PhDr. Václav Mertin

Psychologie i pedagogika časem zobecňují své konkrétní poznatky. Na základě empirických poznatků pak stanovují určité obecněji platné edukační zásady i pravidla, vhodné postupy diagnostiky i intervence, výuky i výchovy.

„Psychologové a speciální pedagogové v pedagogicko-psychologických poradnách mohou projevy komplikovaného sociálního zázemí romských dětí mylně interpretovat jako mentální postižení,“ uvádí v monitorovací zprávě o naplňování práva na rovné zacházení veřejný ochránce práv.1)

K diagnostice pedagogických a psychologických problémů v oblasti školství využíváme zdravotnickou klasifikaci Světové zdravotnické organizace. Stále u nás platí Mezinárodní klasifikace nemocí v 10. úpravě z roku 1993 (MKN10). Od roku 2022 je v platnosti ICD11 (u nás MKN11) s pětiletým přechodným obdobím, během něhož je třeba anglickou verzi přeložit a postupně implementovat do tuzemské zdravotnické praxe. Zcela určitě nás mimo zdravotnictví nikdo nemůže nutit, abychom změny, které přináší, akceptovali, a jistě se dlouho domluvíme i s dosud a léta používanými termíny. Novou terminologii bychom však měli alespoň znát, abychom rozuměli, když ji bude někdo používat. Je totiž pravděpodobné, že přinejmenším lékaři (pojišťovny) ji používat budou.

Už léta máme přinejmenším verbální ambici snižovat existující velké vzdělávací rozdíly mezi dětmi pocházejícími z různého rodinného prostředí. Moc se nám to však v České republice nedaří. Naopak se zdá, že systém ve skutečnosti podporuje zvyšování těchto rozdílů. My je zjednodušeně připisujeme zejména předčasné segregaci. A zřejmě věříme, že když zrušíme speciální školy a víceletá gymnázia, možná i soukromé základní školy, snad i zakážeme domácí vzdělávání a odklady školní docházky i opakování ročníku a všechny děti bez větší výjimky se budou přinejmenším do patnácti let vzdělávat pohromadě, tak dojde k výraznému posunu, a tedy všeobecnému zlepšení, a to nejen vzdělávacích výsledků.

Zdravé děti jsou a byly i dříve živé, aktivní, někdy až nadměrně aktivní. Občas mluví nahlas, nezřídka ovšem přímo povykují, výskají, křičí, piští, dokonce hulákají. A ještě u toho poskakují, lítají sem a tam jako neřízené střely. A nejednají tak jako my pouze proto, že máme zlost, jsme naštvaní a rozčilení, nebo když vyhrajeme milion, ale většinou z obyčejné radosti ze života, z dobrého pocitu, že žijí, že jsou spokojené. A jindy naopak proto, že něco nevyšlo podle jejich přání. Podobné způsoby chování bychom měli u dětí připouštět – nechovají tak schválně, aby nás naštvaly. Jen dávají najevo svým způsobem tolik žádoucí a v životě potřebné emoce.

Pro učitele je nepochybně důležité, jak se dítě projevuje dnes. Ale v duchu si určitě alespoň občas položí otázku, jaký bude jeho další osud, k jakému vzdělání směřuje, jak se zapojí do dospělého života. A říká si, které poznatky dítě využije, které fakticky obohatí jeho soukromý i profesní život. Jistě bude stále vyučovat všechno a všechny děti, jen možná u některého, zejména ve vyšších ročnících, nad některou neznalostí vnitřně mávne rukou, zatímco u jiného bude výrazněji trvat na doučení a lepším výkonu, protože předpokládá další, náročnější studium. Rozumný učitel dělá předpovědi velmi opatrně, ale dělá si je. Zejména když má letité zkušenosti.

Před desítkami let vznikly pedagogicko-psychologické poradny, aby pomáhaly učitelům i rodičům řešit náročnější vzdělávací i výchovné problémy dětí. Postupně také přebraly agendy školní zralosti, přeřazování do zvláštních a pomocných škol, specializovaných tříd. Důležitou součást jejich činnosti tvořilo i poradenství pro volbu povolání.

