PhDr. Václav Mertin - strana 4

Děti žijí převážně v přítomnosti, dospělí mají myslet i na jejich budoucnost. Také jim tuto budoucnost leckdy fakticky připomínají, když je chtějí povzbudit k větší aktivitě, posílit jejich aktuální odpovědnost. Jenže vzdálenější budoucnost zpravidla k motivaci dítěte příliš nepřispívá. Sice ji rozumí, ale je pro ně neskutečná. Přesto na ni rodiče nesmějí zapomenout, protože k ní fakticky směřuje celá socializace. Pravda, občas se stane, že dítě od nejútlejšího věku vcelku systematicky naplňuje vizi budoucího povolání. Ale to jsou spíše výjimky.

V českém právním řádu nemáme dosud zakotvený explicitní zákaz tělesných trestů u dětí. Příliš států v Evropě už nezbývá: snad pouze my a Slováci. Dříve či později tedy přijme nějakou legislativní úpravu i Česká republika. Pro učitele se však nic nezmění – ve školách platí zákaz tělesného trestání více než století.

Učitelé někdy svůj přínos k všeobecnému utváření i specifickým výsledkům dítěte hrubě podceňují. Deklarují, a zřejmě jsou o tom i přesvědčeni, že jsou to především vlastnosti a schopnosti samotného dítěte, působení rodiny, všeobecné podmínky mimo školu, které nejvíc ovlivňují jeho vzdělávací výsledky i chování ve škole. Zejména však v tom negativním směru. Když má dítě dobré výsledky i chování, uplatňují význam vlastního vlivu a působení mnohem více.  

Jsem emancipovaný muž, což dnes rozhodně nemůže znamenat, že neumím nic uvařit, nejsem schopen vyprat v automatické pračce, že si nedokážu přišít knoflík, že nezvládnu nakrmit či přebalit mimino (byť nepříliš rád) a že budu v domácnosti jen čekat na gauči s pivem v ruce, až se žena o všechno postará.

Dcera nastoupila do páté třídy a od září dostali novou paní učitelku. Ta po žácích vyžaduje, aby při psaní napsali nejprve slovo vcelku a teprve pak doplnili do slova znaménka. Takže když dceru přistihla, že v diktátu tímto způsobem nepíše, dostala jedničku lomeno pětkou. Nám se to moc nezdá. Jednak to v předchozím roce takto nedělali a nevidíme žádný velký důvod pro tento postup. Navíc dcera je jedničkářka, pětku zatím nedostala, těžce ji nese, začala mírně zadrhávat, ráno ji bolí břicho.

Leckdy si oprávněně stěžujeme, že dnešní děti se nechovají slušně, v řadě situací se jeví jako nevychované. Podobně znějící stesky slýcháme od učitelů, rodičů a vlastně i od veřejnosti všeobecně. Trochu přitom zapomínáme, že nejde o výlučný negativní dopad současné doby, přemíry stále více liberální výchovy, mobilů a násilí obsahujících počítačových her, že děti, které se nechovají slušně, byly vždy v minulosti a budou i v budoucnosti. Jeden důvod je nasnadě. My je teprve postupně a pozvolna v průběhu dětství učíme, aby vůbec uměly být slušné.

Učitelé jsou různí. K jejich zevrubnějšímu charakterizování by určitě nestačila jedna stránka. Tedy stručně a velmi zjednodušeně. Na jedné ose jsou učitelé seřazení podle toho, kolik toho a jak dobře naučí, na druhé pak učitelé podle vztahu k dětem. Ze zkušeností známe patrně varianty ze všech čtyř kvadrantů.

Vrací se to jako obehraná písnička. Někteří učitelé si neberou servítky, když mluví s žáky v případě jakýchkoli problémů. Jsem sice přesvědčený, že jde o ojedinělé případy, ale stále se vyskytují. Samozřejmě zejména tak mluví k těm, kteří hodně zlobí, často odmítají pracovat, nedosahují dobré výsledky, mají na sobě nějakou podivnost v účesu, oblečení. Učitelé pak vyslovují kritiku, znevažují je, mají ironické poznámky, pronášejí zobecňující „moudra“, vyslovují dokonce nepříznivé názory o jejich budoucnosti. Někdy se nepříliš vhodně vyjadřují i o jejich nejbližších. Chovají se k nim tedy postaru, jako kdybychom dnes nevnímali děti jako plnohodnotné lidské bytosti, které si zasluhují stejný respekt a zacházení jako dospělí. Vlastně ještě větší, protože je vedeme do dospělé společnosti, kterou si přejeme mít, a ne do té, kterou reálně máme. K dospělým by si tito učitelé často nedovolili ani malinký dílek toho, co k dětem.

Děti rády soutěží – všichni máme před očima úprk skupinky dětí, kdy každé chce doběhnout k cíli jako první…

Snaha rozumět trendům ve vývoji dítěte je pochopitelná. Do určité míry totiž toto porozumění ovlivňuje náš přístup k němu.

Byl jsem přesvědčený, že mimořádný minulý rok dovede všechny učitele k většímu porozumění podstatným souvislostem při školním učení. Že především drobnosti budou řešit s moudrým nadhledem, že budou k dětem vstřícnější. Byla to naivní představa a už dnes vidím, že alespoň částečně jsem se mýlil. Nový školní rok ukazuje, že se u některých učitelů vracejí léty zažité a nepříliš vhodné stereotypy. V souvislosti s koronavirem se objevují rovněž i nové méně přátelské postupy.

