Když jsem na tomto textu začínal pracovat, byl jsem plný očekávání nového školního roku. Text dokončuji v zářijové karanténě a říkám si, kolik podobných situací ještě zažijeme. V červnu jsme se v Otevřenu ptali učitelek a učitelů, co jim korovýuka přinesla nového, a řada z nich popisovala pocit, že se školy více otevřely a že rodiče měli často možnost nakouknout učitelům pod ruce či „do kuchyně“. A buďme upřímní, do kuchyně i bez uvozovek.
Kočky, kohouti a rodiče aneb O důvodech k úsměvům a plácnutím do čela, které přinesla jarní online výuka
Mgr.
Daniel
Pražák
b. d. p.
doktorand na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy; učitel ZŠ Stross; Otevřeno
Prostředí bylo vůbec zajímavým faktorem, který ozvláštňoval výuku přes obrazovku. Nemuselo se jednat zrovna o dispozice bytu, ale také o okolí: „Studentce, která bydlí na vesnici, během konverzace intenzivně kokrhal kohout.“ Ne vždy byla pro výuku k dispozici samostatná místnost, a tak se invenci skutečně nekladly meze: „Jeden student se tradičně připojoval z vany. On se prostě před obědem koupe.“ Často se do výuky dostali nečekaní hosté: „Při online hodině jsem měl chvíli zapnutou kameru, když jsem se na něco ptal vyučující. No a zrovna v tu chvíli vstal bratr z postele a v trenýrkách se prošel za mnou,“ psal jeden ze žáků.
Rodinní příslušníci byli vůbec kapitola sama pro sebe – jedna učitelka se podělila o zkušenost, kdy se jí podobně za žákem dopoledne procházel tatínek s dvoulitrovkou braníku v ruce. Někteří rodiče se naopak do výuky přímo zapojili: „Při hodině jsem se na něco ptal jednoho žáka a najednou slyším, jak vedle něj šeptá správnou odpověď jeho táta a žák ho slovo od slova opakuje.“ Přiznejme si, že rodiče to často neměli lehké, i když měli k dispozici potřebnou techniku: „Musela jsem sedět X hodin vedle synů, pomáhat jim a zároveň mít pořád na rukou malou dcerku. Snažila jsem se nebýt v záběru, ale občas jsem zjistila, že je počítač posunutý. Takže asi dvakrát jsem zjistila, že přenáším online kojení do jiných domácností.“ Někteří učitelé také zažívali dvojitou dávku online výuky, když učili své děti přítomné ve stejném bytě: „Učila jsem svého syna. On v patře, já v přízemí našeho rodinného domu. Hodina online.“
Nebylo by fér zapomenout ani na domácí mazlíčky. Kdo má například doma kočku, ví, jak dokáže ozvláštnit snahu o cokoliv (včetně distanční výuky): „Na online hodiny mi kočka zásadně lezla na klín a předla do mikrofonu.“ Autora tohoto textu se naopak po skoro každé hodině děti ptaly: „A ukážete nám ještě kočku?“
V čase „lockdownu“ také bylo občas nutné i při výuce řešit roztodivné věci, jako například přebrání zásilek. „Samozřejmě že donášková služba přiveze nákup, zrovna když přednášíte. A vy to musíte vysvětlit studentům.“ Takové odběhnutí pak mohlo záhy vyvolat další veselou situaci: „Učitel se na něco ptal a nikdo nemluvil. Vzápětí si odběhl pro poštu a my jsme začali se spolužáky nadávat na probírané téma. Učitel se vrátil s tím, že nás má celou dobu na reprácích.“
Ne vždy technika bezchybně fungovala (hlavně ty omylem zapnuté mikrofony a kamery!), ať už na straně učitele, či žáka: „Vyvolávám žáka, žádná odezva, tak se ptám jiného. Asi po pěti minutách, kdy jsme se už posunuli někam jinam, se první žák najednou ozve: ‚Čistil jsem si klávesnici, tak jsem nemohl mluvit.‘ Totéž se opakuje později ještě jednou: ‚Teď jsem si čistil bordel pod klávesnicí.‘“
Co dodat závěrem? Ať už bude výuka v tomto školním roce jakákoliv, přejme si, ať přináší hlavně ty úsměvy.