PhDr. Václav Mertin - strana 5

Sociální pracovnice nebývají obvykle v popředí odborného zájmu poradenství. Možná také proto, že se v průběhu let pozvolna proměnila náplň jejich práce a dnes jsou možná víc organizačně administrativní pracovnice.

Když má dítě výtvarný, hudební, sportovní talent, bereme to trochu jako dar nebes. Mluvíme o genetické výbavě, kterou nelze změnit, o vrozeném talentu, vlohách, nadání. Někdy jsme dokonce přesvědčeni, že nadání se prosadí, i když mu vnější životní okolnosti nejsou po nějakou dobu zcela příznivě nakloněny.

Určitě se každému z nás stalo, že jsme udělali úžasný objev, měli geniální nápad, přišli na něco velmi chytrého, nebo jsme alespoň přesně věděli, jak by se daná věc v zaměstnání, v obci, či dokonce ve státě měla řešit, abychom následně ve výjimečném případě zjistili, že jsme vše vymysleli úplně špatně nebo že už je to dávno vymyšlené a my jsme skoro poslední, kdo to ještě nevěděl.

Společnost (a především zaměstnavatelé i státní pokladna) m á eminentní z á jem na tom, aby zejména v obdob ích ekonomické konjunktury byly tuzemské zdroje pracovn í ch sil využity na maximální míru, tedy aby pracovali všichni pr á ceschopn í jedinci. Kde jsou rezervy? Jednoznačně v žen á ch (výjimečně i v mužích) na rodičovské dovolen é. Jenže v případě docházky do zaměstnání je žena nucena k tomu, aby sladila ještě víc rolí důležitých pro rozvoj (přežití) rodiny, dětí v této rodině i samotné ženy a v posledku i společnosti. I když se situace v této společnosti proměňuje ve prospěch větší a spravedlivější dělby práce mezi ženu a muže, pořád jde pro velkou část žen o více souběžných plných nebo alespoň dílčích úvazků. V současné hospodářské situaci patrně nebude poptávka po pracovních silách tak výrazná, to však neznamená, že problém zmizel definitivně.

O řadě školských institucí se z úst jejich vedoucích představitelů dozvídáme velmi pozitivní a skutečně zajímavé informace o realizovaných činnostech, vnímáme jejich progresivní názory, registrujeme bezvadné nápady, plány, a dokonce i popisy dobré praxe. Platí to pro školy, poradny, výzkumné ústavy, inspekci, možná i pro ministerstvo. Je to tak v pořádku, i instituce se mají chlubit dobrou prací.

Je logické, že dnešní doba soustřeďuje pozornost na řešení bezprostředních závažných společenských i osobních problémů spojených s pandemií covidu. Týká se to všech oblastí, včetně školství. Jenže ve vzniklé situaci vyplavou občas na povrch problémy, které sice existovaly již dříve, leč nebyly nejnaléhavější. Možná jsme ani neměli potřebu se jimi zabývat.

Připomínáme výročí

Zkušenosti z poradenských systémů jiných států nebývají jednoduše přenositelné do českých podmínek.

Je nepochybné, že ani v současné době se nezastavila činnost poradenských služeb ve školství. Jen dochází k tomu, že vzhledem k podmínkám některé problematiky ustupují do pozadí (pokud jsou děti doma), naproti tomu jiné jsou a budou frekventovanější (rodičovské obavy a nejasnosti při domácím vzdělávání, nepříznivé reakce dětí na domácí vzdělávání i dlouhodobý pobyt doma, např. úzkosti, smutky, v neposlední řadě i nedostatečné vzdělávací výsledky). Objevil se i názor, že by se mohl zvýšit počet žádostí o odklad školní docházky. Osobně nevylučuji, že se poněkud zesílí zájem o domácí vzdělávání. Podobně patrně některé formy poradenské práce jsou dnes omezeny, o jiných se naopak uvažuje či už jsou dokonce realizovány.

Profesor Josef Langmeier PhDr. Václav Mertin dětský psycholog, katedra psychologie FF UK v Praze PŘIPOMÍNÁME VÝROČÍ Narozen 12. 1. 1921 v Nýřanech, zemřel 13. 6. 2007 v Praze. Řada...

Ať člověk otevře kterékoli médium, dokonce i odborné, jsou již přibližně rok zprávy o covidu všudypřítomné. Je logické, že média informují veřejnost o závažných aktuálních událostech, které současnou společnost bezprecedentně ovlivňují a trápí, že hledají vhodné přístupy v různých oblastech. A jak počty nakažených, hospitalizovaných, tak zejména uzavírání škol, restaurací, kulturních zařízení, karanténa v rodinách či jiná další omezení představují zcela mimořádné okolnosti, které určitě nikdo z obyvatel Česka v této podobě nezažil.

