"Volejte řediteli ZUŠ"

ři troše zjednodušení lze říci, že teorie leadershipu popisují skutečného lídra jako někoho, kdo laskavostí a svým příkladem vede druhé tak, že práci, kterou měli ve stanoveném čase a kvalitě vykonat, nejen opravdu udělají, . Lze to charakterizovat i tak, že když skutečný lídr odvede svoji práci a ohlédne se za sebou, uvidí tam ostatní, jak vítězoslavně volají: „koukej, to jsme udělali sami“.

Součástí komplexního „lídrovství“ je i krizový management a schopnost operativně rozlišovat . Umět v pravý čas druhé chytit za rukáv, ve zdraví je převést přes rozbouřenou řeku a pak jim dát dostatek svobody k vnitřní motivaci samostatně se rozhodovat.

Pandemie odhalila, že v české společnosti, a tudíž i ve školství, je . Vrcholní představitelé státu nejen že nešli příkladem, ale už ani nepředstírali, že by příkladem měli jít. Jediný způsob komunikace s občany bylo ono zmiňované „tahání za rukáv“. Laskavý přístup státu, který by lidem trpělivě vysvětloval, co je třeba dělat, aby posílil samostatnost a tím i odpovědnost, byl nahrazen zákazy a tresty bez jakéhokoliv . S dospělými lidmi se tak zacházelo jako s malými dětmi a stát se pak divil, že se lidé jako malé děti chovali. Kde mohli, potřebné pokyny nerespektovali, obcházeli je a mnozí se ještě u toho tvářili hrdinně, jako by patřili mezi novodobé disidenty (exprezident Václav Klaus).

Po přečtení předcházejícího odstavce si řeknete, že kritizovat je snadné, ale nabídnout nějaké řešení už tak jednoduché nebude. A hlavně kde začít? Odkud zahájit proměnu k odpovědnému a přitom sebevědomému chování? Jak a čím kultivovat jednotlivce a tak i společnost k „dospělosti“? Odpověď v předešlém odstavci naznačena je, ale ta věta natolik zdomácněla, že už skoro nikoho ani nezaujme - „S dospělými lidmi se tak zacházelo jako s malými dětmi...“.

Závislé na odměnách za poslušnost a vystrašení z trestů. Závislé na nás rodičích, učitelích, později partnerech, politicích, na těch, kteří jim odměny a tresty rozdělují. V dospělosti se tento vzorec chování už nezmění. První knoflíček u košile, který musí být ve společnosti zapnut správně, jinak bude v budoucnu celé zapínání špatné, je přestat ve škole s dětmi jednat jako s nesvéprávnými lidmi, prázdnými nádobami, které je třeba naplnit našimi znalostmi, zkušenostmi a ponaučeními.

Pokud se dítě už ve škole učí, že věc, kterou dělá, mu zároveň nese nějakou výhodu nebo pochvalu (známku), na získávání těchto odměn bez ohledu na to, jakou činnost ve skutečnosti dělá a zda ho těší, zajímá nebo mu dává smysl. Stejně tak rychle se naučí vyhýbat se jednání, u kterého předpokládá nepříjemnosti, a to ne proto, že rozumí tomu, proč je takové jednání nežádoucí, ale proto, že mu hrozí sankce. Takové děti (v budoucnu dospělé lidi, voliče!) je třeba donekonečna hlídat, odměňovat a trestat, protože nedisponují žádnou sebeúctou a vnitřní motivací.

„Zacházejte s lidmi podle toho, jací jsou, a oni takoví zůstanou. Zacházejte s lidmi podle toho, jakými by mohli být, a oni se takovými stanou.“

JOHANN WOLFGANG GOETHE

Tyto body nejsou žádné další citáty. Jsou to ve skutečnosti popsané důvody, proč jsem v době distančního vzdělávání, pandemického chaosu, zmatených kroků vlády a nekompetentních politických rozhodnutí, přistoupil k otevření online portálu . Otevřel jsem ho pro rodiče a žáky, aby našim krokům rozuměli, aby se mohli podílet na směru, kterým se jako škola vydáme, a stali se tak našimi spolupracujícími partnery. Každé pondělí jsem byl online k dispozici od 18 do 19 hod. na odkaze, který měli rodiče k dispozici, a odpovídal jsem, vysvětloval, poslouchal a radil se vším, s čím naši „partneři“ přicházeli.

Zpočátku jsem měl obavy, že se otevřená platforma stane hromosvodem pro nejrůznější obavy, strachy a rozzlobenosti, které se školou nebudou souviset. Obavy byly zbytečné, ale bylo evidentní, že ve srovnání s dětmi rodiče mimořádnou situaci zvládali o mnoho obtížněji. Pro mne, jako ředitele školy, to byla cenná „škola“. Daleko hlouběji jsem si uvědomil, jaká je skutečná realita dnešních rodin. Že problém nejsou děti, které byly v distanční výuce připojené, ale ty děti, které se nepřipojovaly, připojit nemohly nebo je rodiče rovnou odhlásili.

Podle dat z Informačního centra OSN v Praze, které plní úlohu zastoupení Sekretariátu OSN v České republice a zprostředkovává nejrůznější globální data, je v naší zemi jen velmi málo chudých lidí (pouhých 7 %). O čem se ale už příliš nehovoří, je fakt, že se blíží stavu, kdy domácnost od chudoby dělí de facto výpadek jednoho měsíčního příjmu. Jako národ nejsme chudí, ale celých 41 % rodin v této zemi žije těsně nad propastí chudoby.

