Šikana: mýty a realita - Mýtus osmý: Musí si to vyřídit mezi sebou!

Ačkoliv tento mýtus pomalu opouští sborovny a školní třídy, stále se ještě někdy objeví a situaci zkomplikuje nebo přímo někomu ublíží. K tomu, abychom konflikt dokázali řešit přímo s tím, koho se to týká, jsme vychováváni od malička. V jádru je to samozřejmě správné a v dospělosti bychom takové jednání určitě nazvali zralým. Je to určitě lepší, než si na někoho pouze stěžovat, někoho pomlouvat nebo se vůbec chovat pokrytecky. Často dětem říkáme, ať nežalují, že si to mezi sebou musí

Ano, v obecné rovině je to tak správně.Ale toto doporučení má jeden háček!Ten spočívá v tom, že pro adekvátní řešení „tváří v tvář“ je více než vhodné, aby byly Pozor však, aby nedošlo k mýlce. Na tomto místě nemám na mysli ani tak sílu fyzickou, ačkoliv je pro nás nejsnáze představitelná. Spíše uvažuji o vyrovnané pozici obou stran z hlediska možnosti řešení, postavení ve skupině, sociální opory či z hlediska určitých sociálních dovedností.

Abych byl ještě více konkrétní, nabídnu určitý příklad. Představme si, že já jako učitel mám konflikt s kolegou (řekněme, že se týká nesouhlasu s nějakým jednáním). Mohl bych mít ale podobný konflikt i s ředitelem nebo ředitelkou školy. Která situace pro mne bude snazší, co se řešení týká? Anebo jinak, já jako nastupující učitel, který se ve sborovně ještě příliš nezabydlel, nesouhlasím s tím, jak řeší starší a ve sborovně dobře zabydlený kolega určitou situaci ve třídě. I když mají i ostatní určité výhrady, vím, že na mou stranu se nepřidají. Bude se mi tato situace řešit snadno? Asi úplně jednoduchá nebude. Těmito příklady ze sborovny jsem nechtěl vytvářet dojem, že se nemáme snažit věci řešit. Pouze jsem chtěl poukázat na to, že se i my často dostáváme do situací, ve kterých nemáme všichni stejné karty.A z toho důvodu se někdy předem vzdáváme.

Vraťme se ale zpátky do třídy. Většinu drobných a menších konfliktů si jistě děti mezi sebou vyřeší samy. Již z podstaty tohoto jevu vyplývá, že je zde zcela zásadní nerovnováha mezi tím, který ubližuje, a tím, komu je ubližováno. Každý z nás mnohokrát slyšel nebo četl velmi moudrou poučku o tom, že (neptáme se na okolnosti) a také se V prvním případě zcela vážně ubližujeme oběti a ve druhém se stejně nic nedozvíme. Ostatně nic se nedozvíme ani v tom prvním.

To se však týká také rodičů. Párkrát jsem se setkal s tím, že vyučující poradil v dobré víře rodiči ubližovaného žáka, aby si to šel vyřídit přímo s rodiči toho druhého. Jak to mohlo dopadnout? Jedině fiaskem. Rodič toho druhého bude své dítě samozřejmě bránit, dospělí se pohádají nebo ještě hůře a ve třídě se to opět obrátí proti tomu, kdo hledal pomoc. Proto je nutné rodičům vysvětlit, že

V úvodu dnešního mýtu jsem použil jedno velmi oblíbené sloveso – žalovat. S tímto slovem je to složité. Často ho používáme my a často je používáno i dětmi. V jejich případě většinou ve formě „bonzovat“. Od určitého věku dětí je zcela přirozené, že se dospělým už moc nesvěřují, navíc to podporujeme i my tou oblíbenou radou, ať nežalují. Někdy to bohužel dětem komplikujeme i tím, že vše, s čím za námi přicházejí, nazýváme žalováním. A kdo by chtěl být „žalobníčkem“? Asi nikdo, proto již podruhé nepřijdou. S tímto problémem, či spíše nedorozuměním, jsme se setkávali i u nás ve středisku výchovné péče.

A kolega našel řešení. Je srozumitelné a funguje. (bonzování) (někomu zkomplikovat život, např. aby byl potrestán), a Posuďte sami. Až za vámi příště přijde nějaké dítě s tím, že spolužák nemá domácí úkol, je to opravdu žalování. Klidně to tak nazvěte a přidejte dobrou radu o tom, že žalovat se nemá.