Když si děti při vyučování povídají mezi sebou, když vykřikují bez přihlášení, nenosí pomůcky, bačkory na přezutí ani domácí úkoly, dokonce i když se o přestávce honí a pošťuchují, je na učiteli, aby se s těmito problémy co nejefektivněji a bez větší externí pomoci vyrovnal. Všichni víme, že jde o překážky efektivního učení i pohody ve třídě, ale v zásadě se jedná o maličkosti.

Nemotivované, apatické, nezajímající se, až vzdorující dítě představuje problém při jakémkoli vzdělávání. Pravda, někdy stačí málo, abychom je strhli k aktivitě, často však nemáme ani prostor, ani čas, abychom překonali zejména dlouhodobě utvářenou nechuť a silný odpor. Jindy ani velký um dospělého nepomůže. To když neznáme minulost edukace dítěte, dosavadní výchovné přístupy důležitých dospělých a podstatné aktuální, např. zdravotní souvislosti. Je proto velmi výhodné, aby dítě v průběhu svého života motivaci ztrácelo z dlouhodobého hlediska co nejméně a naopak abychom tu existující maximálně posilovali.

Jedním z požadavků současnosti je co největší samostatnost dětí a žáků při školní práci a koneckonců i při domácí přípravě do školy. Na tom se shodnou rodiče i učitelé. Důvody jsou evidentní. Hromadný přístup k výuce už nějakou dobu není vhodný pro většinu vyučování. Navíc dochází k výraznějšímu posilování domácí přípravy.

Ať chceme, nebo ne, školství se pozvolna proměňuje a zčásti to je i na základě poznatků blízkých odborných disciplín. Ty mají dnes za prokázané, že sociální dovednosti (socioemoční oblast) a dobré sociální vztahy jsou nesmírně důležité pro efektivní rozvoj tradiční vzdělanosti i později pro fungování v dospělém životě. Navíc jsou akademické i sociální dovednosti u dětí tak těsně propojené, navzájem se tak ovlivňují, že obě oblasti by měly být předmětem školní výuky. Lépe řečeno: bez pozitivních sociálních vztahů a bez sociálních dovedností je tradiční vzdělání podstatně méně účinné. Taková je realita a je úplně jedno, že školské předpisy zatím explicitní výuku a rozvíjení žáků v socioemoční oblasti nezmiňují.

Léta jsme se zabývali učením i vývojem člověka z dílčího pedagogického, psychologického, sociologického, někdy i genetického či neurologického hlediska. Docházelo i k propojování výzkumů a poznatků jednotlivých disciplín, leckdy se však jednalo o sice atraktivní, leč zatím nepříliš doložené přenosy do praxe. Odedávna sice vznikaly i obory propojující dvě disciplíny – např. psychofyzika, biochemie, behaviorální genetika –, avšak naše běžné uvažování nakonec vždy skončilo u specifických okruhů jednotlivých odborností. V psychologii se jednalo například o psychologické aspekty učení nebo stadia psychického vývoje podle Freuda a Piageta.

Když má dítě chřipku, je doma přirozeně třeba 10 dní a nikdo nenamítá, že je zbaveno možnosti vzdělávat se. Tento přístup má jednoznačně logiku. Jak se může učit, když má horečku a leží? Naproti tomu když je stejné dítě ve škole v opravdu velmi špatné psychické kondici (zejména mám na mysli silně agresivní nebo výrazně opoziční chování, opakující se výbuchy vzteku, ale koneckonců i silnou apatii, fobii), hájíme názor, že je nemůžeme nechat doma, protože by se nemohlo vzdělávat.

Na některé úvahy a z nich vyplývající změny není teď ve školství asi nejvhodnější doba. Zejména na řešení těch okolností, které by znamenaly zvýšené finanční požadavky. To však neznamená, že je přestaneme vnímat a nebudeme na ně upozorňovat. Patří mezi ně velikost třídy i školy.

Přestože školní rok začal zhruba tak, jak ho známe léta, a přejeme si, aby tomu tak bylo i nadále, přece jen nad námi stále visí Damoklův meč návratu rozmanitých omezení, možná znovu lokální karantény. Bez ohledu na pokyny z ministerstva by učitelé měli využít zkušenosti z minulého pololetí jako podnět k alespoň dílčím úpravám zaběhlých postupů. Je možné, že ministerstvo přijde s radikálnějšími změnami (budou se týkat hygienických a organizačních opatření), leč na drobnosti není nutné čekat, je možné s nimi začít hned v září – mohou se hodit i při zcela běžném provozu. Varuji ovšem před jednotným mustrem.

Soukromé základní školy představují dnes již neopominutelný segment českého základního školství. Sice stále ještě mají punc určité výjimečnosti, alternativnosti a ani jejich počty nejsou nijak vysoké, rozhodně však už nevzbuzují takový mediální zájem, jako tomu bylo před čtvrtstoletím. Je však otázka, jestli dnes nezůstávají ke škodě samotného školství a vhodného vzdělávání dětí stranou pozornosti i odborné veřejnosti.