PhDr. Václav Mertin - strana 2

Poradenství bylo v Československu bylo před více než šedesáti roky zřizováno proto, aby přímo pomáhalo dětem s výukovými a výchovnými problémy (a také, aby řešilo volbu povolání). Některé formální úřední aktivity byly zakotveny v jeho činnosti od začátku – vyjádření ke školní zralosti, posudky k přeřazení do zvláštní školy. A je pravda, že školství poměrně brzy začalo zatěžovat poradny formálními úkony víc a víc – vedle neustále narůstajících počtů školních zralostí a vcelku neměnného počtu výrazných poruch učení s následným přeřazením do zvláštní školy rozšířila se pozvolna tato problematika mj. o specifické poruchy učení a chování. I s profesní volbou byla spojena administrativní agenda. Byť jistě ne přesně ve stejné podobě, jako je tomu dnes. Nicméně tehdy šlo školství stále o pomoc dítěti, aby nedocházelo k neodborným rozhodnutím (např. právě při přeřazení do zvláštní školy).

Současné děti jsou docela mlsné a vybíravé. Myslím, že tuto větu by podepsala velká část dospělých. Sluší se dodat, že před šedesáti roky jsme jako děti také byli mlsní (říkali to naši rodiče a ještě víc prarodiče) a naše děti před čtyřiceti roky byly stejně vybíravé a leccos nejedly.

Už jsme snad pochopili, že pro konkrétní porozumění a edukační práci s dětmi některá slova nenesou žádný velký obsah, a tedy jsou vcelku bezcenná. Co si máme představit, když někdo o žákovi řekne: „On je hrozný, strašně zlobí, je nevychovaný, neschopný, učím dvacet let, ale něco takového jsem ještě nezažil…“? Určitě se shodneme, že nejde o nic pozitivního, nicméně dál už si pod tím každý představujeme něco trochu jiného.

To kdysi na jedné průmyslovce (převážně klukovské) zakotvili do školního řádu, že studenti ve škole mají povinnost přezouvat se do předepsaných bačkor či pantoflí. Má to logiku. Celý den trávit v jedněch botách nebývá úplně to pravé ořechové. Navíc prach se vnáší do třídy vždy a v zimě, při sněhu a blátě se nanosí až do tříd značná špína. Uklízeči ve školách také nejsou zrovna dostatková profese. Takže lze přijmout toto pravidlo bez námitek.

Škola se odjakživa zabývá i mravy žáků. Hodnotí je průběžně, na vysvědčení a vytvořila si i škálu výchovných opatření. Tento postup má neotřesitelnou logiku. Bez přijatelného chování probíhá vyučování mnohem obtížněji a při hromadné výuce prakticky není možné. A škola chce navíc nepochybně přispět svým dílem i ke slušnému chování žáků v dospělosti. Jenže jak chování žáků ve škole hodnotit a hlavně, jakými prostředky přijatelné chování docílit?

Školství je sice hromadné, nicméně stále více nás zajímají výsledky, ale i osudy jednotlivých dětí. Dnes totiž víme, že neučíme školu nebo třídu, ale konkrétní žáky. Fandu ze 3. B a Lenku z tercie A.

Při úvahách o životě preferujeme leckdy prázdnou skořápku před obsahem. Například zdůrazňujeme, že pouze „tradiční rodina“ je vhodná pro děti. Jen kdyby člověk věděl, která přesně je ta tradiční rodina a kde tedy můžeme čerpat reálnou inspiraci. Snad jedině v knihách, protože životní realita se vždy poněkud lišila.

Družina je sice součástí školy, ale není zaměřená ani na výkon ani není povinná. Slouží rodičům mladších žáků, aby netrávili odpoledne sami doma nebo se někde bezcílně netoulali, než oni přijdou z práce. Je pravda, že v družině neočekáváme takové soustředěné ticho jako při vyučování, děti si musejí trochu odpočinout, pobavit se, vydovádět. Při hře představuje alespoň minimální hluk integrální součást, ale když v místnosti přesáhne určitou míru, může pro některé děti výrazně zesilovat nepohodu i při hře.

Znepokojuje nás narůstající agresivita jednotlivých dětí a mladistvých ve škole i ve veřejném prostoru. Ještě větší ohrožení představují skupinky a party. Jde nepochybně o závažný problém, protože vedle škod na zdraví i na majetku dochází ke snižování pocitu bezpečí u ostatních dětí i dospělých. Vedeme k tématu moudré řeči, diskutujeme o příčinách, hledáme různé způsoby intervence a snad i prevence, vytváříme programy, schvalujeme projekty… Všechna opatření jsou jistě v pořádku.

Z čeho naše děti dnes čerpají naději, víru, optimismus, přesvědčení, že je na světě a v životě dobře a že bude dobře i nadále? Z čeho je čerpaly dřív, tedy před koronavirem?

Ze všech dětí vyrostou dospělí. Ovšem cesty k dospělosti i později samotná dospělost se dítě od dítěte výrazně liší. Aniž bychom popírali vliv dědičnosti a dalších biologických předpokladů, podstatná část odlišností souvisí především s podmínkami a výchovnými přístupy v rodině a později i ve škole. Jistě je okolností mnohem víc na úrovni celospolečenské i individuální, ale tato dvě prostředí pokládáme za klíčová.

