„Jak to začalo, neměli jsme nic, ale byli jsme spolu, jen ty a já...“ To je fragment písničky, jejíž volná parafráze by mohla napovídat, co bylo před mým ředitelováním.
Jak to tedy začalo? Pracovala jsem na vysoké škole, učila a podílela se na vědeckých úkolech. Úkoly jsem stíhala realizovat na pracovišti a odpoledne a víkendy jsem trávila s dětmi. A pak to přišlo – na střední škole potřebovali učitele na výuku odborných technických předmětů. Začala jsem učit na střední škole s vizí, že mě obohatí výuka jiné věkové skupiny.
Po dvou letech se nad existencí „mojí“ školy začaly stahovat mraky. Tehdejší ředitel byl unavený a jeho plánovaný odchod na zasloužený odpočinek byl dobrým důvodem pro v tu dobu tolik oblíbenou optimalizaci neboli slučování škol. Začali jsme naši školu hájit, proběhlo mnoho setkání a diskusí, ale světe div se, školu jsme zachránili.
Jenže co dál? Byl vyhlášen konkurz na ředitele a já jsem s napětím očekávala, kdo se do konkurzu přihlásí a bude mým nadřízeným – vždyť já jsem přece svou práci měla. Zkrátím to, do konkurzu jsem šla, vyhrála ho a na vysoké škola dala výpověď. Ale jak to bývá, objevil se anonymní stěžovatel, který měl problém s mým nepedagogickým vzděláním. Doplňkové pedagogické studium jsem sice dokončeno měla, jmenování do funkce ředitele se ale posouvalo, a tak jsem vzala zpět výpověď na vysoké škole a od října začal jako v předchozích letech běžný semestr.
S tím se ale nesmířili moji středoškolští kolegové a v archivech dohledali potřebné i nepotřebné důkazy mého vzdělání. A pak nastal zmatek, protože ke jmenování do funkce ředitelky tehdy ještě středního odborného učiliště elektrotechnického došlo 15. října. Školní rok byl v plném proudu, semestr na vysoké škole začal na začátku října a zřizovatel mé školy zpočátku nevěděl, jak si s nastalou situací poradit. A tak jsem na začátku své kariéry půl roku ředitelovala na vedlejší pracovní poměr s výší úvazku 0,95.
To ale byla poslední legrační situace v mé dosavadní kariéře. Ta začala stejně jako u většiny kolegů pronikáním do legislativních a finančních pravidel, která jsou pro školství specifická. Prala jsem se s tím, že střechou odshora teklo do budovy a odspoda netopila kotelna. Ďábelská kombinace. Jako technická škola jsme v té době měli 20 počítačů. Mnozí ředitelé se snažili plnit školy tím, že horizontálně rozšiřovali vzdělávací nabídku, např. ekonomickými či manažerskými obory. To jsem nechtěla, tak jsme v souladu s pořekadlem „ševče, drž se svého kopyta“ rozšířili nabídku také, ale vertikálně – prostě jsme uměli elektrotechniku, a tak ji děláme dodnes.
S rozšířením vzdělávací nabídky došlo mimo jiné ke změně názvu školy. V nastaveném trendu jsme pokračovali i nadále a po dlouhých peripetiích se podařilo zřídit vyšší odbornou školu a akreditovat postupně tři vzdělávací programy. Snažíme se zaměstnavatelům dodávat co nejlépe teoreticky i prakticky vybavené specialisty v oblasti síťových technologií a bezpečnostních systémů. Světe div se, poptávka po nich výrazně převyšuje nabídku. Je to mj. tím, že k absolutoriu dojde jen malá část ze studentů, kteří nastoupí do prvního ročníku. Důvod je jednoduchý, ale pro mě za celé roky nepochopitelný: Mnohé studenty totiž překvapí, že by měli školu navštěvovat, jiné zase, že by se měli učit. Pak se najdou také ti, kteří nezvládnou obtížná technická témata a matematiku, a jsme na našich číslech. To ale asi není nic, co by kolegové ředitelé neznali.
