Většina rozdílů ve výsledcích žáků na konci ZŠ vzniká už v předškolním věku. Základní škola tyto rané rozdíly nedokáže překonat, naopak se v jejím průběhu počáteční rozdíly upevňují a ještě prohlubují. Výzkumné studie z řady zemí jasně ukazují, že rané dětství před nástupem na základní školu je rozhodujícím obdobím pro rozvoj vnitřní motivace i formování základních kompetencí a předpokladů pro celoživotní vzdělávání (kognitivních, sociálně-emočních atd.).
Chceme-li tedy podpořit optimální rozvoj potenciálu a vzdělávací úspěch všech dětí, potřebujeme se soustředit na podporu mateřských škol, a ještě dříve na podporu nejmenších dětí a jejich rodičů. Pokud chceme trvale snížit vzdělanostní nerovnosti, je nezbytné systematicky investovat do kvalitní, dostupné a cílené podpory v raném dětství – slovy ekonoma, je to „nejvýnosnější investice do budoucnosti celé společnosti“ (Navrátil, 2025). Snaha vyrovnat rozdíly až později je nákladná a méně efektivní, investice do raného dětství naopak přináší nejvyšší návratnost.
Většina rozdílů mezi dětmi vzniká před nástupem na ZŠ
V České republice jsou vzdělávací výsledky mimořádně závislé na rodinném zázemí žáků (Prokop et al., 2021). Nejdůkladnější longitudinální výzkumy z řady zemí přitom opakovaně potvrzují, že většina těchto rozdílů vznikla během prvních šesti let života před nástupem na ZŠ. Například analýza dat z Nationales Bildungspanel v Německu dokonce ukazuje, že většina nerovností v kompetencích dětí různě vzdělaných rodičů nejenže vznikla v předškolním věku, ale dokonce už v prvních dvou letech života.
Obdobný longitudinální výzkum v Austrálii ukazuje podobný obraz vývoje rozdílů mezi dětmi z různého rodinného zázemí: malé rozdíly v prvním roce života, které ovšem raketově narůstají v následujících pěti letech. Základní školy ani v jedné zemi nedokázaly tyto nejranější rozdíly mezi dětmi snížit, naopak dochází k jejich zakonzervování a dalšímu růstu (Tham, 2025).
Tento výzkum jasně ukazuje, že během prvních pěti let nezvratně ztrácíme potenciál řady socioekonomicky znevýhodněných dětí. Zatímco v prvním roce života dosahují nejlepší socioekonomicky znevýhodněné děti stejných výsledků jako nejlepší děti z nejlépe situovaných rodin, v pátém roce života už ty nejlepší znevýhodněné děti mají horší výsledky než nejhorší děti z nejlépe situovaných rodin (Tham, 2025; podobně též Feinstein, 2003).
Podobné zjištění se konzistentně opakuje i ve výzkumech z dalších evropských zemí a USA: rozdíly v kompetencích dětí „narostou během prvních pěti let života podstatně více než během devíti let po nástupu do školy“. (von Hippel, Hamrock, 2019; též Passaretta et al., 2022; Farkas, Beron, 2003). Výzkumy OECD ukazují, že pětileté socioekonomicky znevýhodněné děti zaostávají za ostatními ve vývoji klíčových kompetencí zhruba o rok (OECD Starting strong). Longitudinální výzkum z Británie pak ukázal, že výsledky v testech kompetencí už ve dvou letech korelují s později dosaženým vzděláním v dospělosti (Feinstein, 2003)
Podpora v raném dětství je klíčem k lepším životním kompetencím
Pokud chceme zlepšit vzdělávací výsledky všech dětí, potřebujeme je především podpořit v prvních letech života. Včasná podpora předchází rozvoji vzdělávacích nerovností, a naopak otvírá pozitivní efekt „nabalování“ dovedností – díky lepším základům od nejranějšího věku rozvíjí děti své kompetence v každé další fázi života více a lépe (skill begets skill).
