Mgr. Daniel Pražák

Představte si vzdělávací systém, kde mají jednotlivé školy velkou míru autonomie. Systém, kde jsou vážným problémem vzdělávací nerovnosti a kde je vysoký počet soukromých škol. Systém, který není příliš centralizovaný a ústřední orgán (ministerstvo) má velmi omezený dosah na práci v jednotlivých třídách.

Na konci srpna vyšel český překlad knihy Lucy Crehan – Cleverlands. Měl jsem tu čest napsat k ní předmluvu a bylo mi svátkem představit tuto knihu na každoročním setkání ředitelů škol z networku Trvalá obnova školy. Pokud se vám na vašem nočním stolku povaluje sto(h) knih, které čekají na přečtení, radši nečtěte dál. Ale pokud chcete doporučení na knihu, kterou by si měl přečíst každý, kdo se pohybuje ve školství, následující řádky jsou pro vás.

O síti škol, tandemové výuce, podpoře učitelů a o tom, jak všechny tři prvky propojila organizace Post Bellum, si povídal učitel Daniel Pražák s koordinátorkou Post Bella Evou Mikuláškovou.

Víte, kdo jsou to ledňáčci? „No samozřejmě,“ řekne učitel přírodopisu, „přece pestře zbarvený ptáci rodu srostloprstých.“ „Chachacha, jistě,“ zasměje se (nejen) tělocvikář.

Dějepis+ je projekt, který má za cíl zlepšit výuku moderních dějin na českých školách tak, aby odpovídala aktuálním přístupům ve vzdělávání. A jde na to v českém prostředí netradičně, ale přesně tak, jak se na podobnou výzvu sluší a patří – moderně a inovativně. Tedy od učících komunit a od zvyšování kompetencí zapojených učitelů a vzájemném sdílení s přístupem ke kvalitním a ověřeným výukovým materiálům.

Textů reflektujících uplynulý pandemický rok vyjde jistě mnoho – texty vzletné, texty kritické, texty plné naděje a inspirace. Tento si ovšem neklade takové cíle. Jeho cílem je vlastně být přízemní, pobavit a odlehčeně zhodnotit zvláštní rok, rok distanční výuky. Při jeho psaní vycházím z rozhovorů s různými kolegy a kolegyněmi z celé republiky, ať už nováčky, kteří začali učit „s rouškou na puse“ a záhy se ocitli místo před katedrou za kamerou, ale také s těmi služebně staršími, kteří pamatují kdejakou revoluci (ve výuce).

Když jsem na tomto textu začínal pracovat, byl jsem plný očekávání nového školního roku. Text dokončuji v zářijové karanténě a říkám si, kolik podobných situací ještě zažijeme. V červnu jsme se v Otevřenu ptali učitelek a učitelů, co jim korovýuka přinesla nového, a řada z nich popisovala pocit, že se školy více otevřely a že rodiče měli často možnost nakouknout učitelům pod ruce či „do kuchyně“. A buďme upřímní, do kuchyně i bez uvozovek.

„Nene, letos ještě nedostávám zaplaceno. Mám těsně po škole, a tak tu jsem na stáži, supluji a pomáhám s administrativou. Když ale vidím, jaký dopad má už teď moje práce, tak mi to ani tolik nevadí,“ říká mi drobná dívka v kanceláři ředitele. Jsme na základní škole ve městě Puerto Princessa na filipínském ostrově Palawan. Jak se to stalo? Jsou filipínské školy pro českého učitele něčím (kromě blízkosti pralesa) zajímavé? A jak se dívají učitelé „na druhém konci světa“ na svou práci?

Elsa Mikkola je šestnáctiletá aktivní středoškolačka, která je předsedkyní žákovského parlamentu ve městě Kellekosi a zároveň se věnuje zapojení mladých lidí do krajských aktivit v regionu Tuusula. Během exkurze s programem Učitel naživo jsem si s ní popovídal o fungování žákovských parlamentů, finském vzdělávacím systému, který hodnotila z pohledu teenagera, a také o jejím názoru na učitele, se kterými se setkala.

Ondřej Ondřej pracoval jako statik, dnes učí matematiku a fyziku na Základní škole sv. Voršily v Praze. Je absolventem programu Učitel naživo, díky kterému má, dle svých slov, v praxi na čem stavět. Co dalšího mu výcvik přinesl a kolik z toho využívá v praxi? Marie Marie je jednou z patnácti absolventů pilotního ročníku Učitele naživo. Momentálně učí na Základní škole Velké Popovice přírodopis a dějepis. Jak se může manažerka z prestižního pražského hotelu dostat za katedru základní školy a proč kromě pedagogické fakulty navíc absolvovala program Učitele naživo?