Určitě si každý občas položíme otázku, jestli snad dnes děti příliš nechráníme před reálnými úskalími života, jestli je příliš nerozmazlujeme. A jestli tento náš přístup pak nevede k tomu, že jsou v dospělosti méně odolné vůči tomu, co život skutečně přináší. Nárůst psychických obtíží u dětí za poslední rok pokládáme za potvrzení tohoto našeho pohledu. Psychické problémy však narostly i u celého věkového spektra dospělých. Spotřeba psychofarmak roste kontinuálně desetiletí, ne až v posledním roce. Patrně tedy i oni už byli v dětství, tedy před čtyřiceti, padesáti roky opečováváni?! Nebo je to všechno trochu jinak?
Umíme poměrně dobře pojmenovat minulé stresory. Dokonce i ty, které známe především pouze z vyprávění. Nedostatek nebo spíš chudý výběr jídla, častěji snad i zima či nepohodlí, nedostatek oblečení, málo hraček, koupání celé rodiny v jedněch neckách a jednou týdně (i když to asi pro někoho nepříznivá okolnost nebyla), výpadky elektřiny, složitá doprava. A ještě tak neurčitě dodáme, že za nás nikdo nic nevyřizoval, že všechno jsme si museli obstarat sami. Vzhledem k tomu, že alespoň v Česku, až na výjimky, dnes nepředstavují uvedené nepříznivé okolnosti podstatný problém, máme za to, že dětem se daří báječně, že vlastně mají až příliš jednoduchý život. A jak říkali rodiče už kdysi mně, jediná moje starost v životě je, abych se dobře učil. A my jim tento snadný život ještě zjednodušujeme. Do školy a na kroužky je dovezeme autem, oběd mají ve škole, mají chytré mobily, často značkové oblečení, prázdniny u moře, doma žádné povinnosti, žádná práce, jen sedí u počítače a hrají hry. Navíc učitelé se setkávají s hojnými intervencemi rodičů ve prospěch dětí, které se týkají úplně všeho, tedy nejen vylepšení známek, jak dobře známe z filmů pro pamětníky.
Nedivím se pak, že se objevují hlasy, které volají, abychom nechali děti mnohem víc svému osudu, neřešili všechno za ně, nepomáhali jim ve všech složitějších situacích, že tím je budeme dobře zocelovat pro dospělost. Jenže kdyby to bylo tak jednoduché! V první řadě existuje množství náročných situací, kdy žádný dospělý dětem stejně nepomůže, i kdyby chtěl, protože není přítomný. S dalšími ani ten nejochranitelštější dospělý prostě pomoct neumí, protože jde o osobní trápení. Takže není pravda, že se dospělým daří odstraňovat všechny překážky. A varianta zocelení navíc platí jen pro některé případy a některé děti, především když se jim podaří situace úspěšně zvládat. Navíc my programově zavíráme oči před těmi dětmi, kterým tento přístup bez podpory a pomoci dospělých ublíží, protože se jim chronicky nedaří a neúspěchy je zatlačí do ještě větších problémů a navíc je často navedou na nežádoucí cesty životem. My bychom je přece měli přímo učit, jak se s náročnými situacemi efektivně vyrovnávat. Nebo snad musejí úplně všechny vhodné reakce a řešení problémů objevovat samy? Leckdy to tak dopadne. Jenže my se pak rozčilujeme, když objeví řešení z našeho pohledu nevhodné a když navíc zjistí, že je pro ně přijatelnéa hlavně snadno průchodné.
Dnešní doba dětem některé zátěže skutečně odstranila, jiné zase přidává. Před léty se stresory prvotně týkaly fyzické stránky života, dnes mnohem víc útočí na psychiku. A vůbec si nemyslím, že jich je málo a že by byly jednodušší na zvládnutí než ty dřívější. Psychika se jeví mnohem náročnější na pochopení a ovládnutí než tělo. Kompetentní pomoci se dětem dostává jen minimálně. Navíc dřív mnohé souvislosti mezi životními podmínkami událostmi a problémy u dítěte nebyly známy, takže je dospělí neřešili vůbec, bagatelizovali je nebo ke „zvládnutí“ používali např. silový postup. Vůbec to neznamená, že děti tenkrát netrpěly výsměchem druhých, rozchody rodičů. Jen se tyto okolnosti příliš neřešily. Dnes se snažíme učit efektivnější postupy edukace dětí, ale jde to jen velmi pozvolna.
Celkově jsme navíc jako společnost rovněž mnohem citlivější na jakékoliv ubližování dětem i na prohřešky proti bezpečnosti. Vnímáme to nejen při rozmanitých nepříznivých událostech, kdy se zkoumá, jestli rodiče nebo další dozor nezanedbali dohled nad dítětem, jestli nepřecenili jeho schopnosti a síly. Podobně mnohem víc chrání děti hygienici, zdravotní služba, učitelé, OSPOD. Přizpůsobují se tomu pochopitelně i rodiče. Dozorem nad dítětem tráví mnohem víc času než dřív. Věděli dřív rodiče, co jejich děti při lítání venku dělají, s kým se kamarádí? Jedině když došlo ke zranění nebo přišel někdo žalovat. Vlastně všichni na to reagujeme, že mnohem méně necháme děti dělat něco samotné, že je nepustíme k potenciálně rizikovým aktivitám, aby se jim něco nestalo. Srovnejme například požadavky na letní dětské tábory před čtyřiceti, padesáti roky s dneškem.
Problém je, že v některých oblastech běžného života pak nemáme i kvůli tomu na děti přiměřené požadavky. Děti jsou opravdu stále méně fyzicky zdatné, málo se hýbají a následkem toho jsou i pohodlné a přibývají na váze. Rovněž jsou méně obratné. Jejich zábava je sofistikovanější, dost často k ní nepotřebují obratnost, sílu. Spoustu činností provedeme za ně, protože by se mohly říznout či jinak zranit, bojíme se, že se jim něco stane, nezvládnou to tak dobře jako my. Na děti ve fyzické oblasti máme minimální nároky.
Nevidím jinou cestu, než že nároky mít budeme, současně však budeme dětem pomáhat, aby potřebné aktivity zvládly a aby se snížilo riziko škod na minimum. Je to výzva pro rodiče i další vychovatele. Některým dětem je třeba dlouhou dobu pomáhat hodně, i když někdy nabydeme dojem, že se to nikdy nenaučí.
Jedinec, který vyrůstá v pohodě a současně zvládne úspěšně individuálně přiměřené nároky, bude s větší pravděpodobností i v dospělém životě lépe snášet rozmanitá protivenství než většina z těch, kteří jsou odmala konfrontováni s řadou náročných nepříznivých okolností a zůstávají často bez efektivní pomoci zejména blízkých dospělých. Můj závěr je tedy poměrně jednoduchý. Pomáhejme dětem všude, kde to dokážeme, kde je pro to příležitost. S tím, že chceme, aby z nich byli samostatní odolní a maximálně psychicky vyrovnaní dospělí.