Co dělat pro zdravý vývoj dítěte?

Každý zaměstnavatel má zároveň zájem na tom, aby pracovník podával dobré výkony, aby nebyl nemocný, aby nefluktuoval. Dnes už víme, že k tomu je krajně důležité, aby byl spokojený, aby měl „čistou hlavu“, byl zdravý a mohl se plně věnovat práci. Spokojenost se však neodvíjí jen od podmínek a vztahů na pracovišti, ale velmi často i od těch v soukromém životě. V případě, že zaměstnanci mají děti, je třeba zajistit, aby jako rodiče neměli pocit, že jim svým zaměstnáním ubližují. Proto také očekávají od kteréhokoli individuálního pečovatele nebo kolektivního zařízení, že o ně bude dobře postaráno, že budou spokojené, budou se rozvíjet, nedojdou úhony.

Pro zdravý rozvoj dítěte je podstatné, jak jsou uspokojovány všechny jeho relevantní potřeby. Způsoby jsou silně závislé na věku dítěte. Nepochybuji, že ve školce je mnoho krásných her a hraček i pro ty nejmenší, dítě nemá hlad ani žízeň, je dostatečně dbáno o jeho bezpečí, učitelky k němu mají pěkný vztah. Ovšem zcela jistě nemohou v plné míře naplňovat uspokojování sociálních vztahů s nejbližšími dospělými, posilovat prohlubování pevné emocionální vazby, poskytovat tolik individuálních podnětů, jako tomu může být v rodině. Podobně mu nemohou nabízet vzor v řadě oblastí běžného života – situace ve školce jsou jiné než doma. Neměli bychom zapomínat na to, že u menších dětí souvisí obvykle síla a přínos vztahu s množstvím společně stráveného času a společných činností s důležitými dospělými. Už starší předškolní dítě sice po nějakou dobu ocení přítomnost a společné činnosti s vrstevníky, může být ochotné odjet s prarodiči k moři, ale pořád to jsou nejbližší, kteří představují základní kámen jeho emocionálního vyspívání i sociálních a dalších dovedností. Je zbytečné uvádět, že v řadě rodin tomu tak je jen ve velmi omezené míře. Pak představuje pobyt v kolektivním zařízení pro dítě leckdy záchranný kruh.

Řadu let evidujeme narůstající počty dětí s nejrůznějšími fyzickými i psychickými problémy. Vedle dalších možných příčin leccos nasvědčuje, že v péči o děti něco neděláme dobře. Srovnání s minulostí nesedí, protože jsme řadu okolností neznali nebo jsme je cítili jen intuitivně, takže jsme na ně ani nemohli adekvátně reagovat. Pro naplnění řady dalších potřeb dítěte jsme dříve neměli úplně vhodné podmínky. Množství i tehdy existujících problémů dětí jsme neřešili vůbec nebo jen velmi zjednodušeným, tedy i časově méně náročným způsobem. Zkusme si jen představit, že bychom před padesáti lety přišli např. s tím, že malé dítě je depresivní nebo že je šikanované!

Měli bychom hledat a podporovat snadno dostupné, jednoduché a nenákladné preventivní i intervenční postupy více odpovídající současným poznatkům a známým potřebám dítěte. Zejména těm psychickým, o tělesné snad nemusíme mít takové obavy. I když např. tolik důležitého pohybu se českým dětem velmi nedostává a jejich klesající fyzická kondice i narůstající hmotnost tomu odpovídá. Je žádoucí zvyšovat bezpečí dětí, jejich odolnost, empatii, všímavost, citové vazby, sociální dovednosti, zkrátka psychické

Úplně se nám to asi nedaří – spotřeba psychofarmak i u dětí neustále narůstá, výskyt psychických problémů se nesnižuje, zmíněná fyzická kondice povážlivě klesá. Můžeme stokrát říkat, že jsme stále přecitlivělejší, se vším se obracíme na odborníka, že nic nevydržíme, takže i dětem dáme prášek na sebemenší bolístku – jenže ono to není jen to, že je bolí hlava nebo břicho, ale jsou unavené, úzkostné, špatně spí, nemají na nic náladu. I když také hyperaktivní, nesoustředěné, agresivní. Když tento stav trvá u dospělých delší dobu, tak je větší pravděpodobnost, že „vyhoří”. Jak se pak s velkou nadsázkou mluví o učitelích, pro které by škola byla nesmírně krásná, jen kdyby tam nebyly děti. Jenže vyhořet se dá nejen v zaměstnání, ale i v celém životě. Občas se mluví o tom, že i děti nebo spíš dospívající mohou vyhořet. To pak už ani prášky nepomohou. Měli bychom se učit lépe odpočívat. Podobně u dětí neakceptujeme vývojové odlišnosti, neumíme s nimi jako rodiče i jako instituce vhodně pracovat, takže pak jsme nuceni využívat služeb psychologů i psychiatrů a medikace ve stále větší míře.

Kde hledat řešení, jak tedy sladit zájem společnosti na výkonném pracovníkovi se stejně legitimním zájmem na nové generaci pracovníků, tedy na dětech? Rodičovství dnes je skutečně nesmírně náročná záležitost. Je třeba říct jasně, že ke sladění soukromého a profesního života by měl stát vytvářet rodičům přijatelné podmínky. Pořád jsou to však samotné děti, které pro tuto společnost představují prioritu, a jejich prospěchu bychom měli podřizovat naše konání. A samotní rodiče se rozhodují, jak budou tyto své role naplňovat. Nebylo by vhodné a ku prospěchu dítěte, kdyby se mu v plném rozsahu a ve všech ohledech podřizovali po celé dětství, ale první dva, tři, čtyři roky by to mělo platit bezezbytku. Děti jsou sice velmi přizpůsobivé, vidíme, že zvládají lecjaké i velmi náročné podmínky, nicméně každý přístup vede dítě jinými cestami. A jak můžeme pozorovat kolem sebe, některé jsou velmi nevhodné.

Je velmi pravděpodobné, že v dobách propouštění nebude potřeba slaďování a z něho vyplývající umísťování malých dětí do kolektivního zařízení asi tolik akcentovaná. Už dnes se ukazuje, že některé oblasti zažívají špatné časy a snižují stavy zaměstnanců. Takže ani problematika začlenění dvouletých, tříletých či ještě mladších do kolektivních zařízení není na pořadu dne. Ale až se zase objeví, měli bychom být ještě lépe připraveni, než jsme byli před několika lety.