Textů reflektujících uplynulý pandemický rok vyjde jistě mnoho – texty vzletné, texty kritické, texty plné naděje a inspirace. Tento si ovšem neklade takové cíle. Jeho cílem je vlastně být přízemní, pobavit a odlehčeně zhodnotit zvláštní rok, rok distanční výuky. Při jeho psaní vycházím z rozhovorů s různými kolegy a kolegyněmi z celé republiky, ať už nováčky, kteří začali učit „s rouškou na puse“ a záhy se ocitli místo před katedrou za kamerou, ale také s těmi služebně staršími, kteří pamatují kdejakou revoluci (ve výuce).
Jak to začalo
Lidé, kteří zažijí nějakou dějinnou událost, zpravidla říkají, že si přesně pamatují moment, kdy se „to“ dozvěděli. Ať už se jedná o teroristický útok na Světové obchodní centrum, pád Východořímské říše, zvolení Donalda Trumpa prezidentem, o výměnu ministra zdravotnictví (počkejte, kterého?) nebo březnové oznámení o uzavření škol.
Naše příběhy jsou nápadně podobné. Děti to na mnoha místech zjistily dříve než samotní učitelé a s přestávkou následující po oznámení se rozléhal po chodbách bouřlivý ryk, jásot a napjaté hemžení v očekávání netypických čtrnácti dnů. Ale netýkalo se to jenom dětí. Jedna lektorka popisovala situaci, kdy se hlavy ředi