Tomáš Feřtek

Na seriál České televize Ochránce, deset „detektivních“ kauz z českých škol, se dívalo od září do listopadu každý nedělní večer zhruba jeden a půl miliónu diváků. Kromě Star Dance a vánočních pohádek šlo o nejsledovanější pořad podzimní televizní sezóny, včetně komerčních televizí. Na portálu ČTedu je k tématům jednotlivých epizod k dispozici mnoho doprovodných materiálů, včetně záznamu besed odborníků. Co jsme se díky tomuto seriálu dozvěděli o českém školství? O učitelích, rodičích a postoji veřejnosti? Tady je pár postřehů z pozice autorů.

Existuje cesta, jak do debaty o vzdělávání zapojit i tu část veřejnosti, která se o něj nezajímá? Existuje cesta, jak vysvětlit těm, kteří kauzy spojené se školstvím prostřednictvím médií sledují, že jejich podstata je často složitější, než se jeví? Existuje způsob, jak rodičům předvést, v čem je práce učitelky tak komplikovaná a riziková a co všechno se ve školním mikrosvětě může stát? Existuje způsob, jak veřejnosti, včetně té pedagogické, zprostředkovat, co ve škole zažívají žáci? Odpověď? Ano, řešením je příběh a dramatický seriál vysílaný v televizi.

Existuje cesta, jak do debaty o vzdělávání zapojit i tu část veřejnosti, která se o něj nezajímá? Existuje cesta, jak vysvětlit těm, kteří kauzy spojené se školstvím prostřednictvím médií sledují, že jejich podstata je často složitější, než se jeví? Existuje způsob, jak rodičům předvést, v čem je práce učitelky tak komplikovaná a riziková a co všechno se ve školním mikrosvětě může stát? Existuje způsob, jak veřejnosti, včetně té pedagogické, zprostředkovat, co ve škole zažívají žáci? Odpověď? Ano, řešením je příběh a dramatický seriál vysílaný v televizi.

Smyslem série debat, kterou odstartoval na konci dubna Aspen Institute CE ve virtuálním studiu Nadace České spořitelny, je pojmenovat, v čem a proč je profese ředitele klíčová pro proměnu a rozvoj školy, a především se zamyslet, jak to zařídit, aby kvalifikovaných ředitelek a ředitelů v českých školách bylo více a měli lepší podmínky pro výkon své profese. Debaty se kromě online diváků účastnilo pět hlavních diskutujících a odborný panel složený ze širokého spektra účastníků od ústředního školního inspektora, přes ředitelky a ředitele základních i středních škol až po akademiky.

Školskou radu ze zákona zřizuje každá škola. Záměr zákonodárce je srozumitelný a ušlechtilý: doplnit tradiční „rakousko-uherský“ model, kdy je škola nástrojem těch mocných „nahoře“, samosprávným prvkem „zdola“. Tři komory zástupců učitelského sboru, zřizovatele a rodičů/žáků mají významné pravomoci a mohou rozhodovat o chodu školy. Školská rada schvaluje důležité dokumenty školy, může dávat podněty řediteli a on na ně musí reagovat, může podat návrh na vyhlášení konkurzu na ředitele. Potenciálně tedy má velkou moc.

Počáteční chaos; jen omezená podpora ze strany ministerstva; týden až dva školy potřebovaly, než si vybudovaly digitální cesty, jak znova oslovit žáky; velké rozdíly mezi školami a tisíce dětí, které zůstaly pro distanční vzdělávání nedosažitelné. V tom se situace od poloviny března v České a Slovenské republice prakticky nelišila, jak ukázaly první dvě online debaty organizované na začátku května českým a slovenským SKAV. Podobné to bylo se zátěží učitelů, zvláště těch, kteří kromě online vyučování ještě museli zvládat pomoc vlastním dětem. A shodně v obou zemích rychleji než úřední struktury zareagovaly neziskové organizace, nabízející pomoc učitelům i rodičům, ale i sama rodičovská a učitelská veřejnost, která se zorganizovala prostřednictvím sociálních sítí.

Se současným modelem státní maturity stráví středoškolští studenti a učitelé celkem devět či deset let. Odstartovala v roce 2011, největší změnou na dohled je zavedení tří povinných zkoušek v letech 2020-2021. I když nový ministr mluví o hlubší reformě státních maturit, přiznává, že v příštím roce k žádným podstatným změnám dojít nemůže. Nelze to stihnout, má-li být maturita pro učitele a studenty předvídatelná. V každém případě je ale právě teď správný čas na debatu, jak má příští maturita - závěrečná středoškolská zkouška - vypadat a zda máme jen oprašovat stávající model, nebo hledat cestu zásadnější proměny.

Nevím, podle jakého parametru si vybírají příští kolegy ředitelky a ředitelé škol, ale mohu poskytnout krátké nahlédnutí do několika jiných oborů. V různých fázích své pracovní kariéry jsem vybíral budoucí reportéry, hledal jsem scenáristy, lidi na práci dramaturga, tiskového mluvčího, šéfa malého týmu, hlavu nejrůznějších projektů, od televizní detektivky po certifikát pro spolupracující školy nebo webový portál. Profese a k nim nutné dovednosti se samozřejmě lišily, ale hlavní parametr, podle něhož jsem si vybíral, byl překvapivě jeden. Nebo možná dva. První: vůle, nadšení, zájem. Druhý: samostatnost, schopnost se rozhodovat a ochota přijmout zodpovědnost.

Jak moc se liší problémy, které řeší s rodiči základní umělecké školy, od těch na běžné základní škole? V mnohém ano, ale jedno je určitě společné. Nejčastějším zdrojem konfliktů mezi rodiči a jakoukoli školou je rodičovský pocit, že nemá dostatek informací, že je nedostal včas, že rychle nevyřídí problém, který se před ním vynořil a týká se jeho dítěte.