Kompetence osvojované v raném dětství tedy vytvářejí předpoklady pro navazující stupně vzdělávání a pouze optimální vývoj v raném dětství umožňuje později žákům naplnit svůj vzdělávací potenciál a v maximální možné míře rozvinout všechny kompetence potřebné pro život. Lze to shrnout parafrází slavného názvu knihy: „Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole.”
Klíčové kompetence rozvíjené v raném dětství zahrnují celé spektrum předpokladů pro celoživotních vzdělávání, například:
- Exekutivní funkce: obsáhlý komplex kognitivních funkcí zodpovědných za plánování a realizaci myšlení či činnosti, rozhodování a sebe-organizaci, včetně jejich vzájemné souhry. Prvních pět let života představuje klíčové období pro její rozvoj. (Harvard Centre on the Developing Child, 2012);
- Motivace: první roky jsou zásadní pro rozvoj zvídavosti, vnitřní motivace, zaujetí pro zkoušení nových věcí, pozornosti a schopnosti vytrvat při řešení náročných úkolů (National Scientific Council, 2018; Kazandjian et al., 2025);
- Řešení problémů: schopnost nejmenších dětí nacházet ve světě kolem sebe opakující se vzorce, odvodit kauzální souvislosti a experimentálně zkoušet různá řešení vytváří nezbytné předpoklady pro následný rozvoj matematických, vědeckých a technických kompetencí (Gopnik et al., 1999);
- Prosociální chování a sociálně-emoční kompetence: empatie a schopnost přiměřeně reagovat na sociální podněty, sdílení a spolupráce s ostatními, schopnost seberegulace – to vše vede ke kvalitním vztahům i lepším výsledkům ve vzdělávání;
- Jazyk: rané dětství je kritickým obdobím pro osvojení prvního jazyka a zároveň obdobím, kdy si děti snáze osvojují další jazyky; současně je klíčovým obdobím pro rozvoj komunikace a předpokladem pro snazší osvojení čtení a psaní.
Přínosy včasné podpory jsou navíc umocněny díky tomu, že rané dětství je rozhodujícím obdobím také pro budoucí lepší zaměstnání (a vyšší příjmy), lepší celoživotní zdraví (civilizační nemoci, např. vysoký tlak či cukrovka, ale i duševní zdraví) nebo lepší sociální začlenění (nižší kriminalita, rizikové chování či užívání návykových látek) (Hahn, Barnett, 2023).
Jeden z experimentů dokonce prokázal, že podpůrný program v prvních pěti letech měl pro děti přínosy měřitelné ještě o 30 let později přímo v krevním obrazu a ve struktuře mozku (Campbell, 2014; Farah et al., 2021). Další z experimentů pak prokázal, že přínosy včasné podpory se přenáší i na další generaci, tj. budoucí děti podpořených dětí, které vyrůstají se vzdělanějšími rodiči a mohou tak vykročit ze začarovaného kruhu chudoby (García, Heckman, 2023).
Podpora v raném dětství přináší nejlepší výsledky díky tomu, že v tomto období je lidský mozek zdaleka nejvíce plastický, zejména v období prvních 1 000 dní od početí do 2 let. Vytvořením optimálních podmínek pro vývoj je tudíž možné dosáhnout nejlepších výsledků, ovšem na druhé straně narušení těchto podmínek přináší hlubší negativní následky pro následný vývoj až do dospělosti.
Jak podpořit rané dětství: bezpečné a podnětné prostředí pro každé dítě
Nejmenší děti se zdaleka nejlépe učí tím, že si hrají – stavěním utváří manuální i prostorové dovednosti, hrou na schovávanou posilují sociální i pohybové schopnosti, a při každé hře rozvíjí kreativitu či exekutivní funkci. Snahy jejich vývoj cíleně řídit jsou odsouzeny k neúspěchu, nejmenší děti k optimálnímu vývoji potřebují autonomii a kontrolu (Gopnik, 2016).
