Co je to za nesmysl? Není to nesmysl, jen paradox. Stížnosti na to, že máme příliš mnoho ekonomů a sociologů a málo techniků, se po léta nemění. Zaměstnavatelé si zoufají, že nemohou sehnat schopného inženýra, zbytku populace zase chybí použitelní řemeslníci. Přitom na učiliště u nás chodí v porovnání s Evropou vysoce nadprůměrné množství mladých lidí a technické či přírodovědné obory studuje čtvrtina všech vysokoškoláků. Kde je tedy problém? Se zkušeností z debat nejen v rámci kampaně „Česko mluví o vzdělávání“ musím konstatovat, že na tom tvrzení v titulku něco je. V obou případech je hlavním problémem nedostatek dovedností, které spadají spíše do oblasti humanitního vzdělání.
Jak zvýšit přitažlivost technických oborů? Rozšířením humanitního vzdělání!
Tomáš
Feřtek
odborný konzultant EDUin, o.p.s.
„Podle nedávného průzkumu ... zaměstnavatelé poukazují na to, že absolventi nejsou dobře připraveni pro praxi. Nedostatky nevidí v jejich technických dovednostech, ale v oblasti psané a ústní komunikace, rozhodování, analytických a výzkumných dovedností.“
Tento text zní v podstatě banálně, každý, kdo se v České republice zajímá o vzdělávání, slyšel něco podobného za poslední rok alespoň desetkrát. Na konferencích, v médiích, na seminářích. Kouzlo těch několika vět je v onom vynechaném slově na začátku.
Text je totiž převzatý z měsíc starého internetového vydání The Chronicle a jde o hodnocení absolventů vysokých škol americkými zaměstnavateli. Už jen z toho, jak nám to z ní povědomě, je zřejmé, že řeší stejný problém.
Rozdíl oproti České republice je hlavně v tom, že v Americe už nejspíš pochopili, že pouhým odsunutím větší části populace na technické školy to nespasí.
MLČENLIVÍ PÁNI INŽENÝŘI
Otázka
„Jak zvýšit atraktivitu technických oborů?“
byla hned prvním z osmi diskusních témat půlroční kampaně „Česko mluví o vzdělávání“, která odstartovala v polovině ledna. V rámci debat jsem zaznamenal kromě obvyklé stížnosti na nedostatek techniků i několik zajímavých paradoxů. Například během panelové diskuse na ČVUT se neustále přetahovali zaměstnavatelé („Chceme, aby studenti měli více praxe.“) s praktikujícími akademiky („To nelze, studenti by neuměli, co je třeba.“). K žádné shodě nedošlo, ale při pozorném poslechu si šlo všimnout, že zaměstnavatelům chybí u absolventů především znalost jazyků, schopnost vést tým, domluvit se s lidmi, nést zodpovědnost za úkol, plánovat svůj čas.Nechybí jim vlastně inženýři jako takoví, ale především použitelní inženýři, tedy ti, kteří by kromě své technické profese zvládali i výše zmíněné. A docházíme k onomu paradoxu.
Ti absolventi technických škol, kteří jsou podobnými dovednostmi vybaveni, velmi často unikají do jiných, lépe placených profesí (na manažerská, dealerská či konzultantská místa) a firmy pak často zaměstnají ony opovrhované a „přemnožené“ sociology a historiky, protože jejich
humanitní základ
nabízí to, co technikům často chybí. Navíc je docela dobrou zárukou, že i do technického oboru proniknou v míře, která je v jejich nové profesi nezbytná.Prostě je fakt, že míst, kde se uplatní
technicky vzdělaný a zdatný, leč poněkud zamlklý a nekomunikativní inženýr
ovládající jakž takž češtinu, je v moderní firmě velmi málo. Problém tedy nejspíš není v nedostatečném počtu absolventů technik – ten průběžně roste, ale spíše ve vybavení a schopnostech absolventů. Navíc firmy neumí ty nejtalentovanější z nich udržet u technické profese.POSÍLÁNÍM DĚTÍ NA UČILIŠTĚ ŘEMESLNÍK NEVZNIKÁ
Problém s nedostatkem řemeslníků je prakticky identický. Učňů máme v každém populačním ročníku pořád dost, ale firmy si stěžují na nedostatek kvalifikovaných dělníků, kteří umějí dobře číst výkresy, řešit problémy a navrhovat jejich originální řešení. Zbytku populace schází zručný a zodpovědný řemeslník, s nímž se dá domluvit.
