Je nepochybné, že ani v současné době se nezastavila činnost poradenských služeb ve školství. Jen dochází k tomu, že vzhledem k podmínkám některé problematiky ustupují do pozadí (pokud jsou děti doma), naproti tomu jiné jsou a budou frekventovanější (rodičovské obavy a nejasnosti při domácím vzdělávání, nepříznivé reakce dětí na domácí vzdělávání i dlouhodobý pobyt doma, např. úzkosti, smutky, v neposlední řadě i nedostatečné vzdělávací výsledky). Objevil se i názor, že by se mohl zvýšit počet žádostí o odklad školní docházky. Osobně nevylučuji, že se poněkud zesílí zájem o domácí vzdělávání. Podobně patrně některé formy poradenské práce jsou dnes omezeny, o jiných se naopak uvažuje či už jsou dokonce realizovány.
Je namístě zamyslet se nad aktuálními běžnými poradenskými přístupy a postupy a současně využít stávající turbulentní situace k výraznějším proměnám poradenského systému už v nejbližší budoucnosti. Tyto změny se patrně budou týkat například ještě vstřícnější reakce na běžné problémy, které řeší rodiče. Poradenská služba má reagovat na všechny problémy, které ovlivňují rozvoj a edukaci dítěte, tedy i na takové, které se týkají výlučně výchovy v rodině. Vůbec tím nechci tvrdit, že se jim dosud vyhýbala, leč zásadní objednávky škol mají přednost. Rovněž rodiče nejsou zvyklí obracet se s „hloupostmi“ na psychologa v poradně. Přitom zájemi o podobné problémy může pozitivním způsobem utvářet povědomí o instituci.
Poradenství již nějakou dobu vytváří velké množství povinných odborných podkladů pro formální rozhodnutí školy (odklad, zařazení do stupně podpory, modifikace při maturitě, domácí vzdělávání). Pro tento účel je třeba dítě tradičním způsobem psychologicky a speciálně pedagogicky vyšetřit. Na rozdíl od školského systému rodiče (ani učitelé) pro faktickou edukaci dítěte nepotřebují úřední „papír“, chtějí v první řadě poradit, jak odstranit nedostatky, jak mají vhodně postupovat, hledají faktickou pomoc. Doporučení vyžaduje škola, tedy školský systém. Jiná věc je, že někteří rodiče i samotné děti vnímají prvoplánově jako značnou výhodu, když dítě má vyjádření poradny, očekávají úlevy a snazší studium. My je pak leckdy neúčinně přesvědčujeme, že pro dítě nejde o nejvhodnější cestu. Pro mě existuje následující dílčí východisko ze stávající situace: promluvit s nejbližšími aktéry (mít současně stručné vyjádření ze školky, školy – stačilo by mi i telefonicky, mailem), absolvovat funkční diagnostiku, probrat možná opatření a následně akceptovat pohled rodiče a napsat stručné vyjádření. K maturitě si umím představit jeden papír z poradny formátu A5 (ne formulář!), na kterém budou uvedeny příslušné modifikace . Ředitel školy podepíše na znamení souhlasu. Tradiční komplexní vyšetření provádět pouze v případě, že jednotlivé strany (škola, rodiče, případně poradenské zařízení) zastávají odlišná stanoviska. Důležitá je přitom následná intenzívní péče alespoň v podobě tzv. kontrol.
Mnohem větší důraz bychom měli položit na konzultace, tedy návštěvy rodičů (snad i učitelů) bez vyšetření dítěte, případně konzultace s učiteli ve škole. A nejen jako předstupeň k pozdějšímu vyšetření dítěte (dnes to probereme spolua pak přivedete i dítě), ale jako finální stadium kontaktu.
V této souvislosti je žádoucí, abychom postupně všechny aktéry péče o dítě převedli z uvažování „dítě má problém“ k tomu, že oni mají problém s dítětem, že si nevědí rady,a proto hledají pomoc. Kdyby si totiž věděli rady, tak by asi nevznikl problém. Pak se v řadě případů velmi dobře uplatní právě konzultační model. Platí to i pro učitele, jenže ti jsou při činnostech mnohem víc svázáni formálními pravidly.
Neměli bychom příliš odmítat internetové poradenství, ale naopak je rozvíjet jako doplňkovou formu. Může mít podobu online rozhovoru (např. přes skype) či tradičních otázeka odpovědí, jak je léta známe z různých časopisů. Tato forma poradenství má samozřejmě mnohá úskalí. A nepředstavuje plnohodnotnou variantu osobního kontaktu. Na druhé straně někteří potřební se neodhodlají k návštěvě, ale méně osobní kontakt využijí. Důvod může být i v menší časové náročnosti. Objeví se patrně problémy, které rodiče řeší, ale kvůli kterým se nechodí do poradny. Hrozí nebezpečí, že budou psát i malichernosti, na druhé straně i banální problém si zasluhuje pomoc, protože jeho nevhodné řešení může zkomplikovat rozvoj dítěte.
Jednu z dalších možností posílení poradenské intervence představují tzv. případové konference, které by byly organizovány na půdě poradny. Při nich jde o to, že se sejdou relevantní aktéři (tedy rodiče, nejlépe oba, učitel nebo výchovný poradce, psycholog, speciální pedagog, dítě) a hledají možná řešení problémové situace. Stejná možnost existuje i pro školy, kde by mohly nahradit ne vždy populární a funkční výchovné komise.
I když se o tom vcelku planě mluví desetiletí, bude nezbytné větším dílem se zaměřit na prevenci. My se sice bojíme někomu nabízet pomoc dříve, než nastane problém, abychom ho snad nestigmatizovali. Jenže pokud opustíme tradiční model spojený s nálepkováním, tedy s diagnostikováním vedoucím k diagnózám, a budeme nabízet faktickou podporu tam, kde je zvýšené riziko, nemusíme se bát. Vzhledem k tomu, že u psychologické a pedagogické pomoci nehrozí nebezpečí vedlejších negativních účinků, můžeme jít i do rizika, že někdy bude naše pomoc zbytečná, protože problém by se dobře upravil i sám.
Není od věci připomenout ještě jeden letitý požadavek na poskytování poradenských služeb v Česku. Tím je neustále neřešené systémové zajištění psychologických a speciálně pedagogických služeb přímo ve školách. Podobně úvazek výchovných poradců pro poradenství vyžaduje rozšíření. Edukačních i psychických problémů kontinuálně narůstáa často nelze zůstávat u jedné konzultace. I výchovný poradce by měl alespoň s některými klienty pracovat dlouhodobě– jenže to vyžaduje množství času.