Nemotivované, apatické, nezajímající se, až vzdorující dítě představuje problém při jakémkoli vzdělávání. Pravda, někdy stačí málo, abychom je strhli k aktivitě, často však nemáme ani prostor, ani čas, abychom překonali zejména dlouhodobě utvářenou nechuť a silný odpor. Jindy ani velký um dospělého nepomůže. To když neznáme minulost edukace dítěte, dosavadní výchovné přístupy důležitých dospělých a podstatné aktuální, např. zdravotní souvislosti. Je proto velmi výhodné, aby dítě v průběhu svého života motivaci ztrácelo z dlouhodobého hlediska co nejméně a naopak abychom tu existující maximálně posilovali.
Není bez zajímavosti, že většina dětí si uchovává ostrůvky zájmu, absolutně se nezajímajících je v dětském věku minimum. Bohužel, málokdy se pak tyto ostrůvky pozitivního vztahu týkají školních předmětů, nanejvýš jednoho dvou, když je bezvadný učitel nebo má dítě specifický zájem, který se s předmětem kryje. Někdy se od nejútlejšího věku týká zájem velmi jednoduchých, někdy až destruktivních aktivit, které nevyžadují žádné dlouhé učení, a přesto přinášejí uspokojení. I proto část dětí tráví tolik času s počítačovými hrami.
Kde se motivace bere? Dřív se mluvilo o orientačně pátracím reflexu – zejména nejmladší dítě skutečně zkoumá svět kolem sebe zcela přirozeně, z vnitřní potřeby a zajímá se úplně stejným způsobem i o sebe sama. Jenže se přitom věnuje výlučně podnětům, které přitáhnou jeho pozornost a které mají pro jeho osobu a život význam. Občas sice přesně neporozumíme, proč právě určitá oblast má pro dítě přitažlivost (např. znalost značek aut), zaujme nás však, kolik si toho zapamatuje. Do značné míry to platí i později pro školní výuku. Chceme-li získat motivaci pro jakoukoli novou činnost, měli bychom dítěti tento význam i vztahy s dosavadním poznáním zprostředkovat.
Jenže to by bylo nedostačující pro učení se dovednostem, které jsou pro život nebo další vzdělávání sice potřebné, ale zajímavé jsou aktuálně i později jen ve velmi omezené míře. A jejich subjektivní význam i přitažlivost bývají pro dítě nulové. Proto využíváme i vnější povzbuzení (incentivu):
Vstávej, už máš připravenou výbornou snídani. Až se umyješ, tak ti přečtu pohádku. Když všechno sníš, tak se na talíři objeví obrázek kočičky.
V některých případech použijeme k motivaci výměnný obchod
(Když ty uděláš něco méně přitažlivého, já pro tebe udělám něco, co máš hodně rád)
, nelze zcela odmítnout ani mírné formy nátlaku
(Teď už opravdu musíš vstát, jinak tě vytáhnu z postele ručně)
.Pro hlubší motivaci je důležité využít rovněž vnitřní uspokojení, které dítěti přináší fakt, že se naučilo něco, co poté už může dělat samo, bez pomoci dospělých, že porozumělo, jak věc funguje, že ji tedy může samo ovládat. Podceňovat bychom neměli ani odměny (čas od času i materiální), které mu poskytují zejména důležití dospělí. Odměnu představuje i radost blízkých, společná činnost, někdy i projevy překvapení a úžasu, pochvala, zájem o to, co dítě dělá a co se mu povedlo. Občas může představovat silnou motivaci cíl, ke kterému dítě chce směřovat. Jen musíme dát pozor, námi nabízené cíle mají leckdy pro dítě nulovou motivační hodnotu, protože si je s dosavadními zkušenostmi neumí reálně představit. Třeba rovněž proto, že jejich naplnění je v nedohlednu a pro dítě je zcela neuchopitelné.
Jestliže malé dítě je přirozeně zvídavé, tedy motivované, zatímco mnohé starší děti jsou apatické, pak možná ještě lepší otázka, než kde se motivace získává, zní, kde a čím se motivace ztrácí.
Předškolní dítě bývá, jak jsme si řekli, zpravidla velmi aktivní. Chce všechno prozkoumat a vyzkoušet, současně věří, že všechno dokáže, zvládne. Konfrontace s realitou však některé velmi rychle odradí od konkrétní činnosti. Málokterou dovednost si lze totiž osvojit v mžiku bez vynaložení energie a času. V té chvíli dítě potřebuje mít vnitřní sílu, která pramení z přesvědčení, že dovednost zvládne. Rovněž by měli nastoupit dospělí se svým povzbuzením, podporou, vírou v úspěch i faktickou pomocí. Jenže první a hojné negativní zpětné vazby dostává některé už velmi malé dítě právě od rodičů. Týkají se tzv. objektivního hodnocení zákonitých neúspěchů při osvojování některých činností. Dítě přitom dostává takovou odezvu, kterou není s to konstruktivně zpracovat a využít ke zlepšení dovednosti. Později může podněcovat ztrátu motivace rovněž nepřekonatelný a nedostižný pozitivní vzor rodičů nebo starších sourozenců.
Silnou ztrátu motivace zaznamenají děti v průběhu školní docházky. I když zdrojů bývá víc, hlavní představuje přístup samotných učitelů. Učivo je pro dítě nezajímavé, neoslovuje je, nemůže je napojit na žádné životní zkušenosti. Může být příliš lehké nebo naopak nesrozumitelné svou obtížností. Zásadní problém představuje hodnoticí zpětná vazba, tedy špatné známky a slovní kritika, která zejména v případě reálně menších úspěchů nepodporuje zájem o učení a ochotu učit se.
Mluvíme obvykle o motivaci vnitřní a vnější. A snažíme se podporovat právě tu vnitřní. Ve skutečnosti je veškerá motivace vnitřní. Sebelákavější vnější zdroj motivace musí být zvnitřněn, mít pro dítě nějaký význam, jinak nefunguje. Sebelákavější nabídka vysokých peněz nemusí motivovat k přijetí nabízeného zaměstnání, když má jedinec aktuálně jinak nastavené životní priority.
Důležitá je osobní smysluplnost úkolu. Školství má nepochybně rozmyšlené, proč se konkrétní látka učí. Jenže hodnota některých znalostí a dovedností se zúročí většinou pouze tehdy, pokud dítě směřuje k vyšším vzdělávacím metám. Pro většinu tak jde o látku, kterou se musí naučit, ale její smysl absolutně nevidí, takže ji ani nezajímá.
Měli bychom kvitovat s povděkem i zájem o aktivity bezprostředně nesloužící školnímu vzdělání a nemající ani přesah do uplatnitelné budoucnosti. Podstatný je právě zájem, motivace a někdy i velká vytrvalost. A ochota překonávat překážky a nesnáze. Až jednou dítě najde, co ho zajímá, bude už mít z minulosti dobré předpoklady.