PhDr. Jaroslav Šturma, zakladatel a dlouholetý ředitel Dětského centra Paprsek, dlouholetý předseda Českomoravské psychologické společnosti, vyučující na katedře psychologie FF UK, člen rady Konta Bariéry, člen Papežské akademie pro život, letitý člen Štužlamatu (společenství Šturma, Žlab, Matějček), dětský psycholog, soudní znalec, nositel řady tuzemských i zahraničních ocenění (asi posledním je zatím Stříbrná medaile předsedy Senátu PČR). Respektovaný odborník, vždy přátelský a ochotný pomoci, slušný a skromný člověk. Když jsem před pár roky při jednom jeho jubileu přišel prosit za katedru psychologie na pražský magistrát o pomoc s uspořádáním semináře, ochotně zapůjčili největší sál a přidali i finanční obnos s dovětkem, že si pana doktora Šturmy velmi váží. A plný sál signalizoval, že nejen oni. Ale dosti superlativů, život má vždy více stránek. Jeho Alma mater mu nedokázala po desítkách let věrných externích služeb nejen poděkovat, ale ani osobně sdělit, že už o jeho další setkávání se studenty nestojí. To je však jen zanedbatelný šrám, který nikterak neovlivnil jeho pozitivní životní nastavení.

Musíme připustit, že dnešní děti jsou v mnoha ohledech vyspělejší, než byly dřívější generace. O spoustě záležitostí mají hojné informace a podle své individuální vyspělosti s nimi pracují. I dospělí se s nimi baví o věcech, které dříve byly určeny až mnohem starším a o kterých děti ani neměly vědět, a už vůbec k nim vyslovovat názor. V dnešním výrazně liberálnějším výchovném přístupu oproti dřívějším generacím se děti snaží prosadit vlastní přání, požadavky, představy. A my jim k tomu vytváříme i větší prostor.

Ve školství jde o docela oblíbené a neustále se vracející téma. Mladí, dynamičtí, nadšení, novátorští učitelé ztrácejí chuť i energii v prostředí plném starých, neměnných pořádků, konzervativních kolegů a ještě konzervativnějších ředitelů, takže poměrně rozladění a zklamaní odcházejí po poměrně krátké době působení ze školství. A tento popis určitě odpovídá skutečnosti. A pak existuje ještě druhý pohled.

Některé chování a jednání dětí je pro okolí a koneckonců i pro samotné konkrétní dítě velmi náročné a silně zatěžující. Navíc nám je občas skutečně nesrozumitelné. Někdy pak máme až obavy o bezpečí dítěte i druhých dětí, případně dospělých.

Víme ze života, že i obyčejné a jednoduché sdělení nabývá odlišného významu v závislosti na situaci, v níž je vysloveno, případně podle mluvčího, který je vysloví, či příjemce, kterému je určeno. Známe tak i z běžného života, jak je ošidné, když např. přeneseme konkrétní sdělení z domácího prostředí do veřejného prostoru. To pak i neutrální, či dokonce pozitivní sdělení může vyznít kriticky. Nebo když například zapomeneme, že nejsme doma, a oslovíme na veřejnosti před ostatními dětmi vlastní dítě běžně používanou rodinnou zdrobnělinou či přezdívkou. Okolnosti tedy hrají větší roli než jsme někdy ochotni připustit.

Některá témata ve školství se občas z nějakých důvodů vynoří a pak zase na dlouhou dobu zcela zmizí. Podle mého přesvědčení se to bohužel týká i témat, která jsou docela důležitá pro další rozvoj vzdělávání a o kterých by se rozhodně mělo diskutovat.

