Poučení z minulosti

Osobně se zamýšlím, jaká validní ponaučení jsme s to načerpat pro edukaci současných i dalších generací dětí z vlastního dětství, tedy z vlastní minulosti, když v pozdní dospělosti máme už dostatek podkladů i souvislostí a snažíme se porozumět svému životu nebo i využít získané vlastní zkušenosti či zkušenosti podobně starých vrstevníků. Dokážeme vůbec reflektovat individuální a jedinečnou zkušenost, extrahovat přesně podstatné vlivy a souvislosti a vyvodit z nich odpovídající obecné nebo i specifické podněty pro současnéa snad i budoucí změněné a nepochybně stejně velmi složité podmínky? Jak jsme s to zabudovat do těchto úvah specifičnost rodinných i společenských podmínek, ve kterých jsme vyrůstali, i vliv vlastní osobnosti? Nebo máme osobní zkušenosti odmítnout jako zcela neprůkazné a výlučně se spolehnout na pozvolna postupující výsledky výzkumů? Nebo odmítnout úplně všechno poznání a tvářit se, že intuicea zdravý rozum nám vždy a všech situacích správně napoví?

Silně autoritativní, zobecňující a hodnotící výroky vycházející z individuální historie jsou jednoznačně na škodu. Brání důkladnějšímu a otevřenému poznávání minulosti z různých úhlů, protože prosazují pouze jedinou „správnou“ cestu výkladu. „Za nás bylo líp, protože se to dělalo tak a tak. Rodiče se s mou výchovou nepárali, musel jsem být samostatný, občas mi nějaká přilítla a dneska jsem za to vděčný. Z násobilky a vyjmenovaných slov jsem dostal něco pětek, dnes je umím, jak když bičem mrská. Kdyby mě rodiče víc přidrželi u angličtiny, tak kde jsem dnes. Kdybych víc cvičil na kytaru, tak jsem dnes mohl třeba docela dobře hrát alespoňu táboráku “ Zejména posledním třem výrokům se zřejmě dá věřit. Jenže na druhé straně, kdyby se dotyčný více věnoval angličtině či kytaře, tak by měl méně času na jiné aktivity.A možná to jsou právě ony jiné aktivity, které byly rozhodující pro pozdější pracovní uplatnění i pro případné úspěchy či spokojenost v životě. A kdyby nemusel být v útlém věku tak samostatný, možná by některé dovednosti více odkoukal od rodičů a zvládal by je ještě lépe. A co by se s ním dělo, kdyby mu v daném okamžiku nepřilítl pohlavek a rodiče použili vhodnější opatření?

Nejvhodnější cestu k porozumění a vhodnější praxi nenabízí automaticky ani pouhé odmítnutí nebo prostý opak původního nevhodného nebo neefektivního postupu. V některých případech tomu tak samozřejmě je. Na rozdíl od minulosti nepokládáme za vhodné bít děti. Dospělí s námi dřív příliš nemluvili, neptali se na náš názor, když se jednalo o nějaké rozhodnutí či problém. To rovněž není vhodné, proto my dnes s dětmi mluvíme, vysvětlujeme, přesvědčujeme. Určitě to je správné – děti by měly být informovány o záležitostech, které se jich bezprostředně dotýkají, měly by zvoleným opatřením rozumět. Jen občas mluvíme tolik, že to už není přiměřené – někdy se je snažíme až umluvit. A následněskutek utek. Liberální výchova představuje opak dříve převládajícího autoritářského přístupu. Ovšem v podobě nevýchovy nepředstavuje příliš perspektivní variantu pro běžný život člověka v současné společnosti.

Při snaze o porozumění minulosti musíme počítat se vzpomínkovými klamy, se zkreslující či zcela chybějící pamětí, kterou nahrazujeme aktivním a tvořivým doplněním mezer, konfabulacemi, atribucemi, tedy se subjektivními výklady souvislostí. Dostatečné podklady pro hodnocení minulosti nemají vždy ani ti, kteří se zaštitují vědeckýmipodklady – problém představuje zúžený pohled daný převládající odborností, zaměřením, osobními preferencemi, znalostmi. Totéž ovšem platí pro hodnocení vlivů v současnosti. Rozhodně nejsou evidentní – sbíráme podklady, dlouhodobě vyhodnocujeme zkušenosti, snažíme se najít souvislosti, které nám pak umožní věrohodnější vysvětlení. Navíc nemáme odstup od událostí, jsme v nich angažováni, jsme jejich součástí.

Je logické, že všechno, co se nám stalo a děje, si nějak vykládáme. Připisujeme význam rozmanitým událostem v minulosti, vnímáme souvislosti s přítomností. I pokud bychom měli pravdu a výklad odpovídal skutečnosti, tak jde vždyo tak jedinečné okolnosti, že zobecnění není možné. Vždyť také proto existuje množství protichůdných názorů.

Jediný závěr, který pokládám v současnosti za spolehlivý, platný, a hlavně jednoznačný, vycházející z let rozmanitých výzkumů i osobních letitých zkušeností pediatrů, pedagogů i dětských psychologů, je věnovat se dětem intenzívně od narození. Měli bychom s nimi co nejvíce být, utvářet s nimi silné a stabilní emoční vztahy, přitom je všeobecně rozvíjet, nabízet jim bohaté příležitosti, podněcovat je, aby se samy vzdělávaly. Nemusíme se je bát formovat, dávat jejich životu pevný smysluplný řád. Přitom současně podporujeme jejich pozvolna se zvyšující samostatnost. Musíme přitom počítat s tím, že nemalou část toho, co zažijí, co se naučí, v dalším životě přímo nevyužijí, konkrétní podněty i specifické dovednosti zapomenou. Vzhledem k tomu, že , maximálně se jim v nejútlejším věku věnujme v rodině. Všichni ostatní jsou pomocníci rodiny. Pro instituce, které na dítě působí dlouhodobě (škola), však platí totéž. Může se zdát, že jde o dost chabý výsledek, nicméně průkazný. A kdybychom ho skutečně naplňovali, dětemi nám by se vedlo lépe.