Byť studium víceletého gymnázia trvá i osm nebo šest let, tedy pokrývá vývojově dlouhé období od jedenácti do devatenácti, když řekneme „středoškolák“, máme zatím asi na mysli stále víc studenta po ukončení povinné školní docházky, tedy mezi patnáctým a devatenáctým rokem života. Neměli bychom zapomínat, že jde o část vývojového stadia puberty a adolescence, současně ovšem musíme pamatovat na sociální roli studenta. A na obzoru už se vynořuje opravdová dospělost.

Když si nejsme jisti, jestli české školství poskytuje dětem vzdělání odpovídající požadavkům vyspělé společnosti 21. století, nebo když chceme dokázat, jak jim neodpovídá, tak zcela určitě a snadno najdeme (a následně můžeme použít) nějaký konkrétní a podle nás zcela zbytečný poznatek, se kterým jsme se setkali v učebnicích nebo v sešitech svých dětí nebo vnoučat.

Čas od času nabydeme přesvědčení, že české děti jsou málo samostatné a odpovědné, že je příliš rozmazlujeme, opečováváme, ochraňujeme, všechno děláme za ně, takže až přijde dospělost, nebudou s to se s ní vyrovnat a budou asi až do stáří nesamostatné a zcela závislé na rodičích. Navíc budou v každé složitější situaci úzkostnější a budou se z ní hroutit. Když je tedy necháme, aby si od útlého věku všechny nebo alespoň většinu problémů řešily samy, budou v dospělosti otužilé a psychicky vyrovnané. Pak je hned tak něco nevyvede z míry.

Je to obehraná písnička. A také vím, že žádným jednotlivým článkem nelze přesvědčit ty, jejichž představy a často i osobní zájmy jsou nastavené zásadně odlišně. V čem je problém? Jde stále o totéž, tedy o výrazný zájem rodičovské veřejnosti o gymnázia (a nejen víceletá), nebo spíš o všeobecné vzdělávání po základní škole vedoucí k maturitě a neochotu státu vycházet tomuto zájmu dostatečně vstříc.

Moudrost si asi vždy spojujeme spíše s pokročilejším věkem jako s jedním možným a pravda nepříliš častým vyústěním rozvoje jedince. Možná dnes tato charakteristika dokonce poněkud ztrácí svou hodnotu, protože v rychle se proměňujícím světě mnohem víc hledíme kupředu, dáváme až mechanicky bohatou příležitost mladým lidem a novým poznatkům, myšlenkám, nápadům. Leckdy však vcelku bez ohledu na jejich faktický přínos. Minulé zkušenosti tak částečně představují historickou kulisu, kterou nemůžeme popřít, ale větší poučení si z nich nebereme. Takže pak opakujeme zbytečné chyby z pouhé neznalosti. Je však třeba zároveň uznat, že minulé zkušenosti jsou v mnoha oblastech dnes skutečně prakticky nepoužitelné.

Velkou část problémů ve škole musíme připsat jednoznačně samotnému dítěti. Můžeme sice spekulovat, že k nim přispěla dosavadní rodinná výchova, osobní psychický nebo zdravotní problém, působení učitele, spolužáků… Nicméně v posledku se samo dítě „rozhodne“, že něco provede. Někdy se vcelku bystře právě na vnější podmínky vymlouvá. Ovšem je celá řada situací, kdy samotné dítě nemůže ovlivnit průběh a výsledek a jde opravdu v plné míře o důsledek přístupu rodičů. Někdy i situace v rodině.

Nám se zřejmě příliš nechce propojovat dětský věk a naše působení na dítě s jeho fungováním v dospělosti. Jinak bychom mnohem víc museli hledat odpovědi na otázku, proč se vývoj některých jedinců v dospělosti vymyká běžným společenským normám, proč dlouhodobě nepracují, berou drogy, jsou agresivní, bijí své děti a zanedbávají je, kradou, loupí, zabíjejí, zkrátka komplikují sobě i nám ostatním život.

Školství směřuje svou úrovní i svými prohlášeními a požadavky na alespoň průměrně vzdělané a kultivované rodiče. Jenže takových je jen část, byť možná větší. Co s těmi ostatními, jejichž obzor i zájem, alespoň pokud jde o vzdělání a výchovu dětí, jsou poměrně nízké. Přitom školství jejich spolupráci při edukaci dětí rovněž zcela nezbytně potřebuje. Určitě ještě víc než u rodičů, kteří se o rozvoj svého dítěte zajímají a věnují mu množství energie i času. Víme dobře, že dítě docela přiměřeně odráží sociokulturní úroveň rodičů.

Až jako mantru někteří pedagogové donekonečna opakují, že mnohé děti nemají na zvládnutí požadavků příslušného náročnějšího studia dostatečné schopnosti. Tento jejich pohled působí velmi věrohodně, značná část vlastností je v populaci skutečně rozložena normálně, tedy s nejvyššími četnostmi kolem průměru a malým výskytem extrémních hodnot. A striktně vzato polovina výsledků je statisticky podprůměrných, tedy pod přesným průměrem. Nás pochopitelně hodně zajímají právě tyto výkony, které jsou nízké a které, podle nás, odrážejí slabší úroveň zejména kognitivních schopností.