Proměňující se společnost přináší mnohé změny, zlepšení, nové poznatky. Týkají se i vzdělávání a výchovy dětí. Není to ovšem vždy jen tak, že se odstraní méně vhodné postupy (pomůcky, technologie) z minulosti a jednoduše se nahradí lepšími. Ony i ty nové a skutečně lepší mohou přinést dříve netušené, tedy jiné komplikace, na které nejsme připraveni a s nimiž občas neumíme po nějakou dobu zacházet. A pak z této nevědomosti a bezradnosti můžeme odmítat jako nevhodný samotný nový a vhodný poznatek, postup či pomůcku.

Pro některé ve školství léta a zcela běžně používané diagnózy vycházíme z tradičních diagnostických postupů medicíny. Mám na mysli především intelektové postižení (mentální retardaci) a specifické poruchy učení. Opíráme se mj. o testy inteligence a testy čtení, případně další testy, jejichž váha bývá při stanovení diagnózy nejsilnější. Chápeme je analogicky jako rozbor krve nebo EKG. Bez nich by pak poradenský nález z vyšetření vypadal jako bohapustá dojmologie. Jenže je tomu tak opravdu?

Při vzdělávání i výchově dětí mnohdy zcela zbytečně podceňujeme fakt, který snad všichni dobře známe z vlastní zkušenosti. Totiž že když u nějaké učební aktivity vytrváme delší dobu, výsledky se s velkou pravděpodobností dostaví. Jen musíme být skutečně trpěliví, koneckonců i důslední a současně věřit, že jednou uspějeme. U některých činností se tomu říká sicflajš.

Důležitým předpokladem, na kterém stojí dobré mezilidské vztahy i efektivní spolupráce, je vzájemná důvěra. Pravda, v životě dospělých jsme postupně do značné míry nahradili obyčejnou osobní důvěru mnohem komplikovanější důvěrou papírovou, a tedy formální, přesto zůstává řada oblastí, ve kterých spoléháme na to, že nás druhý fakticky podpoří, poskytne pomoc, dodrží slib, nezklame, nepodrazí… Nás však nejvíce zajímá vztah vývoje dítěte a vzniku a udržení důvěry. I dopady případné nedůvěry.

Důležité je mít myšlenku a jít usilovně za jejím naplněním. Ovšem současně existuje reálný praktický život, který bývá zpožděný, často se ubírá různými zákrutami, nesměřuje vždy rychle a přesně k naplnění původní myšlenky. Nebyl by v tom zásadní problém, kdybychom tyto komplikace brali vážně – ne jako individuální a nahodilé chybičky jednotlivců na jinak úžasné cestě .

Když se zdá, že puberta našich dětí/žáků je za námi, mnozí si zhluboka oddychneme. Jenže i následující vývojové období, adolescence, má svá úskalí. Puberta neskončí ze dne na den. Leckdy sice některé nepříznivé projevy příjemně ustupují, ale jiné se zase až nepříjemně drží či opakovaně vracejí. Některé problémy se objeví zcela nově. Navíc u každého dospívajícího probíhá toto období intenzivního hledání a zkoumání i bojů se sebou samým i s autoritami odlišně. Takže pak jsou někteří adolescenti plně komponovaní, vcelku přiměřeně studují, věnují se ušlechtilým koníčkům, zatímco jiní tu a tam nebo i permanentně, především slovně, bojují se světem dospělých. Utápí se v pochybnostech, odmítání rodinného i společenského fungování. A my můžeme získat dojem, že vlastně nedělají nic pořádného, nebo dokonce že nedělají vůbec nic.

Jsme poněkud alergičtí na práva dětí. Málokdy opomeneme podotknout, že dnešní děti mají práv hodně, dost dobře se většinu z nich snaží uplatnit a využít, ale s naplňováním povinností mají značné potíže. Přesto bych si dovolil zavést a propagovat ještě jedno další právo dětí, které bychom měli zajistit a naplnit v podstatné míře my blízcí dospělí. Samotné děti jeho uskutečnění tentokrát určitě vymáhat nebudou, protože o něm nevědí, a i kdyby, tak by stejně netušily, jak je pro jejich život důležité. Samy si navíc naplnění této potřeby skutečně zařídit nedokážou.