PhDr. David Čáp, Ph.D.

Duševní zdraví je vlivem situace, kterou poslední dva roky prožíváme, často skloňovaným tématem. Již nyní můžeme sledovat negativní dopady na duševní zdraví dětí jak v řeči statistik (například šetření NÚDZ; CSSP), tak v osobní zkušenosti těch, kteří pracují s dětmi ve školách, poradenských zařízeních či v oblasti zdravotnické a sociální. Zároveň se však zvyšuje zájem o péči o duševní zdraví, stává se důležitou složkou politik na většině úrovní. Mění se také přístup v prevenci rizikového chování, kde se akcentuje pohled na dopady konkrétní formy rizikového chování na duševní zdraví i v delší perspektivě. A také se hledají společné protektivní faktory, na které je možno působit i v úrovni nespecifické prevence či podpory duševního zdraví (mental health promotion). Rádi bychom se tímto způsobem podívali na jednu z nejčastěji realizovaných oblast rizikového chování – šikanu.

Problematické chování žáků je v posledních letech častým námětem odborných textů, konferencí, rozhovorů mezi pedagogy i společenským tématem. Zejména v širší společenské diskusi se v tomto tématu objevuje hledání příčin takového chování a hledání účinnějších sankcí. Sankce samy o sobě však chování nezmění. V odborné diskusi se spíše zabýváme hledáním vhodných intervencí, které můžeme uplatnit v různých úrovních rozvoje (intervence preventivní, terapeutické…) agresivního chování u konkrétního dítěte.

Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže je dokument MŠMT platný od roku 2010, který vymezuje aktuální terminologii, popisuje jednotlivé instituce v systému prevence a úlohu pedagogického pracovníka, definuje Minimální preventivní program a doporučuje postupy škol a školských zařízení při výskytu vybraných rizikových forem chování dětí a mládeže. Jeho součástí jsou průběžně aktualizované přílohy „Co dělat, když – intervence pedagoga“, zaměřující se na konkrétní oblasti rizikového chování. V roce 2018 byly aktualizovány tři z nich. Jejich stručné představení je cílem našeho článku.

Již od počátku září mají školy a školská zařízení k dispozici novelizovaný metodický pokyn proti šikanování. Hned v úvodu tohoto komentáře musím uvést, že novelizace se dle mého názoru povedla. Jedná se o text v praxi dobře použitelný, návodný a hlavně akcentující prevenci. Nyní se na něj podívejme podrobněji.

Poslední měsíc se přímo rozhořela vášnivá debata nad tématem ubližování vyučujícím ze strany žáků a studentů. Debata je bohužel tak vášnivá, až téměř postrádá věcnou rovinu a víceméně se stáčí pouze k otázce koho odvolat, vyloučit, zavřít. A takový přístup nikomu nepomůže.

Komunikace s kolegy je jedním ze základních kamenů pedagogické profese. Ta ale znamená, že chyby, které se v ní objevují, jsou zdrojem mnoha nedorozumění a často také důvodem, proč se někteří kolegové necítí ve škole dobře. Stejně tak mohou některá pochybení vést i k tomu, že se komplikované situace ve vztahu žáků a vyučujících neřeší vhodným způsobem nebo se mohou vyhrotit. Pojďme se tedy podívat na nejběžnější komunikační pasti, které práci vyučujících velmi ztěžují.

V posledních měsících se opět rozvířila diskuze o fyzických trestech ve školách, případně o trestech ve výchově vůbec. Musím se přiznat, že mne ta potřeba diskutovat velmi překvapila. Z pohledu psychologie, mnoha studií a výzkumů bychom měli mít jasno. A to již několik desítek let.

Pro učitele jsou rodiče žáků velmi důležitými partnery. Informují je o významných momentech školního roku, spolupracují s nimi v rámci organizace různých akcí, řeší s nimi prospěch žáků a také se na rodiče obracejí v případě řešení výchovných problémů.

Pro školní rok 2013/2014 nás (tedy školy a školská zařízení) vybavilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy novým Metodickým pokynem k řešení školní šikany. Má číslo jednací 22294/2013-1 a nahrazuje předcházející pokyn z roku 2008. Již v úvodní části se dozvídáme, že je úzce provázán s Metodickým doporučením k primární prevenci rizikového chování č. j. 21291/2010-28.

Šikana je opakované a záměrné psychické a fyzické ubližování (ponižování, týrání) zaměřené na jedince či skupinu žáků, kteří se těmto útokům nemohou či nedokážou účinně bránit.

Mýtus desátý: Stejně nám nikdo nepomůže!

Mýtus devátý: Vždyť mu to kouká z očí!

Mýtus osmý: Musí si to vyřídit mezi sebou!

Mýtus sedmý: Může za to výchova!

Mýtus šestý: Přísnost je nejlepší prevence!

Mýtus pátý: Dvojka z chování to vyřeší!

Mýtus čtvrtý: To si musím vyřešit sám a rychle!

Mýtus třetí: Internet a okolí školy se nás netýkají!

Mýtus druhý: Stejně si za to může sám!

Mýtus první: To se u nás stát nemůže!