Nesnesitelná lehkost volby

Jednou z příčin, proč soustavně přibývá studentů, kteří během středoškolského studia projdou dvěma a více školami, je prostý fakt, že tato je nastaven tak, že školy jsou motivovány přijímat „bloudící“ studenty i do vyšších ročníků. Ostatně i od nich studenti běžně a často odcházejí jinam. Do jisté míry je to třeba tolerovat. Možnost volby je jednou z charakteristik svobodného světa a lidé ji chápou jako součást osobního a občanského komfortu. Proto tento trend „nesnesitelné lehkosti volby“ těžko ovlivní případné správní poplatky za přestup na jinou školu. Pomoci by mohla taková (ta se připravuje, ale detaily ještě nejsou známé), aby školy ztratily motivaci přijímat každého bez ohledu na jeho kvality a motivace ke studiu.

Přestupující studenty najdeme v celém socioekonomickém spektru, ale motivace ke změně školy bývají různé. U lépe situovaných rodin je to častěji následek přílišných rodičovských ambicí. Část studentů zjistí už během prvního ročníku, že na školu, obvykle gymnázium, nestačí, a hledá průchodnější cestu k maturitě. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Ostatně např. v Německu je systém založen na tom, že se student může přihlásit na jakoukoli školu. S poměrně masivními přestupy v prvním a druhém ročníku se počítá a školy jsou na ně připraveny.

Existuje ale část studentů, kteří tímto způsobem ani tak nehledají školu, kterou by zvládli, ale snaží se jen udržet na jakékoli škole bez velké námahy. Opakující se kolotoč přijetí, mizerné docházky, nulových výsledků a odchodu na další školu je často Rodiny těchto „studentů“ mají díky oddalovanému odchodu ze studia a daňovým úlevám, a fakticky tak využívají slabých míst systému. Proto je tento problém mnohem intenzivnější na učilištích, kde se lze běžně setkat i s mnohaměsíčními absencemi, které škola toleruje, protože ví, že pokud se studenta zbaví, přijde o státní příspěvek a on jen nastoupí na jiné učiliště, aby se cyklus beze změny opakoval. Tady už se řešení pohybuje spíše v oblasti sociální práce, protože náklady na případný správní poplatek za přestup budou vždy nižší než zisky z dávek. A právě pro chudší rodiny jsou takové počty základem přežití.

Pokud však chceme problém s příliš častými středoškolskými přestupy opravdu řešit, nelze se spoléhat jen na změnu financování a represi. Část přestupujících jsou totiž lidé, rodiče i žáci samotní, kteří mají zkušenost ze zahraničí, případně z nějaké lepší základní školy, a hledají srovnatelné zacházení a kvalitu. A nacházejí ji často obtížně, až na druhý či třetí pokus. Tato motivace se sice týká jen malé části přestupujících, ale rozhodně stojí za zaznamenání, že u vyhledávaných a kvalitních škol nebývají odchody a přestupy častější než jeden dva lidé v ročníku. Naopak mnohé průmyslovky a učiliště připomínají spíše „průtokový ohřívač“ studentů, což pochopitelně dále ztěžuje práci učitelům a kazí pověst samotné školy.

- to všechno jsou důvody, proč většina dospívajících školu nesnáší, neváží si jí a jen hledá způsob, jak se bez velké námahy prokopat k maturitnímu vysvědčení nebo výučnímu listu.

Pedagogická veřejnost mívá tendenci svést každý problém ve vzdělávání na laxnost rodičů a nízkou „kvalitu studentů“. Ale to je jen část pravdy. Je třeba zohlednit, Jen sankce a zavedení správních poplatků tuto část nechuti ke středním školám, která se pak projevuje častými přestupy, odstranit nemůže.