Přezouvání ve škole

Jenže to by nemohli do školy chodit adolescenti. Protest vůči stávajícím pořádkům patří k tomuto vývojovému období. Bylo dříve a je i dnes mimo oblast jejich zájmů i pod úroveň psát do sešitů, mít v pořádku všechny pomůcky, chodit na vyučování včas, připravovat se z hodiny na hodinu a také se přezouvat. Takže mnozí se skutečně nepřezouvali. Někteří další, aby si nezadali před spolužáky, nebo z nezbytí (bačkůrky na nohu velikosti 47 se možná opravdu hůř shánějí) se sice přezouvali, leč do sportovních bot, které používali skutečně pouze ve škole.

Jenže pan ředitel se rozhodl, že bačkory a pantofle prosadí u všech. Jednou vtrhl do třídy a přezutí zkontroloval. Kdo nebyl přezut vůbec nebo přesně podle předpisu, obdržel ředitelskou důtku (vážně porušil školní řád). Prý v jedné třídě bylo na jeden zátah důtek 15 ( ). Středoškoláci a myslím, že i většina rodičů, nad uděleným výchovným opatřením správně mávli rukou a něco nepěkného si pomysleli. Studenti zároveň zareagovali věku přiměřeně. Obstarali si rozmanité přezůvky splňující požadavky, které dozdobili bambulkami a jinými originálními a komickými nápadnostmi. Pan ředitel uspěl.

Jenže při tomto „násilí“ a demonstraci řádu a pořádku se zcela vytratilo racionále opatření. Pan ředitel totiž zcela rezignoval na pedagogické působení. Pokud mu stačilo, že studenty přemohl silou a formativním zastrašováním (po ředitelské důtce následuje podmínečné vyloučení?), pak naplnil své očekávání. Jenže on je pedagogický lídr vzdělávací instituce! A i když se středoškoláci tváří už jako dávno dospělí, jsou stále ještě ve stadiu učení. Takže je měl i v této oblasti nadále učit. Že nastavená pravidla nejsou svévolný výmysl a je žádoucí je respektovat. Zřejmě však byl přesvědčený, že důtka je nejvhodnější nástroj výchovy. Vždyť jde o oficiální výchovné opatření! Nebo snad měl rezignovat a nechat studenty chodit v botách a v klidu porušovat ustanovení školního řádu? V žádném případě. Už jsem uvedl, že přezouvání je z mého pohledu jednoznačně rozumné. Jen mi není zcela jasné, co si sliboval, že svým rozhodnutím naučí studenty pro život. Podle mého přesvědčení nic dobrého.

A co tedy mohl (a měl) dělat? Kontrola je v pořádku. Použité formální výchovné opatření nikoli. Měl tedy přijít „otravovat“ do třídy druhý den a třetí zase – myslím, že by naprostou většinu studentů dříve či později udolal. Mohl napsat rodičům, jestli by svým synům zakoupili bačkory. A kdyby ještě dokázal pojmout celou záležitost s mírným humorem, tak by úspěch byl zaručen.

Pokud pan ředitel nepůsobí ve školství prvním rokem (to snad ani u ředitele nejde), některé přestupky na základě minulých zkušeností mohl dopředu předpokládat. Nebo si je mohl pamatovat ze své školní kariéry. Měl tedy oznámit už v září, že přezouvání tvoří jeden základní kámen pravidel na této škole a že je bude důsledně kontrolovat. A kdo nebude přezutý, tak… Nejsem nikterak originální (původní stejný a bohužel neúspěšný nápad měla výchovná poradkyně z této školy), když navrhnu, že by ti, kteří se opakovaně nepřezují a jsou přistiženi, po vyučování, tedy ve svém volnu, setřeli chodby. Rozumně bych to viděl na 30–45 minut práce. Nejednalo by se o žádný trest, ale o dopředu oznámený a vcelku přirozený následek jejich přístupu k hygieně a naplňování pravidel. Žádné komické ředitelské důtky! I když možná stačilo být důsledný od druhého září a chodit na kontroly a vymáhat přezutí bez jakýchkoli výraznějších následků. Pro příští rok bych řediteli doporučil, aby pravidlo zachoval, jen výrazněji rozšířil možnosti. A možná měl všechno nechat na třídním – ten zná třídu nejlépe, snad s ní tráví nejvíc času, může zvolit nejvhodnější přístup. I když si představuji, co by asi taky z jeho úst zaznělo: „Pro pana ředitele jde o klíčovou otázku vašeho vzdělávání, tak ho takovou maličkostí nebudeme zbytečně dráždit.“

Jestliže studenti nerespektují žádné pravidlo, je třeba s nimi mluvit. A to přesto, že o něčem jednou daném a možná i studenty podepsaném se nediskutuje. Nelze vyloučit, že někdy úplně nechápou smysl byť jednoduchého opatření. Jeho naplnění jim připadá jako malicherné v kontextu podstatných okolností jejich aktuálního života. Možná existuje na jejich straně nějaký řešitelný problém. Tento princip platí pochopitelně pro všechna prostředí, tedy např. i pro rodinu. Věřím, že pan ředitel umí komunikovat (i proto je snad ředitel), že dokáže diskutovat i s adolescenty. U vzdorujících mohl požádat rodiče (opakovaně), aby přezůvky zakoupili. Někdy mírná nadsázka a trochu humoru zafungují účinněji než strohá korektnost a studená přísnost. Dokonce ani zralá velkorysost nemusí být neúčinná. Neměli bychom středoškoláky podceňovat. Pokud nějakou věc pochopí a přijmou za svou, v rámci možností se ji snaží i naplňovat.

Ovšem komunikaci se studenty si představuji jinak, než předvedla na další střední škole vyučující, která rozesílala hromadně všem studentům výsledky písemek. Zejména vypíchla ty, kteří mají opakovaně nedostatečnou. Když se objevily nějaké nesouhlasné námitky proti veřejné prezentaci, nechala si podepsat od všech studentů, že jim to nevadí. Fakt, že všichni podepsali, mě nezaráží. Větší problém spatřují v tom, že to paní profesorce nepřišlo hloupé. Využila moc a sílu k prosazení něčeho velmi pochybného. I v tomto případě si kladu otázku, jaký byl její pedagogický záměr. To si opravdu myslela, že studentům její jednání nevadí a že je tento postup dovede k lepším výsledkům?

Zkušený pedagog hledá přístupy, které budou adekvátní vývojové úrovni studentů. A současně myslí nejen na širší kontext, ale i na budoucnost. To se v ani jednom uvedeném příkladu pedagogům příliš nepovedlo.