Proti větám, že děti otužujeme pro dospělost, když jim neumetáme všechny cestičky, že i neúspěchy jsou v posledku v jejich prospěch, nelze nic namítat a proti jejich údernosti se lze jen obtížně bránit. V těsném příbuzenství je myšlenka, že dítě si má odmala zvykat na prohry a neúspěchy, že nemůže jen vyhrávat. Jenže podobně jako jiné záležitosti týkající se života člověka, tedy i dítěte, tak i v tomto případě je vše poněkud složitější a pestřejší, než uvádějí zmíněné a zdánlivě neprůstřelné teze. Uvedené věty odrážejí jen dílek reality a možná někdy jen velmi marginální.

Určitě si každý občas položíme otázku, jestli snad dnes děti příliš nechráníme před reálnými úskalími života, jestli je příliš nerozmazlujeme. A jestli tento náš přístup pak nevede k tomu, že jsou v dospělosti méně odolné vůči tomu, co život skutečně přináší. Nárůst psychických obtíží u dětí za poslední rok pokládáme za potvrzení tohoto našeho pohledu. Psychické problémy však narostly i u celého věkového spektra dospělých. Spotřeba psychofarmak roste kontinuálně desetiletí, ne až v posledním roce. Patrně tedy i oni už byli v dětství, tedy před čtyřiceti, padesáti roky opečováváni?! Nebo je to všechno trochu jinak?

Kritizovat ve školství něco, co představuje evidentní potřebu dnešního života dětí i budoucího života dospělých a současně žádoucí vzdělávací příležitost pro děti, tedy nárůst počtu hodin IT, nebude asi příliš populární. Ovšem já nehodlám nesouhlasit se samotnou větší podporu digitální gramotnosti, protože tu pokládám za důležitou. Problém spatřuji v tom, že se jeden partikulární zájem (opravdu ten nejdůležitější?) uvedl v život bez souvislostí a bez většího ohledu na celek vzdělávání, i když si uvědomuji, že jde o pouhou dílčí aktualizaci, protože podstatnější změny nás čekají v blízké budoucnosti.

Jestliže nerozumíme vlastní historii, jsme prý odsouzeni k tomu, abychom opakovali všechny chyby, kterých jsme se kdy jako společnost dopustili. Nechme stranou, že neexistuje pouze jedna verze výkladů historie, jen řada našich leckdy protikladných interpretací. Prý ovšem totéž platí i pro děti a dospívající (koneckonců i pro nás dospělé), o kterých prohlašujeme, že nejsou ochotni brát vážně poučení nás moudrých starších, která vycházejí právě z vlastních životních zkušeností. A všechno tak musí znovu zažít na vlastní kůži i se všemi nepříznivými dopady.

Na neúspěšné děti se běžně díváme jako na méně nadané. Často navíc vyrůstají v nepříliš podnětných rodinách, což vnímáme jako znevýhodňující okolnost. Nedostatečné výsledky však v posledku stejně ve všech případech připisujeme samotnému dítěti. Je to zřejmé z různých výroků: „kdyby se víc snažil“, „jen kdyby trochu chtěl“… Podobně kolem vysvědčení zaznívají diskuse, jestli máme děti odměňovat za pěkné známky a trestat za špatné. Připisujeme tím dětem mnohem silnější  kompetence i zodpovědnost za vzdělávací výsledky, než vůbec ve skutečnosti mohou mít. A tímto pohledem se zároveň dostáváme do velmi nevýhodné pozice a výrazně si tím omezujeme možnosti vlastního působení.

Některé edukační problémy u dětí se nám mohou zdát jako malicherné. Zejména když jsme dnes nuceni řešit otázky světodějné a bez sebemenšího zlehčování doopravdy závažné. Jenže i ty banální reálně existují a patrně budou existovat alespoň v nejbližší budoucnosti, a když se neustále opakují, tak mohou být pro učitele i další zúčastněné stejně obtížné jako ty skutečně závažné.

Jsou děti v předškolním věku schopny agrese a šikany? Někdy se objevují názory, že v obou případech je správná odpověď ano. Jistě se najde někdo, kdo bude tvrdit, že u nich ve školce (nebo snad dokonce ještě u mladších dětí v batolecím věku) se jednalo o šikanu. A příkladů agrese už u nejmladších dětí uvede každý velké množství.

Víme velmi dobře, že nás zkušenosti z raného dětství silně poznamenávají pro další život. Nemůže to být jinak. Představa, že se v určitém věku zastavíme, uzavřeme minulost, uděláme za ní tlustou čáru a začneme stavět další život na zelené louce, je nesmyslná. Z působení dětství profitujeme v celé dospělosti, neseme si však nejen pěkné zážitky, užitečné dovednosti, pozitivní charakteristiky, ale rovněž negativní zkušenosti i utrpěné bolístky a vlastnosti i dovednosti, které nám komplikují život. Nejde o působení přímé, každý zážitek z dětství se v průběhu dalšího života rozmanitým způsobem transformuje, zesiluje či oslabuje na základě dalších životních zkušeností, každopádně ovlivňuje naše životní směřování.

Jestli děti nastoupí prvního září fyzicky do první třídy, a všichni jim přejeme, aby se nejednalo o pouhých pár zkušebních dnů prezenční výuky, ale regulérní docházku do školy přerušovanou pouze regulérními prázdninami, čeká paní učitelky pořádný kus práce. Bude na jejich mistrovství, aby hledaly cesty dohánění všemožné látky i vytváření příslušných návyků a dovedností pro ty děti, které se za poslední rok převážně distanční docházky do mateřské školy příliš neposunuly, snad jen vyrostly a přibraly pár kilo.