Určitě se každému z nás stalo, že jsme udělali úžasný objev, měli geniální nápad, přišli na něco velmi chytrého, nebo jsme alespoň přesně věděli, jak by se daná věc v zaměstnání, v obci, či dokonce ve státě měla řešit, abychom následně ve výjimečném případě zjistili, že jsme vše vymysleli úplně špatně nebo že už je to dávno vymyšlené a my jsme skoro poslední, kdo to ještě nevěděl.
Kdybychom víc četli a vzdělávali se, hojně a vstřícně mezi sebou komunikovali o odborných profesních záležitostech, méně bychom vymýšleli již dávno vymyšlené nebo přímo hlouposti. V dnešní době je k dispozici neuvěřitelné množství tištěných i volně dostupných nejnovějších elektronických zdrojů, které nám umožní zmocnit se problému a udělat si na jeho řešení jakýsi názor. Dokonce i v době minulé vznikala díla, z nichž je možné také dnes velmi dobře vycházet. Nelze se tedy vymlouvat na to, že podklady nemáme k dispozici. Doufám, že právě dnešní komplikovaná doba bude znamenat, že se začneme víc vzdělávat z psaných materiálů.
Ani sebevětší vysedávání nad knihami či u internetu nezabrání úplně přijetí nesmyslu, cestě do slepé uličky. Proto je přitom důležitá opatrnost a kritické posuzování. Snadno dostupné veřejné odborné zdroje nebývají recenzované, takže se můžeme setkat i s různými jednoznačnými, přitažlivýmia současně vědecky se tvářícími fantasmagoriemi a očividnými nesmysly.
Podobně děti bývají se vším hned hotové a mají na vše jednoznačný názor. Byť se ještě nezabývají žádnou odborností do větší hloubky, o životě nemají příliš poznatků, s mnoha záležitostmi mají jen povrchní osobní zkušenosti, svět proto pro ně bývá černý, nebo bílý. Platí to i pro prožívané emoce a sociální vztahy. Bez hlubšího důvodu jsou s to nám říct, že nás mají nejradši na světě, aby nám za krátký čas stejně vehementně sdělily, že nás nenávidí. Dnes se nadchnou pro populárního youtubera a za pár měsíců ani nevědí, že existuje. Podobně však přijímají jako dané, co jim řekne učitel, co si přečtou v učebnici. O působení YouTube nebo Tik Toku ani nemluvě. Svým způsobem je to v pořádku – dítě by si nejprve mělo osvojit relativně stabilní pohled na bezprostřední svět a teprve poté se pozvolna učit kritickému pohledu. Jistě jde o souběžné procesy, ale v prvních letech života by měl převládat důraz na konkrétní evidenci, stabilitu a jednoznačnost. Je na nás, abychom tuto jejich případnou názorovou radikálnost zrale zvládli. Děti jen pomalu seznamujemes tím, že svět nebývá tak jednoduchý a černobílý, jak se jim i nám někdy na první pohled jeví. Bohužel stejný přístup platí i pro mnohé dospělé. Přečtou si jednu odbornou knížku nebo dokonce jediný populární článek, zdroj na Googlua nekriticky převezmou vše, co obsahuje. Podobně zcela bez reflexe široce aplikují osobní zkušenost. Jako by se v kvalitě uvažování neposunuli během svého vývoje ani o píď.
Odborná literatura se nedá číst stejně jako beletrie. Zatímco při čtení románu necháme dílo na sebe působit a může nám být jedno, co chtěl básník ve skutečnosti říci, při studiu odborného textu máme kriticky přemýšlet, co chtěl autor sdělit, jak se vypořádává s dřívějšími názory, jak se jeho poznatky vztahují k těm, které již máme, v čem je rozšiřují, mění, jak je můžeme využít v praxi.
Pravda, někdy je skutečně velmi těžké odlišit odborné zrno od plev. Ten, kdo sděluje názory radikálně, s halasem a navíc ve velmi jednoduché podobě, zvyšuje pravděpodobnost, že přitáhne pozornost a zájem. U některých čtenářů pak sice dojde k jednoznačnému odmítnutí, u jiných však vyvolá až nekritický souhlas. Už u hodnocení žáků ve škole se setkáme s tím, že když má dotyčný dobrý verbální projev, je velmi pohotový, pak leccos částečně „okecá“ a jeho výsledky bývají lepší. Naproti tomu jsou jiné děti, o nichž víme, že látku ovládají docela dobře, jenže z ní v rozhodující chvíli nic moc „neprodají“.
