Přichází příležitost pro školské rady?

Jaká je realita? Autor tohoto textu byl součástí hned několika školských rad. Kvalita jejich složení i úroveň jejich práce byla různá, ale prakticky v žádném případě se nedá říct, že by školská rada opravdu byla tím orgánem, který má na život školy významný vliv. Realita školských rad (výjimky ještě zmíníme) se pohybuje někde na lince čistá formalita - úřední rutina - přátelská zpětná vazba. Důvodů je víc a až nápadně často se opakují. Tady je stručný výčet hlavních překážek.

Byť zákon říká jasně, že školská rada není podřízena řediteli, naopak je na ní, zda ředitele přizve, či nepřizve k jednání, v praxi je to právě naopak. Ředitelka či ředitel radu svolává a obvykle je to vedení školy, které předem domlouvá, kdo bude zvolen do školské rady za rodiče. Tedy přesněji snaží se přemluvit nějakého rodiče (či dva), aby nominaci přijali. Má to spíše praktické než mocenské důvody. Školská rada nebývá orgán natolik samonosný, aby si udržel povědomí o nutných termínech setkání a volby, ředitel je naopak zvyklý podobné věci hlídat. Navíc zákon říká, že ředitel je povinen vytvořit pro práci školské rady vhodné podmínky.

V takovém nastavení je jen krok k tomu, aby vedení školy vybralo jako nominanty takové rodiče, kteří jdou škole na ruku, respektive je jasné, že jejich znalost problematiky je natolik omezená, že nebudou „dělat potíže“. To je důvod, proč je naprostá většina školských rad čistě formální a v režii vedení školy. To celou věc organizuje a z obvyklých šesti členů rady (dva za učitele, dva za zřizovatele, dva za rodiče a dospělé žáky) dodá čtyři. I tak platí, že nikdo z přítomných nemá o chodu tak přesný přehled jako ředitel/ka. Tedy je prakticky vyloučené, aby školská rada byla schopná vedení opravdu oponovat, kvalifikovaně se ptát a rozeznat, nakolik přesná je odpověď. Navíc významná část rodičů (na úrovni základních škol převládají matky) má i v roli člena školské rady obavu cokoli kritického poznamenat, „aby se to nepodepsalo na dětech“. Nejde o to, že by se vedení opravdu za kritické názory mstilo, ale přesvědčení, že by mohlo, je velmi rozšířené.

Roli v tom hraje i „vrchnostenská“ tradice v zemích Koruny české. V našich podmínkách je naprosté minimum škol, které vznikly zdola, z vůle komunity, která by pak cítila právo a povinnost chod školy korigovat. Byť jsou dnes zřizovateli základních škol obce a středních škol samosprávné kraje, pořád se o nich mluví jako o státních (v protikladu se soukromými). Většina rodičů ani netuší, že vůbec existuje nějaká možnost, jak vznášet vůči práci školy námitky a prosazovat změny. Autor textu je velmi často dotazován nějakou skupinou rodičů, kteří si stěžují ve své škole na to či ono. Ptají se obvykle, jestli si mají stěžovat na inspekci. Otázkou, zda už se obrátili na školskou radu, kde mají své volené zástupce, jsou obvykle zaskočeni. O její existenci netušili a nikdy její činnost ani náznakem nezaznamenali. A pokud, vnímají ji jako klaku podporující vedení školy, jejímž prostřednictvím nelze ničeho dosáhnout.

Samostatnou kapitolou jsou zástupci zřizovatele ve školské radě. Tady se liší praxe na malých, venkovských obcích a ve městech. V základních školách zřizovaných obcí vysílá zastupitelstvo do školské rady některého ze svých zastupitelů, který má dle jeho názoru „ke škole blízko“. Tedy někdy jde o bývalou učitelku či učitele nebo manžela učitelky. I zde hrají vzájemné vazby a závislost významnou roli, takže šance na kvalifikovanou opozici či kontrolu je mizivá.

