Ať člověk otevře kterékoli médium, dokonce i odborné, jsou již přibližně rok zprávy o covidu všudypřítomné. Je logické, že média informují veřejnost o závažných aktuálních událostech, které současnou společnost bezprecedentně ovlivňují a trápí, že hledají vhodné přístupy v různých oblastech. A jak počty nakažených, hospitalizovaných, tak zejména uzavírání škol, restaurací, kulturních zařízení, karanténa v rodinách či jiná další omezení představují zcela mimořádné okolnosti, které určitě nikdo z obyvatel Česka v této podobě nezažil.
Covid nám skutečně pozměnil život. Takže se nedivím, že se na dlouhou dobu muselo jednat o hlavní zprávu ve všech médiích. Asi se ani neslušelo příliš mluvit a psát o tématech, kterými rovněž většina z nás normálně žije, přestože je covid. A když už se o nich mluvilo, tak alespoň zmínkou se slušelo uvést souvislost s covidem. A méně se také mluví o námětech pro změny v budoucnosti, jako bychom ani nepočítali s tím, že se situace vrátí k normálu. Platí to v plném rozsahu i pro školství.
Jenže když je něčeho moc, tak je toho příliš. Přemíra informací snižuje jejich informační hodnotu i naši pozornost všímat si podstatných událostí. Zejména když věcných podkladů je minimálně a většina sdělení se odehrává na úrovni neustálých změn, až nesrozumitelných opatření, spekulací, byť i odborníci se leckdy tváří, že právě oni sdělují nezpochybnitelná fakta a z nich jednoznačně vyplývající závěry.A my ostatní ani skutečné informace většinou neumíme hlouběji interpretovat. Nejsrozumitelnější nám leckdy je atraktivní informační balast. Řada lidí tak podlehla neustálému informování, zejména o katastrofickém vývoji a významněa častěji negativně to ovlivnilo jejich prožívání, psychický stav. Jsem přesvědčený, že rovněž alespoň díl občanské „neukázněnosti“ a protestů padá na vrub množství protichůdných informací, doporučení, někdy snad zkreslování, tajení (lží?), nad míru rychle se měnících pokynů. Takže část veřejnosti ochotně přijímá právě ten odborný (někdy asi i zcela fantasmagorický) pohled, který bagatelizuje či dokonce neguje úplně všechna přijímaná opatření. Ten je totiž konzistentní, neproměňuje se ze dne na den. Pravda, na druhé straněu citlivějších (nebo fakticky ohroženějších) jedinců dochází k opaku, tedy k výraznému zvýšení úzkosti a obav. Přijímají pak pro sebe i své blízké tak omezující opatření, která až postrádají smysl.
Podobné mechanismy známe i z výchovy dítěte. Když na dítě hojně a často zvyšujeme hlas, tak časem na ně musíme opravdu křičet, aby nás vůbec zaregistrovalo. Podobně „účinné“ je to, když mu stereotypním způsobem neustále vytýkáme stejný prohřešek, opakovaně mu něco zakazujeme… Mluví se pak o habituaci – navykání na podněty, situace. K dosažení stejného efektu musíme následně zesílit působení. Navíc neposlouchání představuje účinný obranný mechanismus. A podobně si dítě zvykne na časté zákazy. Až řádově vyšší počty nakažených a hospitalizovaných na podzim nás snad na nějakou dobu zase trochu probudily z pohodové letní letargie. Bez zvnitřnění zásad přestávají časem účinkovati tyto, zpočátku alarmující skutečnosti. Na druhé straně citlivější děti bouřlivěji reagují i na jen mírně zvýšený hlas či nátlak. Stačí jim jen informační náznak, aby se hroutily.
