Víme velmi dobře, že nás zkušenosti z raného dětství silně poznamenávají pro další život. Nemůže to být jinak. Představa, že se v určitém věku zastavíme, uzavřeme minulost, uděláme za ní tlustou čáru a začneme stavět další život na zelené louce, je nesmyslná. Z působení dětství profitujeme v celé dospělosti, neseme si však nejen pěkné zážitky, užitečné dovednosti, pozitivní charakteristiky, ale rovněž negativní zkušenosti i utrpěné bolístky a vlastnosti i dovednosti, které nám komplikují život. Nejde o působení přímé, každý zážitek z dětství se v průběhu dalšího života rozmanitým způsobem transformuje, zesiluje či oslabuje na základě dalších životních zkušeností, každopádně ovlivňuje naše životní směřování.
Ani na jedny zážitky si z nejranějších stadií nepamatujeme, z pozdějšího dětství jen výběrově. Rovněž neumíme jednoznačně propojit naše pozdější vlastnosti, způsoby chování, osobní problémy, které řešíme v dospělosti, s konkrétními zážitky a zkušenostmi v raných stadiích. Sice se o to snažíme, leckdy se tváříme, že to umíme, ale jedna věc je domnívat se, spekulovat, věřit a druhá odpovídajícím způsobem vztahy prokázat. Je však bez diskuse, že rozvojové trajektorie jednotlivých dětí se od narození dramaticky odlišují. Přestože si u všech dětí můžeme představit počáteční cesty jako velmi široké, v průběhu času následné pozvolné zužování i jejich směřování není stejné a vedle vrozených dispozic výrazně závisí právě na životních podmínkách, okolnostech a zkušenostech.
Někdy s mírnou nadsázkou prohlašujeme, že vše podstatné pro život se naučíme v prvním roce života nebo v prvních třech letech.
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
zní název knihy od Roberta Fulghuma. Časnému dětství tedy alespoň verbálně připisujeme značný význam. Někdy však z těchto poznatků nevyvozujeme odpovídající závěry pro péči o dítě.Že se o malé dítě musíme intenzívně starat, ví snad dneska každý. Jenže často máme velmi zastaralé představy o tom, co tato péče znamená ve vyspělé společnosti v roce 2021.
Péče se jistě týká i materiální oblasti, tedy mj. výživy, oblečení, hraček. V oblasti výživy jsme natolik masírováni médii, maminkovskými skupinami, producenty a obchodníky, že nepředpokládám nějaké větší nedostatky. Je možné, že v některých rodinách nedostatek prostředků nebo výrazné zjednodušení života přináší poněkud méně vhodné stravování. Možná i méně hraček a knížek, tedy podnětů pro rozvoj. Když vidím, jak jsou dnešní malé děti oblékané, tak si říkám, kdyby všechno ostatní bylo stejně úžasné! Respektuji však, že i (pra)rodiče se chtějí potěšit, dítěti to je totiž úplně jedno. Složitější už je to s fyzickou aktivitou. Přestože malé děti není nutné lákat k pohybu, přirozeně by se pohybovaly hodně, neměli bychom jim v něm bránit. Jak to děláme? Například je vozíme autem i tam, kam by snadno došly pěšky. Pohybujeme se více spořádaně po procházkách a méně umožňujeme dětem, aby svobodně lítaly, lezly, zkoumaly. Klidné dítě oceňujeme, aktivní nám častěji dělá vrásky. Dovolujeme jim vysedávat u televize a tabletů mnohem víc, než by bylo zdrávo. Od útlého věku je vedeme k malování, skládání, stavění stavebnic, předčítáme jim. Vše je dobře, uvedené aktivity jsou chvályhodné a slouží rozvoji dítěte, jen jde vždy o míru. Vzhledem k úzkému propojení motoriky a psychiky (mluvíme o psychomotorickém vývoji) se pak nedostatečný pohyb nepříznivě promítne i do psychické oblasti. Platí to pro celý život, jen se uvádí, že pro rozvoj malého dítěte má motorika ještě větší význam, než je tomu později.
Nejsložitější situaci spatřuji v uspokojování psychických potřeb. Desítky let víme a máme stále přesvědčivější doklady, jak je důležitá intenzivní pozitivní emocionální vazba už nejmenšího dítěte s druhými lidmi i dostatečná všestranná stimulace. Jenže vytváření a udržování této vazby stojí množství času a upřímnou angažovanost a nemůže přestat koncem prvního nebo druhého roku života dítěte. Začít musí rodiče okamžitě od narození svou intenzivní přítomností, rozmanitým podněcováním dítěte a optimistickým přístupem ke všem jeho projevům. Dneska se nemusíme bát emocionálně investovat už v tomto období, na rozdíl od minulosti je novorozenecká i kojenecká úmrtnost velmi nízká. Na druhé straně se nemusíme obávat zahlcení dítěte množstvím podnětů, ono si samo „řekne“, že už má dost. Buď chce jiné podněty, nebo potřebuje odpočívat.
Náš vztah k dítěti je bezvýhradný a má pozitivní naladění. Nejde to pochopitelně vždy. Někdy je toho i na naše síly moc – komplikace v práci, v obchodě, doma, vlastní tělesná nepohoda, únava, zdravotní problémy. V té chvíli je těžší sebrat síly, hrát si s plným nasazením s dítětem, být současně pozitivní a reagovat vstřícně na všechny jeho „lumpárny“, odmítání, vztekání. Nicméně i v takové chvíli by dítě vždy mělo jasně slyšet i cítit, že ono za to nemůže (byť třeba právě víc kapek i ta poslední přijdou právě od něho) a že je máme pořád na světě nejraději. Pokud to není dennodenně a vlastně napořád, tak leckdy i malé dítě si dokáže nějakou dobu hrát samo, abychom si v klidu mohli vypít kávu nebo se chvíli natáhnout.
Je možné, že mnoho rodičů i část pedagogů bere předchozí řádky jako psychologické přehánění. Vždyť jsme vyrostli dobře, přestože se nikdo nezabýval takovými maličkostmi. Je pravda, že na nedostatečné uspokojování psychických potřeb se rozhodně neumírá. Jenže dnešní život je náročný zejména v psychické oblasti a my bychom měli děti připravovat co nejlépe s ohledem na současné poznatky.
Měli bychom rodiče intenzivně přesvědčovat, že pracují nejen pro dítě, ale zároveň i pro sebe. Jestliže se dítěti věnujeme, obohacujeme je a současně zlepšujeme i jeho kondici. Současně ze společných činností profitujeme aktuálně i my. Ovšem jde i o dobrou investici pro budoucnost. Až jednou i my budeme staří a patrně i potřební, představují naše rozumně opečovávané a dobře vedené děti jednu z mála životních jistot.