Na středních školách a ve větších městech mají zastupitelé naopak na starosti více škol a je to pro ně nemilá podvečerní „povinnost navíc“. Tedy velmi často nedorazí, případně probíhají, aby zmínili svou přezaměstnanost a politickou agendu. Jen výjimečně bývají natolik soustředění, aby opravdu vnímali, co se na škole děje. Lépe na tom jsou zastupitelé z kraje či města / městské části, kteří mají za sebou učitelskou či ředitelskou zkušenost. Tehdy se lze setkat se situací, kdy jsou otázky kvalifikovanější. Jenže vzhledem k tomu, že obecný úzus je, že školská rada je formalita, kterou je nejlépe mít co nejdříve za sebou, bývají vnímáni ani ne tak jako vítaná pomoc, ale jako zdržující šťouralové. A to někdy i ostatními členy rady.

Pokud se na celou situaci podíváme z hlediska ředitele či ředitelky, nelze se jejich rezervovanému postoji divit. Ředitel má fakticky za povinnost svolat přinejmenším dvakrát ročně schůzi lidí, kteří o vedení a situaci „jeho“ školy vědí stokrát méně než on. Předkládá jim ke schválení či konzultaci důležité dokumenty školy - výroční zprávu, školní řád a pravidla hodnocení, vzdělávací program -, do nichž oni stačí obvykle sotva nahlédnout. Jde o lidi, kteří se často střídají (u středních škol je málokdy zástupce rodičů ve funkci déle než dva roky, to je na pochopení chodu školy málo), ještě častěji nedorazí v plném počtu, kladou nekvalifikované otázky a sem tam se tváří nepřiměřeně důležitě, jako by opravdu byli jakýmsi kontrolním orgánem. Není tedy divu, že i jinak velmi vstřícné vedení úspěšných škol občas zaujímá vůči školské radě obranné postavení.

V praxi se tedy jako nejfunkčnější model jeví ten, kdy ředitel či ředitelka vnímají školskou radu jako jakýsi poradní orgán, kde lze nachytat od rodičů, žáků či od zřizovatele nějaké drobné informace, které do školy nedorazily jinou cestou. V této podobě je to jakási schůzka konzultantů, jejichž názory je užitečné si jednou dvakrát ročně poslechnout. Ve smyslu: „Rádi si poslechneme, co si o naší práci myslíte, a pak už nám do ní laskavě nemluvte.“

Existují i doložené případy mnohem aktivnějších školských rad, kdy se zástupci z řad rodičů i zřizovatele opravdu účastní koncepční práce školy. Například se podílejí na úpravě vzdělávacího programu, účastní se pedagogických porad a spoluorganizují některé akce přímo s učiteli. Je ale symptomatické, že se tak děje na školách, kde se vedení rozhodlo pro užší spolupráci s rodiči a komunitou a školskou radu za tímto účelem „využívá“. Ve chvíli, kdy by tuto aktivní roli chtěla sehrát školská rada o své vlastní vůli, se velmi pravděpodobně setká s nepochopením a vykázáním do patřičných mezí.

Otázka samozřejmě je, zda právě teď nenastává situace, kdy mají víceméně formální školské rady příležitost chopit se své role. I dříve platilo, že se školské rady aktivovaly výhradně ve chvíli ohrožení školy. Ať už šlo o její potenciální zrušení, výměnu ředitele, nebo ohrožení žalobou a podobně. To je chvíle, kdy jsou její formální pravomoci i paritní složení tří komor najednou velmi užitečným nástrojem.

Ale teď vstupujeme do nečekaně nové situace. Všechny školy v České republice se po uzavření během koronavirové pandemie na několik měsíců nastěhovaly do domácností se školou povinnými dětmi. Motivace rodičů zajímat se o to, co se ve škole děje, vzrostla skokem. To, co zatím mohli vnímat jako vzdálený a teoretický problém - obsah vyučování, metody výuky i hodnocení, vztah ke škole a spolužákům -, se stalo každodenní součástí jejich životů. Podíl rodičů, kteří mají na věc názor a pochopili, že záleží i na jejich postojích, zásadně vzrostl. Bude zajímavé sledovat, zda to bude mít vliv na ochotu angažovat se ve školských radách a ovlivňovat, co a jakým způsobem se ve školách učí. Dnes jsou jednoznačně součástí výuky a odpovědnost za vzdělávání jejich dětí přešla do značné míry na ně. Přinejmenším část z nich si tuto „moc“ bude přát zachovat. Je ale pravda, že mechanismy - ať už právní, nebo zvykové - popsané výše výrazně snižují šanci, že ke změně, která by byla v životě školských rad viditelná, opravdu dojde.