Dětská hra je tudíž nejefektivnější způsob učení v celém lidském životě, neboť díky ní se u dětí rozvinou základy klíčových kompetencí pro celé další vzdělávání. Paradoxně je však rané dětství často přehlížené právě proto, že si děti „jen hrají“ namísto serióznějšího „učení“.
Pro hru potřebují nejmenší děti bezpečné a podnětné prostředí, v němž hrají klíčovou roli vnímaví a respektující dospělí. Bezpečné a podnětné vztahy jsou založené na klíčovém mechanismu vzájemné interakce: dítě ji iniciuje svým podnětem, dospělý mu porozumí a přiměřeně odpovídá, takže dítě může opět navázat a interakci dál rozvíjet (používá se pro ni tenisová metafora „podání“ a „returnu“, serve and return).
Děti také potřebují bezpečné a podnětné fyzické prostředí doma i venku: smysluplné hračky a knihy; bezpečné ulice, parky a hřiště; herny, jesle a školky. A potřebují také bezpečí před toxickým stresem – týráním a zanedbáváním; před nezdravým životním prostředím a extrémním horkem; i před chudobou či závislostí rodičů (Harvard Centre).
Konkrétní programy s ověřenými výsledky proto směřují podporu do obou klíčových oblastí:
- podpora kapacit a kompetencí dospělých, kteří se dětem věnují;
- podpora kvalitního prostředí v domácnosti i ve veřejném prostoru.
Klíčová je podpora rodičů a domácího prostředí, neboť tam dítě tráví zdaleka nejvíc času. V řadě zemí proto existuje systém podpůrných návštěv v domácnosti, který poskytne rodičům základní podporu a pomůže včas identifikovat ty, kdo ji potřebují více. Pro nejvíce znevýhodněné rodiny, často v sociálním vyloučení, pak existují ověřené dlouholeté programy s propracovaným kurikulem na podporu dítěte až do nástupu do MŠ (Reach Up, Omama).
Děti ovšem ke svému rozvoji potřebují více než jen domácnost a rodiče – vždy je potřeba, aby i nejmenší děti měly dostupné bezpečné a podnětné prostředí i ve veřejném prostoru (Gray, 2012). Současně i rodiče potřebují sociální podporu jako prevenci vyhoření či duševních obtíží.
Takovou podporu nejmenším dětem s rodiči poskytují nízkoprahové otevřené herny (playgroups), u nás nejčastěji dostupné v rodinných a komunitních centrech, která snižují vzdělávací nerovnosti, zlepšují zdraví dětí a chrání je i před zneužíváním a zanedbáváním (Cattan, 2025; Deloitte, 2024).
Pro starší děti tuto roli plní předškolní vzdělávání a péče – u nás zastoupené dětskými skupinami a mateřskými školami. Také ty pomáhají snižovat vzdělanostní nerovnosti rozvojem kompetencí znevýhodněných dětí (Prokop et al., 2021; Pertold, Kalíšková, 2018). Navíc pomáhají rodičům v návratu do zaměstnání, lepšímu využití jejich lidského kapitálu i vyšším výdělkům.
Závěr: Základy budoucí prosperity a kvality života začínají v raném dětství
Podpora optimálního vývoje dětí v raném dětství je klíčovým způsobem, jak předejít jejich vzdělanostnímu znevýhodnění a tím překonávat společenské nerovnosti. Předchází také rozvoji zdravotních problémů až do stáří, posiluje společenskou soudržnost a posiluje ekonomický rozvoj.
Investice do raného dětství díky tomu přináší nejvyšší návratnost, podle různých zdrojů čtyř – až desetinásobnou (OECD Starting strong). Slovy hlavního ekonoma České spořitelny Davida Navrátila, podpora raného dětství dává „celé společnosti pevnější základy“, protože je to „systémová páka na snížení nerovnosti, zlepšení životních šancí a zvýšení celkové prosperity“. (Navrátil, 2025)