříjemnit a naladit je ke spolupráci se školou.

Pokud jste k prázdninovým cestám využili letadlo, nemohly vás minout ani tyto věty palubního personálu: „Pokud v kabině klesne tlak … nasaďte si masku a volně dýchejte. Nejprve nasaďte masku sobě a poté pomozte dětem nebo dalším osobám.“ Pokaždé, když je slyším, tak si vroucně přeji, aby toto pravidlo (první zachraňuji sebe, poté ostatní) bylo vtěleno i do školního řádu každé školy a aby bylo striktně vyžadováno, dodržováno a jakékoliv jeho porušení ihned napraveno.

Ať už si o Tomášovi a Matějovi myslíte cokoliv (anebo taky docela nic, protože jste tak zavaleni jinou agendou, že jste si podcastové rekonstrukce1) sexuálního zneužívání žáka třídním učitelem nevšimli), je dost pravděpodobné, že se na vás s tímto tématem dříve či později obrátí vaše vedení nebo vaši kolegové. A budou chtít znát váš názor, co dělat, aby toto vaše škola nikdy nemusela řešit. A je-li vaše vedení osvícené, tak už nyní spolupracujete na tématech vyvolaných podcasty, ať už v rámci minimálního preventivního plánu, nebo jako součást etické výchovy / výchovy ke zdraví / výchovy k občanství.

Pokud jste k prázdninovým cestám využili letadlo, nemohly vás minout ani tyto věty palubního personálu: „Pokud v kabině klesne tlak, nasaďte si masku a volně dýchejte. Nejprve nasaďte masku sobě a poté pomozte dětem nebo dalším osobám.“ Pokaždé když je slyším, tak si vroucně přeji, aby toto pravidlo (prvně zachraňuji sebe, poté ostatní) bylo vtěleno i do školního řádu každé školy a aby bylo dodržováno a vyžadováno.

Dnešní příspěvek bude více osobní, tj. nebude vycházet z rozhovorů na Lince pro rodinu a školu, ale z rozhovoru v rámci mé individuální manažerské supervize. Pandemie Covid-19 byla vystřídána válkou na Ukrajině, aniž by mezi těmito dvěma událostmi byla byť minimální „pauza na oddych“. Obě krizové linky provozované Cestou z krize, z. ú., byly opět zavaleny hovory, tým konzultantů se opět musel během pár hodin stabilizovat na takové úrovni, aby mohl i nadále poskytovat naději a útěchu těm, kteří ji potřebovali. A já coby manažer jsem opět musela vynaložit veškeré úsilí, aby to tým zvládnul. A tak není divu, že i moje vlastní supervize se zabývala otázkou, jak to mám zvládnout já. A zde je její výsledek.