"My ty rodiče pořád víc vzděláváme a informujeme a jediný výsledek je, že oni nám do toho pořád víc a víc mluví." Vyjádření ředitele jedné pražské a úspěšné základní školy vystihuje v úplnosti, jak komplikovaná je v současnosti komunikace s rodiči. Ano, pořád existují školy, které ji omezují na informativní třídní schůzky a možnost stěžovat si v ředitelně. Tam je celkem pochopitelné, že si rodiče stěžují. Ale to neznamená, že pokud s rodiči začnete komunikovat otevřeněji, dáte jim informace a pozvete je k diskusi o tom, co se děje uvnitř školy, máte vyhráno. Vůbec ne. Jen budete mít jiný druh problémů.

Učitel dostává zpětnou vazbu od kolegů nebo od vedení. Z učitelské typologie si občas žáci (a kolegové) dělají legraci. Ředitelka či ředitel jsou na tom hůř. Možná je pochválí či pokárá inspektor, ale ten se typologií osobnosti obvykle příliš nezabývá. Zkušenost ze škol přitom říká, že právě osobnost ředitele – v psychologickém slova smyslu – do značné míry formuje podobu školy. Je proto dobré pochopit, jaký člověk je a co to pro život školy znamená.

Smyslem značky "Rodiče vítáni", kterou v současného době můžete najít na dveřích zhruba pětistovky mateřských a základních škol v celé České republice, je pojmenovat, co to znamená, že škola je vstřícná k rodičům.

Už samotný vnik funkce veřejného ochránce - ombudsmana v oblasti vzdělávání - byl zatížen omylem. V roce 2014 tuto funkci vymyslel tehdejší sociálně-demokratický ministr Marcel Chládek a jmenoval do ní již pozapomenutého exministra z téže strany Eduarda Zemana.

Samotný název průzkumu a dlouhodobé kampaně, na níž spolupracuje EDUin a J&T Banka, „Diplom nestačí“ občas vzbuzuje mezi učiteli pohoršení. Vnímají ho jako snižování významu školy a kvalitního vzdělání. Jde o nedorozumění. Nejde o to, že by maturita nebo vysokoškolský diplom nebyly důležité. Jistě jsou. Ale vzhledem k tomu, že víceméně srovnatelné maturitní vysvědčení bude mít brzy 70 % populačního ročníku a vysokoškolský diplom polovina, je logické, že zaměstnavatelé hledají další parametry, podle nichž vybírají vhodné lidi. Pro střední školy je samozřejmě důležité vědět, co zaměstnavatele zajímá, a zabývat se tím, nakolik to mohou při přípravě žáků zohlednit.

Debata o řediteli základní školy v pražských Bohnicích, který dal vzdorujícímu žákovi pohlavek, se táhla celým podzimem a stala se jedním z výrazných témat mediální a veřejné diskuse ve vztahu ke vzdělávání. Pomiňme tentokrát souvislosti konkrétního případu, protože mnohem zajímavější je to, co jsme se díky veřejné debatě dozvěděli.

Debata o řediteli základní školy v pražských Bohnicích, který dal vzdorujícímu žákovi pohlavek, se táhla celým podzimem a stala se jedním z výrazných témat mediální a veřejné diskuze ve vztahu ke vzdělávání.

Důvody, proč přibývá žáků, kteří „kočují“ z jedné střední školy na druhou, souvisejí se třemi faktory. Zaprvé je to dostupnost a snadnost volby. Zadruhé socioekonomický status rodiny. Zatřetí kvalita školy a obecně kvalita vzdělávacího systému.

V závěru kampaně Česko mluví o vzdělávání si její inicátor, obecně prospěšná společnost EDUin, nechal ve spolupráci s agenturou Perfect Crowd zpracovat sociologické šetření, které mělo korigovat či potvrdit závěry kampaně a ověřit, nakolik jsou politicky realizovatelné. Šetření probíhalo prostřednictvím otázek, na něž respondenti odpovídali po internetu, a to na sociologickém vzorku veřejnosti a pak na panelu odborníků. Srovnání odpovědí těchto dvou skupin respondentů je asi nejzajímavějším výsledkem šetření.

Hlavní závěry půlroční debatní kampaně Česko mluví o vzdělávání zní: nepotřebujeme další reformu, není na místě dělat radikální změny, soustřeďme se na pomoc konkrétním učitelům a ředitelům ve školách, aby mohli učit lépe. Je takový závěr úměrný několikaměsíční diskuzi na stránkách ceskomluvi.cz, zhruba třem desítkám kulatých stolů, regionálních seminářů a odborných setkání? Není to banální samozřejmost? Popravdě řečeno není a cesta k té samozřejmosti byla docela nesamozřejmá.

Co je to za nesmysl? Není to nesmysl, jen paradox. Stížnosti na to, že máme příliš mnoho ekonomů a sociologů a málo techniků, se po léta nemění. Zaměstnavatelé si zoufají, že nemohou sehnat schopného inženýra, zbytku populace zase chybí použitelní řemeslníci. Přitom na učiliště u nás chodí v porovnání s Evropou vysoce nadprůměrné množství mladých lidí a technické či přírodovědné obory studuje čtvrtina všech vysokoškoláků. Kde je tedy problém? Se zkušeností z debat nejen v rámci kampaně „Česko mluví o vzdělávání“ musím konstatovat, že na tom tvrzení v titulku něco je. V obou případech je hlavním problémem nedostatek dovedností, které spadají spíše do oblasti humanitního vzdělání.