Jistě, pokrok v poznání se může odehrát i formou velkého skoku, kdy objev přijde do zcela nepřipraveného terénua radikálně ho promění. Nebo následně musí pár desítek let čekat na znovuobjevení. Avšak většinou se tento „skok“ připravuje dlouhá léta a pozvolna. Obvykle je rozvoj v konkrétní disciplíně dlouhodobě kontinuální. Malý krůček kupředu v oblasti poznání je zpravidla vykoupen mnoha zbytečnými pracemi, omyly, nepatrnými poznatky… Nakonec zůstane jako základ pokroku nekonečná dřina anonymních dělníků poznání a stejně anonymních prvních uživatelů. Nicméně aby byl jakýkoli nový poznatek pochopen a přijat nejširší veřejností (v našem případě učitelskou), je vzdělání nezbytnou podmínkou. A pro každého z nás je žádoucí, abychom byli maximálně vzdělaní ve všech oblastech, zejména v těch příbuzných s pedagogikou. Jinak jen obtížně můžeme vidět poznatky a události v širších souvislostech. I z tohoto důvodu jsou některé novější pedagogické poznatky tvrdošíjně odmítány.
Diskusím (i těm virtuálním s odbornou literaturou) je třeba se učit. Nejde při nich o to vyhrát, ale obohatit vlastní pohled i praxi. Podobně je žádoucí mluvit i o odborných záležitostech zejména s kolegy. Někteří zastírají neznalosti siláckými přístupy, odkazy na tradice, konzervatismus a zdravý rozum. V řadě konkrétních případů si opravdu můžeme uvažovat, jak chceme, bez ohledu na realitu, dokonce můžeme míti jednoznačný radikální nebo sto let starý názor, a když v praxi nemusíme nebo nemůžeme nic řešit, tak se ve skutečnosti nic neděje. Jenže jako vychovatelé jsme většinou ve složité situaci, kdy i při nedostatku relevantních podkladových informací musíme rozhodnout. Rodič nebo učitel nemohou čekat, až se situace dokonale vyšetří, důkladně se rozmyslí, ale musejí rozhodnout a realizovat výchovné opatření okamžitě. Vždyť jedna letitá zásada říká, že odezva na čin má přijít velmi rychle, ne až všichni zapomeneme, o co se ve skutečnosti jednalo. Velmi snadno pak druzí mohou kritizovat, když dojde k chybě. Aby se riziko chyby snížilo na minimum, je třeba se systematicky vzdělávat.
Přál bych všem učitelům, aby byli občas nuceni zpracovat nějaký odborný pedagogický problém písemnou formou. Přitom by si jasně uvědomili, že není jednoduché začlenit existující poznatky a zformulovat názor. Že i reflexe bezprostřední praxe, kterou dokonale znají, vyžaduje určité úsilí.A ještě těžší bývá najít argumenty pro a vypořádat se slušně s argumenty proti.
Problém představují média, pro něž je zapotřebí výraznější výsledek/posun (který následně ještě zvýrazní), razantní zjednodušení, aby byla schopna problematiku pojmout. Leckdy uvedou pouze nějaký dramatický úsek práce, náhlý, neočekávaný a překvapivý moment. Často také velmi ojedinělý. Nikoho by patrně nezajímaly měsíce a roky všední a nenápadné práce, ani stovky a tisíce dalších odborníků, kteří neměli to štěstí, a přesto se rovněž podílejí na pokroku. Posun poznání o nepatrný kousek vyžaduje množství času, energie.
Jestli v dnešní době na něco doplatíme, tak to bude právě skutečnost, že nemáme běžné příležitosti diskutovat v pracovním prostředí (dřív se používalo slovo tlachat) o vlastních názorech, o tom, co jsme četli, co nám jde hlavou, nad čím přemýšlíme. Byť to byly hovory prokládané informacemio rodině, novém receptu, fotbalových nebo módních novinkách, drbech z práce i ze společnosti, měly výrazný význam pro naše formování.
V současnosti panuje v určitých kruzích značná nedůvěra vůči vědeckým poznatkům. Existuje i nedůvěra ke vzdělávání obecně a k formálnímu zvlášť. Je pravda, že se vědai vzdělanost leckdy ubírají křivolakými cestičkami. Nicméně neznáme vhodnější reálnou cestu pokroku, než nabízí hlubší poznání. Po dětech proto chceme, aby se vzdělávaly. Sami bychom jim měli jít příkladem.