Kritizovat ve školství něco, co představuje evidentní potřebu dnešního života dětí
i budoucího života dospělých a současně žádoucí vzdělávací příležitost pro děti, tedy nárůst počtu hodin IT, nebude asi příliš populární. Ovšem já nehodlám nesouhlasit se samotnou větší podporu digitální gramotnosti, protože tu pokládám za důležitou. Problém spatřuji v tom, že se jeden partikulární zájem (opravdu ten nejdůležitější?) uvedl v život bez souvislostí a bez většího ohledu na celek vzdělávání, i když si uvědomuji, že jde o pouhou dílčí aktualizaci, protože podstatnější změny nás čekají v blízké budoucnosti.
Škola stále ještě deklaruje, že připravuje dítě na požadavky dospělého života. Měli bychom se proto před hlubšími změnami kurikula hlouběji zamyslet nad tím, co současný pracovní i soukromý život od efektivního dospělého skutečně vyžaduje, případně, co přispívá k jeho naplnění a spokojenosti, a v čem bychom tedy měli žáky i ve škole podstatněji více vzdělávat. K těmto rozvahám je ovšem zapotřebí přizvat rovněž odborníky, kteří pracují s dospělými. Ti totiž lépe vnímají, kde současné dospělé nejvíc tlačí bota. Patrně i na základě jejich zkušeností dojdeme k závěru, že se v čase proměňují akcenty kladené na jednotlivé znalosti a dovednosti a že tzv. měkké dovednosti nabývají na významu pro každého dospělého.
Digitální gramotnost mezi tyto perspektivní dovednosti nepochybně patří – ať už si o tom myslíme, co chceme, v produktivním životě se bez uživatelských dovedností IT prakticky neobejdeme. A budeme je potřebovat stále víc. Jde tedy zejména o to, abychom se i ve škole učili tyto technické vymoženosti ovládat, a ne aby ony ovládaly nás.
Určitě si uvědomujeme, že nenávratně padlo dřívější poměrně striktní rozdělení edukačních oblastí mezi rodinu a školu. V nejlepším zájmu dítěte je, aby se obě instituce podílely na všech oblastech jeho rozvoje, byť v různé míře a odlišnými formami. A možná i s nepatrně odlišnými cíli, což nepokládám za škodlivé. Zejména škola bude muset víc zohlednit, že někteří rodiče příslušné dovednosti rozvíjejí velmi kvalitně sami (např. právě v oblasti IT, jazykové dovednosti, případně další s ohledem na profesi rodiče), současně v některých znalostech si nepřejí, aby škola v příslušném věku zacházela do větších podrobností (mj. sexuální výchova). K rozvíjení některých dovedností má rodina podstatně větší možnosti. U celé řady dětí však naopak bez výrazného přispění učitelů dochází k nerozvinutí schopností a zmarnění talentu.
Pokud bychom dál trvali na tom, že některé oblasti budoui v budoucnu patřit především škole, existuje řada dalších zásadních oblastí rozvoje dítěte, ve kterých se už dnes fakticky obě instituce dělí o svou působnost. Je proto úplně jedno, kterou začnu.
České děti se málo hýbají a tloustnou. Uplynulý rok k tomu zřejmě přispěl ještě výrazněji. Souvislost nedostatku pohybu se sníženou odolností a zhoršeným zdravotním, tedy i psychickým stavem, je nasnadě. Nechci podceňovat výkonnostní sport, většina dospělých se však hýbe rekreačně a sportovními dovednostmi se neživí – podstatné proto je, aby se hýbali v dostatečné míře. Škola by se měla podílet v menší míře na rozvíjení specifických pohybových dovednostía v podstatně větší míře na podpoře potřeby pohybu a trvalého zájmu o něj. Tělocviku by tedy mělo být víc a měl by být přitažlivější pro všechny žáky. Tělocvik bych okamžitě přestal klasifikovat – stejně se leckdy jedná o frašku, při které do hodnocení vstupují vedle skutečné výkonnosti snaha, nekázeň, výsledky v ostatních předmětech. Co by se stalo tak hrozného? Děti by určitě cvičit nepřestaly. Určitě bych v této souvislosti rovněž neměl zapomínat na význam ve škole sice nepodstatných, ale pro život o kus důležitějších předmětů výtvarné výchovy a zpěvu. V obou případech je zaměření na výkon a jeho následná klasifikace kontraproduktivní. Na prvním místě by měla být u těchto předmětů radost a svým způsobem i odpočinek. V jejich případě bych postupoval analogicky jako v případě tělocviku.
Další zcela zásadní problém dospělosti představují nedostatečné sociální dovednosti. Jejich potřebu jsme si výrazně uvědomili v průběhu minulého roku. Jenže to nás trápila především jejich téměř absolutní absence, a ne rozvíjení jednotlivých komponent. Uvedu jeden příklad a tím je systematický trénink slušného chování. Když narazíme na nějakou výraznější odchylku v chování dětí nebo dospívajících (např. dětské gangy), tak hledáme a leckdy skutečně nacházíme nevhodné podmínky doma, ale zapomínáme, že od mateřské školy přes základní až ke střední může velmi silně působit i škola. V zásadě totéž platí pro empatii, porozumění druhým, komunikaci, efektivní spolupráci a řadu dalších.
Programově bychom měli větší podporu věnovat dětem z méně podnětného, a i v dalších ohledech složitého rodinného prostředí. Jsem přesvědčený, že pokud jim nedodáme potřebné podněty pro rozvoj, ztrácíme v těchto dětech nemalý společenský
kapitál
.Předpoklad výraznějšího působení školního vzdělávání je, že děti se do školy těší, mají v ní pozitivní vztahy, cítí se v ní dobře a bezpečně. Jeden zdroj obav představují známky – krok změny, který bychom v systému školního hodnocení měli udělat, by však neměl být pouze kosmetický, ale mnohem radikálnější. Snad bychom pro jednou mohli být odvážní.
Nerad bych, aby vznikl dojem, že za vše uvedené odpovídá škola. Nikoli, primární odpovědnost mají ve všech ohledech rodiče. Jenže dnešní česká škola jim sice nebrání, aby rozvíjeli, co pokládají za žádoucí, jenže na druhé straně některé potřebné znalosti a dovednosti nechává skutečně téměř výlučně na rodičích. Máme to zatím rozdělené tak, že škola edukuje děti jen v některých oblastech, ty pak pokládá za důležité, jiné zatím zůstávají stranou a ty nechává na rodičích.
Vím, že se plánují a patrně už připravují výraznější úpravy RVP – přimlouvám se za to, aby bez větších proklamací implementovala zmíněné oblasti výrazněji do vzdělávací praxe. K tomu je ovšem žádoucí, aby integrální součástí navrhovacího procesu byli již zmiňovaní další odborníci z příbuzných profesí, kteří pracují jak s dětmi, tak i dospělými.
Rovněž by stát měl vzít vážně, že bez fungující rodiny nemáme šanci posunout se k lepšímu. Proto by součástí změn rámcového vzdělávacího programu mělo být i výraznější začlenění vzdělávání i výchovy rodičů.