Dar nebes

Když je stejné dítě samostatné, zodpovědné, pořádkumilovné, příjemné k druhým, slušné, tak obvykle poněkud změníme způsob uvažování a jsme přesvědčeni, že je to naučili rodiče, někdy mají i svůj díl učitelé, že takové dítě má úžasné morálně volní vlastnosti, že je vyspělé, zralé, velmi se snaží. V zásadě stejně uvažujeme i o tom, co se dítě naučí ve škole. Jedině snad u některých vlastností využijeme k výkladu navíc spojení s pohlavím („no jo, je to holka/kluk“), věkem, příslušností k národu, což ovšem rovněž působí dojmem neovlivnitelnosti.

Proč tyto ? Proč alespoň částečně neuvažujeme o obou oblastech stejně? Že jde o pokaždé o něco úplně jiného? Jak to víme?

Jakýkoli talent/vlohu/předpoklad/schopnost je třeba léta trénovat, cvičit, podněcovat, kultivovat, dávat mu příležitost, jinak se nerozvine do plné krásy. Leckdy s úžasem čteme, kolik času tráví talentovaní a už vynikající známí hudebníci nebo sportovci cvičením, tréninkem, tedy z našeho pohledu opakující se monotónní dřinou. Dokonce i geniální šachisté prý neustále hrají a přehrávají existující partie. Vlastně jsme přesvědčeni, že celé dny nedělají nic jiného. Někdy mámeu talentovaného dítěte pocit (a zejména samotné dítě snadno podléhá tomuto dojmu), že jde všechno samo, tedy i bez onoho úsilí a množství času, ale pak vidíme, že dotyčnému k absolutní špičce jeden nebo i více krůčků schází. Tak řekneme, že jeho talent není asi úplně špičkový. Jenže úplně stejný postup platí i pro rozvoj osobnostních vlastností.I u nich musíme myslet na systematickou podporu a leckdy dlouhodobé cvičení.

Pravda, rozdíl je v tom, že když příležitosti, trénink a kultivace v oblasti sportu, umění… nepřinášejí zřetelné výsledky, zklamaně prohlásíme, že dítě nemá potřebný talent, a dál nemusíme nic řešit a vyrazíme s podporou a rozvíjením do dalších oblastí. Nebo akceptujeme aktivitu jako dobré naplnění volného času. Můžeme ovšem trvat na původním pohledu a trénovat dítě usilovně dál. Případně hledat vnější příčiny menších úspěchů – špatný trenér, nevhodné podmínky, nepřízeň osudu. Na vlastnostech osobnosti a na morálce však musíme intenzivně pracovat „talent-netalent“. Představují významnou součást socializace jedince. Měli bychom připustit, že i v těchto oblastech existují rozdíly v „talentu“, což by nás při jeho nedostatku mělo vést k vyššímu úsilía zejména trpělivosti. Chybu dělají rodiče nebo i učitelé, kteří se rozhodnou, že dítě prostě je takové a zlomí nad ním hůl. Na první pohled to může vypadat jako respekt k osobnostní odlišnosti, k individuální cestě vývoje. Jistě také chápeme, jak je úmorné a deprimující i pro dospělé, když jsou přesvědčeni, že jejich veškerá výchovná snaha vyznívá naprázdno.A leckdy to tak skutečně dlouhou dobu působí. Za podobně nevhodné pokládám, když se u dítěte rozhodneme trestat je za prohřešky v této oblasti – jak můžeme volit tuto variantu, když jsme je ještě příslušnou dovednost nenaučili? Nebo snad, když se něco povede párkrát, tak je to jednoznačný signál, že už je hotovo, že dovednost je plně nacvičená, že už nedojde k žádnému selhání?! A když k němu dojde, tak potrestání je logickým následkem? My se také jistíme oblíbenou floskulí „už bys měl“ Jenže věk představuje jen velmi orientační vodítko.

Totéž ovšem platí i pro učitele. Jejich výchovné ovlivňování dítě by mělo naplňovat stejné parametry jako je tomuu rodičů. Ani oni by neměli působení na dítě vzdávat, byť se jim může v konkrétním případě jevit efekt jako zcela nedostačující a vynakládané úsilí tedy zbytečné. A leckdy mají nakonec i ve výsledku pravdu. Právě proto někteří učitelé z pocitů marnosti v konkrétních případech rezignují, a když se s podobnými neúspěchy setkávají častěji a hlavně ve větším rozsahu a dlouhodobě, mohou se z nich stát učitelé vyhořelí nebo odejdou do úplně jiné oblasti. Na druhé straněi učitelům se leckdy po letech dostane ocenění a poděkování od bývalých žáků za to, že to nevzdali, byť boj tehdy nebyl z jejich pohledu vůbec úspěšný. Dítě si od takového učitele odneslo pro dospělý život ve skutečnosti mnohem víc, byť ne jen samotné znalosti a vědomosti. Pokud si učitel uchová tento pozitivní pohled, nemůže tak snadno vyhořet. Možnái dnešní doba posílí pozitivní pohledy žáků i rodičů na učitele, kteří se poctivě věnují své profesi.

Obojí (talent i vlastnost u dítěte) vyžaduje tedy značné úsilí dospělých, jejich vytrvalost a trpělivost. Současně i vědomí, že takový postup neoddělitelně patří k údělu všech vychovatelů. Současně je zapotřebí i víra v to, že se výsledek nakonec dostaví. Když vychovatel navíc přijme jako danost, že není každý den úspěch, když k průběžným neúspěchům přistupuje stoicky, tak je větší naděje, že nakonec dovede dítě co nejblíž kýženého cíle. Rozvoj obou oblastí je však rovněž nepochybně ovlivňován geneticky – možná v rozličné míře, ale je. Nicméně genetická složka je zatím mimo naše programové působení, přesto nám zbývá obrovský prostor.

Nejjednodušší tedy je přijmout a naplňovat oba pohledy: každé dítě má pro úplně všechny oblasti vrozené talenty, a zároveň, že je třeba tyto talenty systematicky pěstovat. Pak se stane, že jednomu to jde snadněji a dosáhne rychle vynikající výsledky, zatímco druhý po velkém úsilí dospěje na úroveň taktak.

Vzhledem k tomu, že směřujeme dítě k samostatné dospělosti, nemůžeme jednat s patnáctiletým stejně jako s předškolákem. Formy našich pokusů o ovlivnění se musí změnit, jinak nemáme šanci. Navíc už máme za sebou dlouhou dobu působení, takže u staršího pomaličku začínáme sklízet předcházející vklady.