Rovněž nedostatečná vytrvalost je pro řadu z nás při výchově a nejen při ní obtížně překonatelná překážka. Začneme s plným nasazením, nadšením, altruismem a postupně naše energie bez vnějšího povzbuzení opět pozvolna upadá, leckdy až k nule. Ještě jednu zkušenost ze současnosti bychom mohli využít pro výchovu dětí. Nekonsistentní a neustále se měnící požadavky řadu z nás dovedou k rezignacia také k tomu, že bez ohledu na cokoli postupujeme přibližně po svém. Souběžné protikladné informace jsou pokládány v psychiatrii za možný zdroj i vážných psychických poruch. Podobně není od věci připomenout ve stejné souvislosti dávno známý mechanismus naučené bezmocnosti, při kterém rezignujeme i ve chvílích, kdy už původní příčina nečinnosti pominula a již k ní není žádný důvod. Proto také léta podporujeme jednotnou konzistentní výchovu, nekonfliktní přístup rodiny a školy.
Co dělat dál? Nemůžeme bránit médiím v informování, sami bychom však měli regulovat přijímání informací z vnějšího prostředí. Stejně řadě z nich příliš nerozumíme a nevíme, co z nich vyvodit. Nejjednodušší je respektovat v běžném životě základní doporučení, byť se mění, nejsou konzistentní, otravují nás, někdy nám přijdou zcela chaotická, některá ani nejsme s to zcela naplnit. Rozčilování nás zbavuje energie, kterou potřebujeme pro důležitější životní záležitosti. Neměli bychom do kritiky opatření plést lidská práva a omezování svobody, byť tomu tak fakticky je. Často nám pomůže zdravý selský rozum. V posledku je to vždy každý sám za sebe, kdo se rozhodne, že některé aktivity omezí. Určitě by se vůbec nic nestalo, kdybychom se víc chránili (a nemám na mysli jen očkování a vitaminy) běžnými hygienickými opatřeními. Možná budeme nosit roušky i nadále všude tam, kde se hromadí množství lidí. Je pravděpodobné, že i kvůli všem omezujícím opatřením jsme letos méně řešili chřipky.
Pokud jde o vzdělávání dětí, tak bychom měli rodiče silně povzbuzovat, aby nepřestávali s angažovaností bez ohledu na to, zda je vyučování zase prezenční nebo bude pokračovat online výuka. Známe z minulosti, že víkendy i prázdninový čas se dají dobře využít k edukaci, byť se asi nejednalo o tu klasickou školní. Je a bude to těžké, dítě je leckdy pro školní vzdělání ochotné udělat nanejvýš to, co požaduje paní učitelka. Na jedné straně při vzdálené výuce potřebujeme co největší samostatnost dětí, současně však je žádoucí, aby rodiče zůstávali co nejvíce při ruce a pomáhali dětem překonávat překážky.
Co má dosavadní úvaha ještě společného s edukací dětí? Informovat o situaci je musíme. Nemůžeme spoléhat na to, že když už celá záležitost trvá rok, tak není o čem mluvit. Děti vyspívají a to, co je ještě vloni nezajímalo, je pro ně dnes srozumitelné a hlavně důležité. Takže čas od času jim musíme některé okolnosti a opatření připomenout. Ovšem na druhé straně věnovat pokaždé polovinu času (to je asi nadsázka,i když kdoví?) z hodiny gymnaziální češtiny výkladům, že je všechno nesmysl, že opatření jsou zbytečná, by v pořádku rozhodně nebylo. Za klíčové proto pokládám podporovata důsledně vymáhat u dětí nejběžnější opatření a podstatně méně řešit otázky, proč to je. Nemůžeme brát dětem právo na vlastní názory, mají přístup k médiím, a tak si je vytvářejí. Současně máme povinnost zdrženlivě sdělovat dětem, co se děje a proč tomu tak je. Vhodný návod není jednoduchý právě proto, že se děti osobnostně, vyspělostí výrazně liší. Zejména u dospívajících to vůbec není jednoduchá záležitost. Pořád je však důležité, jak se k problému staví
relevantní
dospělí, tedy rodiče a učitelé.