Volám po větší rovnoprávnosti tělesných a duševních problémů

Můžeme je umístit do jiné třídy nebo pod dohled jiného pedagoga (např. ředitele), který je má zaměstnat individuálně. Možná si někdy myslíme, že by se mělo přemoci a fungovat normálně, na rozdíl od chřipky, kterou by mohlo rovněž nakazit spolužáky. Když má výraznější psychický problém, je depresivní, silně úzkostné, má ataku fobie, jediná omluva z vyučování je hospitalizace nebo rovněž omluvenka od lékaře. Jenže takové dítě se fakticky ve škole stejně neučí nebo se učí jen velmi málo. Depresivní žák rozhodně příliš nepracuje, i když, pravda, neruší ostatní. Navíc když dítě proklamativně odmítá pracovat, vykřikuje, nadává, vyhrožuje, hází sešitem, či dokonce židlí, je agresivní či jinak narušuje výuku, „nakazí“ spolužáky velmi podobně tím, že jim brání v práci a narušuje i práci učitele. V některých případech může ohrozit i jejich bezpečí. V krajním případě ho můžeme nechat odvézt „rychlou“. Ale nechat je dva dny jen tak doma? To rozhodně ne. Jedině kdyby rozhodl lékař. Občas rodiče nechají sami dítě jeden den doma, protože ho bolí hlava nebo břicho, a opět je to v pořádku. Za zdravotní důvody se jistě mnohdy schovají i některé psychické problémy (např. zvýšená úzkost, fobie). Ale abychom řešili principiálně stejným způsobem psychický i úzce zdravotní problém, to zatím odmítáme.

Ve spojení s absencí kvůli problémům s chováním nás pak napadá slovo vyloučení, tedy trest – V takovém případě se skutečně jedná o opatření velmi silné – pokud je dítě bere vážně. Když jde o obvyklé zdravotní problémy (byť i psychické problémy ohrožují zdraví dítěte), slovo vyloučení nepoužijeme nikdy, přestože dítě je rovněž objektivně vyloučené. V případě zdravotních problémů jde o zásah neovlivnitelných okolností, v případě problémů s chováním dítěte nás určitě napadnou vysvětlení, že učitel nezvládá běžné problémy, že to ve skutečnosti není tak hrozné, že dnes se vším naděláme, dokonce že děti budou schválně zlobit, aby nemusely chodit do školy. Určitě si také řekneme, že rodiče nefungují, jak by měli, a dítě je nevychované, tedy že za výchovné problémy mohou oni. Kdyby je doma pořádně potrestali, tak by byl klid a pořádek! Rovněž si můžeme představovat, že dítě je učiteli krajně nesympatické a on bude mít tendenci vyloučit je pro každé domněle nezvladatelné chování.

Přetrvává zřejmě představa, že psychické problémy jsou ovlivnitelné jednoduchým výchovným zásahem, a proto učitel musí zvládnout i ty nejsložitější vlastní pedagogickou aktivitou (např. rozhovorem, domluvou, vysvětlením, poznámkou) při paralelním vyučování dalších 25 žáků. Pokud je nezvládne, tak to odráží jeho pedagogickou neschopnost nebo na druhé straně výraznou nevychovanost, nebo dokonce patologii dítěte. Jenže v konkrétním případě zvýšené aktivity či agrese má učitel jen velmi omezené možnosti efektivního výchovného i jiného působení. Známe to přece všichni i z domácího prostředí, kde se občas při výbuchu vzteku nebo vzdoru dítěte cítíme zcela bezmocní. A časem dojdeme k závěru, že nepomáhá nic než nechat dítě vyvztekat. Jenže učitel má odpovědnost za bezpečí všech ostatních žáků ve třídě, nejen dotyčného žáka v problémech. Rovněž nemůže vždy čekat, až se situace sama zklidní. Navíc jeho hlavní úkol je pořád ještě učit žáky, a ne je pacifikovat.

Jsem tedy pro to, aby i dítě s výraznějšími psychickými problémy, které se projevují ve škole, mohlo/muselo zůstat den dva doma proto, že potřebuje uvést problém do většího klidu. Domácí prostředí v takovém případě představuje alespoň krátkodobě efektivní pomoc. Pokud by se mělo o takovou absenci jednat opakovaně (podruhé) nebo by mělo jít o více dní, je třeba bezodkladně dítěti i jeho rodičům poskytnout odbornou pomoc. A ti by ji měli strpět. Vyloučení tedy nepředstavuje nijak sofistikované opatření, jedná se pouze o nouzovou efektivní první pomoc.

Máme nastavené, že dítě přinese omluvenku od lékaře. Žádný jiný odborník není oprávněný omlouvat nepřítomnost dítěte. Problém je, že pediatr posoudí kvalitně zdravotní problém, na zhodnocení psychického má mnohem méně opěrných bodů a většinou i zkušeností. Rovněž nejde o jeho primární odbornost. Navíc je potřeba jednat neprodleně a operativně. Kdo by tedy měl o vyloučení rozhodnout? Kdyby rozhodli sami rodiče, tak není problém. Jenže v tomto případě chci, aby rozhodla škola, tedy třeba proti žákovi silně zaujatý učitel. Takže rozhodnutí by měl učinit ředitel školy.

Pokud se snad jedná o somatický problém, sami rodiče se mnohem víc starají a pracují na řešení, nad psychickým problémem často mávnou rukou. Také proto, že kromě represe nebo utěšování máme značně chudý repertoár opatření: Přece z něho nebudeme dělat blázna, když je jen neukázněný (nevychovaný z domova, paní učitelka ho nezvládá).

Když je některý problém vidět, dnes už vcelku automaticky vzbuzuje snahu pomoci. Případné úpravy prostředí i podmínek výuky pokládáme za samozřejmé. Podobně závažné „neviditelné“ psychické problémy (projevují se přece jako nevychovanost) bagatelizujeme.

Volám po větší rovnoprávnosti tělesných a duševních problémů. V prvním plánu zrovnoprávnění je, že dítě s psychickými problémy zůstane den dva doma. Jenže už v té chvíli (nebo nejpozději při druhém stejném projevu) musí škola a její školní poradenské pracoviště začít pracovat na intenzivní reparaci. Takže vlastně nejprve bychom měli začít pracovat na tom, aby dostupných odborných služeb bylo mnohem víc, než je nyní, a současně aby byly víc připravené zasáhnout v případě potřeby okamžitě. Mluví se o tom léta, ale skutek utek.

Učitel má jen omezené výchovné prostředky. A není žádný důvod mu je výrazněji rozšiřovat. Jenže pak mu musíme s některými problémy pomoct.