Šikana: mýty a realita - Mýtus čtvrtý: To si musím vyřešit sám a rychle!

Důvodům, proč se někteří vyučující či ředitelé vůbec nepouštějí do řešení vypozorované nebo ohlášené šikany, jsem se věnoval v předchozích třech mýtech. Dnes udělám jeden krok vpřed. Podívám se na to, proč a na první pohled je téměř nevyvratitelný. Na druhý pohled se už ale výrazně kymácí. Stejně tak je to i s mýtem čtvrtým.

To si musím vyřešit sám a rychle! Dámy jistě prominou – sama a rychle. Tak se přece problémy řeší. Rychle, efektivně, rázně, ostře, bez okolků a hlavně s tím nikoho moc neotravovat. Na první pohled je to logické, na druhý silně rozkývané.

Někdy je opravdu Častěji ale zaplavení emocemi, zejména hněvem. Zní to nesrozumitelně? Tak si představte situaci, kdy za vámi přichází plačící žačka. Říká vám, že ji zase zmlátili, nechtějí se s ní bavit, nebo že ji urážejí. Co první ucítíte? Nejspíš lítost nebo hněv. Na pořadí nezáleží. To, co cítíte, je přirozené a naprosto v pořádku. vám, ale i oné žačce, může výrazně Jak to dopadá? Zkuste se zeptat celé třídy, kdo se Aničce posmíval. Pravděpodobně uslyšíte, že NIKDO a Anička si to o přestávce pěkně odskáče.

Kam mířím? Rozhodně ne k nečinnosti. Naopak pokud možno Snadno se to řekne (napíše), ale hůře udělá. Důležité je nejprve si uvědomit, co se mnou tato informace učinila, jaký pocit ve mně vyvolala. Není třeba podstupovat sebeanalýzu, jen

Všimněte si prosím, že se od „rychle“ dostáváme k „sám/sama“. To je druhá část mýtu, která má bohužel silnou oporu v ne vždy kolegiálních vztazích ve sborovně. Nemyslím tím, že bychom se mezi kolegy báli chodit. Jen poukazuji na často rozšířenou představu. Řeknu-li kolegům, co se děje v mojí třídě, budou mne vnímat jako neschopného a nejspíš mi stejně nepomůžou. Že takhle to u vás není? V tom případě máte velké štěstí.

Čtvrtý mýtus je často živen naším vlastním strachem. Jak mne budou vnímat kolegové a jak to mám vlastně řešit?To jsou otázky, na něž si často odpovíte – sám a rychle. Bohužel tímto řešením můžete napáchat spoustu škod.