Smyslem série debat, kterou odstartoval na konci dubna Aspen Institute CE ve virtuálním studiu Nadace České spořitelny, je pojmenovat, v čem a proč je profese ředitele klíčová pro proměnu a rozvoj školy, a především se zamyslet, jak to zařídit, aby kvalifikovaných ředitelek a ředitelů v českých školách bylo více a měli lepší podmínky pro výkon své profese. Debaty se kromě online diváků účastnilo pět hlavních diskutujících a odborný panel složený ze širokého spektra účastníků od ústředního školního inspektora, přes ředitelky a ředitele základních i středních škol až po akademiky.
Na čem existuje shoda
V debatě o ředitelském tématu samozřejmě nezačínáme od nuly. Vede se už mnoho let, i proto mezi odbornou veřejností v mnoha bodech existuje shoda. Přinejmenším v tom, že ředitel je pro proměnu školy klíčová funkce a stát mu neposkytuje prakticky žádnou podporu. Nepomáhají ani poměrně nízké platy, vztáhneme-li je k náročnosti ředitelské pozice, která zahrnuje manažerské schopnosti i nutnost být pedagogickým lídrem.
Zároveň je třeba s jistým údivem konstatovat, že vezmeme-li v úvahu neexistující systém kariérní přípravy uchazečů o ředitelskou pozici, je dobrých ředitelek a ředitelů ve školách překvapivě hodně. Zároveň je ale třeba říci, že současný výskyt kvalitních ředitelů vzešlých „přirozenou“ cestou, kdy se ředitelem stává učitel, který se prostě nechá kolegy přemluvit, má jasné limity. Pokud chceme více kvalitních lidí ve vedení škol, je třeba se o jejich výběr a přípravu aktivně postarat.
Platí, že za každou základní či střední školou, kde opravdu proběhla reforma, již stát odstartoval v roce 2005, stojí bez výjimky osobnost ředitelky či ředitele, kteří mají jasnou představu, kam a proč chtějí svou školu dovést. Podobně existuje i shoda v tom, co jsou ty hlavní překážky pro výkon profese: přetíženost ředitelů administrativou a příliš široké spektrum úkolů, které musí řešit – od pedagogických po ekonomické a manažerské. Na malých školách je problém zesílený tím, že ředitel nemá možnost přenést část úkolů na spolupracovníky – nemá ani hospodářku, ani nemůže mít například zástupce pro pedagogickou činnost.
Na co nemáme zapomenout
Pokud tedy sestavujeme seznam toho, na co bychom neměli v následujícím půlroce během diskusí o podobě podpory ředitelské profese zapomenout, pak je dobré začít výčtem, který v rámci online debaty zmínil Daniel Münich z think tanku IDEA při CERGE – EI. Ten upozornil na fakt, že oproti srovnatelným evropským zemím je situace ředitelek a ředitelů v ČR ovlivněna extrémy ve čtyřech základních oblastech.
První z nich je množství malých škol, které zřizují malé obce. Jak upozornila Martina Běťáková z ministerstva školství,72 % mateřských a základních škol zřizují obce do dvou tisíc obyvatel. Tedy někdy bez uvolněného starosty a samozřejmě bez kohokoliv, kdo by se na vzdělávání specializoval. Obce do 3 000 obyvatel zřizují 82 % škol. Tedy naprostá většina základních škol v České republice má zřizovatele bez skutečné kvalifikace řídit vzdělávací instituci. Proto je třeba hledat cesty, jak upozornila středočeská hejtmanka a starostka Mnichovic Petra Pecková, pro funkční sdružování škol. Ať už formou svazkových škol, to už zákon umožňuje, taki formou poboček úspěšných větších škol v jiných obcích, což zatím možné není.
Tato koncentrace zřizovatelských pravomocí by pomohla řešit i extrémní administrativní zátěž ředitelů. Jak upozornil další diskutující, Zdeněk Slejška z Eduzměny, je třeba hledat na více úrovních cesty, jak uvolnit ředitelům ruce. Například na úrovni regionu či kraje zřizovat pracovní pozice, které za ředitele vyřídí personální formality, ale také jim pomohou například s přípravou investičních projektů. Podobně je třeba vyhledávat mezery v zákonech a předpisech, které ředitelům komplikují práci, a řešit je na úrovni krajských zastupitelstev, případně v Parlamentu. Právě podpoře na úrovni regionů – pravděpodobně okresů – by se měl věnovat onen „střední článek podpory“, o jehož zavedení ministerstvo uvažuje.
Extrémní je i naprostá absence systému přípravy a výběru těch, kteří o ředitelské pozici uvažují. Spolu s nízkými platy to vede k velmi nízkému zájmu o práci ředitele a k minimu uchazečů před konkurzními komisemi. I proto mnoho těch, kteří jsou v konkurzu vybráni, nakonec selže a musí z funkce odejít. Že to dlouhodobě nepomáhá kvalitě řízení škol, je zřejmé.
Výčet úkolů pro stát, který z debaty vyplynul, je delší, ale za zmínku stojí, že největší ohlas mezi diskutujícími mělo vystoupení ředitelky základní školy v Trmicích Marie Gottfriedové, která konstatovala, že jí od reprezentantů státu chybí jasné a srozumitelné hodnotové zakotvení toho, kam má školství směřovat. Co od něj opravdu jako společnost chceme? Víme to? Velká část učitelů, Česká školní inspekce, mnozí akademici a neziskové organizace se už dnes shodnou na tom, proč je důležitá inkluze a odstraňování nerovností. Mají jasno v tom, že škola má být prostředí, kde se snažíme o úspěch pro každého žáka, kde chceme vychovat sebevědomé lidi, schopné se o sebe postarat, pro něž je normální pomáhat druhým. Ale chce tohle společnost? Politická reprezentace? Toto je klíčová povinnost státu. Formulovat, k čemu má veřejná služba, jakou vzdělávání je, směřovat. Jasně pojmenovat, co je jeho cílem. A má to říkat dostatečně nahlas. Tak, aby to sdělení dorazilo i ke zbytku společnosti, který zatím tento cíl jako důležitý nevnímá.
Záznam a zápis z debaty s názvem „
Proč (ne)jsou ředitelé ZŠ kapitány českého školství?
“ najdete na stránce aspeninstitutece.org.