Česká republika je podle analýzy OECD zemí s druhým nejvíce decentralizovaným školstvím. Je to dobře, nebo špatně? Jaké to přináší problémy a jaká se nabízejí řešení? A kdo tedy celkově zodpovídá za kvalitu školy?
Hledání obsahu role zřizovatele aneb Čí je škola a kdo ji řídí?
Mgr. Bc.
Miroslav
Hřebecký
Absolvent Pedagogické fakulty UK Praha a Centra školského managementu tamtéž. 18 let strávil ve školství v první linii, má za sebou ředitelskou zkušenost z veřejné základní školy a ze soukromého gymnázia. Od roku 2003 působí paralelně jako lektor vzdělávání učitelů a ředitelů, jeho kurzy prošlo přes dva tisíce nejrůznějších pracovníků ve školství. V současné době působí jako programový ředitel EDUin. Tematicky se věnuje vzdělávací politice, spolupráci se zřizovateli a komunikaci rodiny a školy. Je garantem ceny za inovace ve vzdělávání Eduína, zakladatelem soutěže školních webů sCOOL web a spoluautorem nástroje Co umím na podporu pozitivní motivace dětí.
Velmi pečlivě jsem sledoval diskusi k novele konkurzní vyhlášky. Hlavní změnou mělo být především posílení odbornosti komise, boj se však svedl o jinou pasáž - podle novely mělo být výsledné pořadí kandidátů stanovené konkurzní komisí pro zřizovatele závazné ke jmenování nového ředitele školy. Zřizovatelé z obcí i krajů svorně vystartovali do protiútoku: "Nikdo nám nebude nakazovat, koho si můžeme jmenovat - je to naše škola a máme za ni přímou politickou odpovědnost," znělo, když to shrnu, od školského výboru Sněmovny přes konkrétní aktivní starosty až po stanovisko Svazu měst a obcí či Asociace krajů. Touto drobnou novelou jedné vyhlášky se poodhalil jeden doutnající problém, který se tak rozhořel naplno: nevyjasněný vztah centra a zřizovatelů při realizaci vzdělávací politiky a odpovědnost za pedagogickou kvalitu jednotlivých škol.
Kdo tady vlastně dělá vzdělávací politiku a kdo řídí školy?
Ke konci roku 2000 jsme definitivně opustili staré uspořádání státní správy a mnohé kompetence byly předány samosprávám, ať už nově vzniklým krajům, či postupně pozměněné třístupňové hierarchii obcí. Sledujme v tomto propletenci pro nás nejdůležitější vlákno. Školy naši předkové dávno v minulosti zakládali kvůli učení svých dětí, pedagogický proces by měl být tedy logicky primárním zájmem i dnes. Na koho přešla starost o kvalitu vyučování na školách?
V roce 2019 vidím školskou krajinu překreslenou od té minulé značně odlišně. A po pravdě, nejde o krajinu příliš úrodnou, kameny převládají. Nahoře býval pan král, někdo, kdo exekutivně rozhodl. Kdo je to dnes? Ministerstvo? Chce se mi provokativně zeptat: A které, když hlavní problém českého školství spočívá v rapidní podfinanc