Co je důvodem? Ti schopnější vyučení utečou k jakékoli jiné, lépe placené profesi. A
běžný absolvent učiliště
obvykle nedisponuje přehnanou schopností číst s porozuměním, rozumět složitějším problémům, vést účetnictví, důsledně plnit zadané úkoly, případně umět zacházet a komunikovat se zákazníkem. Pokud ano, učiliště má na tom obvykle jen minimální zásluhu. Samotný fakt, že jsem se vyučil třeba instalatérem, ze mě dobrého řemeslníka-živnostníka neučiní. K tomu jsou nezbytné další dovednosti. Těmi mě však učiliště většinou nevybaví.V tomto případě leží vina fakticky na celé společnosti.
Na jedné straně jsme pohoršeni, že „maturitu má dneska každý a nikdo nechce dělat rukama“, na druhé straně učiliště vnímáme jako odkladiště hůře vzdělavatelných a příliš nás nezajímá, co se na nich po stránce vzdělávání vlastně děje. Opravdu není žádná tragédie nemít maturitu (další oblíbená věta), ale je tragédie strávit tři roky někde, kde se nenaučíte skoro nic z toho, co pak rozhoduje o vašem životním úspěchu.CO ROZHODUJE O ÚSPĚCHU
„Která znalost, dovednost či kompetence rozhodla o vašem úspěchu v kariéře i osobním životě?“
Takto jsme se s kamerou za zády ptali při zahájení kampaně
„Česko mluví o vzdělávání“
účastníků ze světa firem, úřadů, neziskových organizací a akademických institucí. Ve zhruba sto padesáti odpovědích jednoznačně převažovala
schopnost adaptability a schopnost domluvit se
s druhými lidmi.Jako absolvent učiliště a krátce student ČVUT nemohu než tuto statistiku potvrdit. Pokud se podívám po třiceti letech na své spolužáky, za profesně a společensky úspěšné a respektované lze prakticky bez výjimky považovat ty, kteří kromě dovednosti hezky pájet a pilovat uměli také přemýšlet a organizovat sebe i druhé. Už jen proto, že to, co jsme se na konci sedmdesátých let na učilišti naučili, patří dnes do technického pravěku, jenž je uložen hluboko ve spodních vrstvách technosféry.
Ke
zvýšení atraktivity technického vzdělávání
jistě prospěje, když děti na základní škole budou dělat také něco rukama, když jim svět techniky představíme jako přitažlivý a dobrodružný, když řemeslo bude zajímavá práce a ne ostuda. Pokud však nebude technické vzdělání na jakékoli úrovni doplněno oněmi humanitními „rozbředlými znalostmi“, budeme pořád dokola řešit, že ti řemeslníci a inženýři nejsou takoví, jaké bychom si je přáli. Tedy že těch dobrých pořád nemáme dost, i když je školy chrlí po desetitisících.Hlavní teze vzešlé z debaty na
www.ceskomluvi.cz
na téma technického vzdělávání:Co lze udělat pro větší přitažlivost technických oborů?
Stát nemá vzdělávat děti a určovat počet studijních míst na přímou objednávku firem.
Rozpor mezi „vzděláním pro občanský život“ a „vzděláním pro firmy“ není tak velký.
Propojování firem a škol a firemní podpora vzdělávání jsou naopak vítány jako potřebná praxe.
Je nutné zavést více praktických činností v mateřských a základních školách tak, jako je tomu například na montessori nebo waldorfských školách. Nejde jen o jeden předmět, je třeba komplexní přístup k zájmu o materiální svět s velkou možností vybírat si svůj směr vzdělávání podle svých individuálních zájmů.
Obnova dílen a zahradničení bude vyžadovat materiální podporu firem a státu.
Myšlenka zavést dobrovolné ZŠ technické, obdobu základních uměleckých škol, je nápad podporující zájem dětí o techniku.
Manuální činnosti vymizely, protože podle nich není hodnocena úspěšnost školy.
Je třeba zlepšit atmosféru na učilištích, jinak tam rodiče své děti nedají.