To vše výrazně ovlivňuje vzdělanostní možnosti dětí. V dokumentech OSN v ČR se uvádí, že je jasná závislost mezi chudobou dětí a tím, jakého vzdělání dosáhli jejich rodiče. Chudí mají obecně menší aspirace investovat do vzdělání, nevzdělaní jsou často chudí a ti nemají šanci tento začarovaný kruh změnit. Od toho plyne, že . Varovné také je, že takto nebezpečně vysoká míra lehké deprivace začíná být neslučitelná s principy demokracie. Vzniká obraz společnosti, v níž .

Při rozhovorech s rodiči jsem si uvědomil, jak výstižná byla data z šetření, které na počátku „corona“ krize provedla i ČŠI. Operativním šetřením na vzorku 5 000 škol zmapovala možnosti a zapojení dětí do distanční výuky a s tím spojená rizika:

Pondělní setkávání „Volejte řediteli ZUŠ“ mi také připomnělo platnost jednoho sociologického jevu, kterého jsme vlastně svědky neustále. Mezi makroekonomy se tomu říká (nebo „Efekt svatého Matouše“). Název je odvozen z úryvku Matoušova evangelia, z podobenství o hřivnách: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“. Jde o popis jakési akumulované výhody, kdy bohatí a úspěšní se stávají ještě bohatšími a úspěšnějšími a neúspěšní a chudí ještě chudšími. Jde o fenomén, který funguje nejen u „selekce“ při výběru dětí při přijímacích zkouškách, ale byl přítomen i při distanční výuce. Uvědomil jsem si, že inkluzivní přístup a naplnění principu rovného přístupu ke vzdělávání není jen fráze definovaná v nějaké Strategii 2030+ (MŠMT ČR), ale realita života.

To zásadní, co jsem potřeboval s rodiči i žáky při setkáních („Volejte řediteli ZUŠ“) probrat, byla naše . Hned na začátku pandemie jsme si s učiteli sestavili zásady (priority) distančního vzdělávání a těmto prioritám pak podřídili veškeré následující kroky. Ať už ministerstva slibovala možné zahájení výuky nebo naopak bylo vyhrožováno ještě větším zavíráním, my jsme v zásadě nemuseli nic měnit, zafungovala „ústava“. Pro rodiče jsme tak byli (na rozdíl od kroků vlády) srozumitelní a především předvídatelní. To jsem také často od nich slyšel.

Základem ovšem bylo přijetí faktu, a to celým pedagogickým sborem, že pandemie je něco, co provází lidstvo od nepaměti a jen tak rychle nepřejde. Místo neustálého čekání „kdy už konečně otevřou“ se zaměřit na budoucnost a „dospěle“ přijmout skutečnost, že doba se touto pandemií v mnohém výrazně změní a do mnoha starých košil se už nikdy nevrátíme. Pustili jsme se proto do hledání nových pedagogických přístupů, distančních způsobů práce, nastavování digitální komunikace, systému pro informování a inspirování učitelů mezi sebou apod. Zkrátka nehledali jsme, co všechno distančně nejde, a raději jsme se pokusili přiblížit k podobě vzdělávání, které nás ve 21. století vlastně stejně tak trochu čeká.

Bylo zapotřebí, aby rodiče našim postojům rozuměli a aby jim to dávalo smysl. Proto bylo třeba s nimi hovořit a umožnit jim, aby s námi o tom hovořit mohli. Naše „Distanční ústava“ byla postavena na pěti zásadách, seřazených za sebou podle důležitosti. Veškeré konání, ke kterému jsme následně ve vzdělávání přistupovali, jsme vždy posuzovali podle těchto principů:

Spuštění „Volejte řediteli ZUŠ“ v období, kdy rodiče byli plni obav, nejistot a nervozity, nebylo bez rizika. Ani jedno pondělí večer jsem si nemohl být jistý, co mne čeká, s jakým problémem nebo připomínkou budu konfrontován a zda budu umět bezprostředně nalézt řešení nebo odpovědět na otázku, která zrovna přijde. Při počtu 950 žáků (krát dva rodiče) mne mohlo potkat ledacos. Jednu příhodu tedy na závěr. V čase 18:59, tedy minutu před koncem „Volejte řediteli ZUŠ“ se připojil jeden rodič, a když mne uviděl, řekl: „Pane řediteli, my se nechceme na nic zeptat, nic nepotřebujeme, my jsme tady doma byli jen zvědaví, zda tam opravdu sedíte každé pondělí až do úplného konce. Tak za všechno moc díky a hezký večer.“

Tehdy jsem si uvědomil, že „Volejte řediteli ZUŠ“ nebyl jen nějaký momentální krizový servis, ale možná skvělá investice do vztahu s rodiči do budoucna.

ředitel ZUŠ Hostivař

Už se bohužel rodičů nemohu zeptat, jakým jsem byl ve škole žákem, a tak hrozí, že má představa nebude docela odpovídat realitě. V každém případě jsem vzdělávání prožil za totalitního režimu plného demagogie, kázeňských trestů, čočky ve školní jídelně a jednotných červených trenýrek na tělocviku. Na druhou stranu mne to moc nepoznamenalo, protože s klukama jsme řešili spoustu důležitějších věcí, než byla škola. Dětská fantazie nemá mantinely, klukovské lumpárny nemají konec a školní lásky zůstanou nenaplněné, a tudíž nejkrásnější. Co mi ale dnes přijde docela symbolické, je příhoda, kdy jsme si asi v páté třídě s dalšími kamarády v zimě přivstali a před vyučováním na střechy garáží pod školou vyšlapali do sněhu velikánskými písmeny „ředitel je vůl“. Z oken školy to pak všichni viděli a my skončili s dvojkami z chování. A tak dnes, když náhodou nasněží, a já koukám ze své ředitelny naproti na rovné střechy domů, říkám si ...