Následující řádky ale popisují zřejmě nejsložitější část mého ředitelského působení. S velmi malým provozním rozpočtem školy jsme přivítali možnost mimorozpočtového dofinancování prostřednictvím evropských fondů. A tím vlastně vše doopravdy začalo. První aktivitou financovanou z EU bylo vybudování víceúčelového sportoviště (JPD2), následovalo centrum celoživotního vzdělávání (JPD2), tři projekty v rámci OP Praha adaptabilita, v současnosti jsou to OP Praha pól růstu, OP vývoj, výzkum, vzdělávání atd.
Do pozice autora projektové žádosti jsem se postavila sama, protože se mi zdálo neúnosné platit obrovské peníze agenturám, které projektovou žádost sepíší. A už to tak zůstalo. Jenže co výzva a software projektové žádosti, to složitější řešení. Zažili jsme situaci, kdy jsme žádost zpracovávali sami bez předepsaného softwaru, následovaly systémy ELZA a Benefit, nyní se potýkáme se systémem MS2014+. Zodpovědně mohu říci, že je nejsložitější. Při počátečním setkávání se s ním jsem se nemohla sžít se systémem „depeší“, psala jsem je a nikdo mi neodpovídal. Až jednou „hurá, mám odpověď“ – no jo, ale „polski“. A tak zase nic.
Poslední podaná žádost mě ale opravdu vyčerpala: Napsat projekt – ano. Napsat studii proveditelnosti – uf, ale snad ano. Napsat CBA (Cost Benefit Analysis) – proboha, to už bylo opravdu moc. A velké dilema je tu. Mám věnovat řádově statisíce korun agentuře, aby mi projekt napsala, anebo mám obětovat svůj čas a ušetřit tyto statisíce korun škole? Ano, bylo by to
prima
, někdy by obyčejné „děkujeme“ stačilo a potěšilo, ale ono zpravidla nepřichází. Hřeje mě jen dobrý pocit, že za mou ředitelskou kariéru „přiteklo“ do areálu školy více než 100 miliónů korun mimo standardní rozpočet, v soukromé firmě bych možná kromě poděkování dostala třeba i kytičku nebo bonboniéru.Není ale účelem, aby předchozí odstavec vyzněl jako stížnost, „mám přece, co jsem chtěla“ (často spíš ale nechtěla). Pozitivem je, že mám neuvěřitelný přehled ve vyskytujících se zkratkách. No uznejte: RVP, ŠVP, MHMP, MŠMT, ČŠI, ELZA, MS2014, NUV, NIDV, KAP, MAP, ŠAP, ERASMUS, COMENIUS, JPD2, JPD3, OPPPR, OPVVV, OFEU, ROP, ESFCR, ISKP, MMR a ještě mnoho dalších. Napadá mě ještě písnička Ivana Mládka, ale to je jiná „pohádka“, já totiž prožívám realitu...
Co mě ale v současné ředitelské realitě velmi nebaví a obtěžuje, je stále se zvyšující počet stížností, anonymů a pomluv, u kterých je aspoň zpočátku dáváno za pravdu v podstatě pokaždé rodičům, žákům či studentům. Za jeden z nejkurióznějších případů považuji nařčení učitele maminkou, že jí tento pán staršího věku zlomil ruku.
Absurdní
situace se řešila přibližně osm měsíců, zapojena do ní byla ČŠI a policie, uskutečnila se celá řada výslechů a vyžadovalo se vysvětlení samotného učitele, ale i moje a dalších kolegů. A výsledek? Jak se to vezme: Učitel byl nevinný, maminka si zlomila ruku v jiný den a mimo školu, navíc opačnou ruku, než kterou jí údajně zlomil učitel. Fajn, jenže tento můj kolega po mnohaměsíčním psychickém vypětí ukončil svou pedagogickou kariéru. Takže vlastně vše skončilo dobře, ale pro mě a onoho učitele velmi smutně.Abych ale své povídání smutně nekončila. Často se setkávám se situací, kdy zaměstnanci stojí ve frontě před ředitelnou a dohadují se, kdo se mnou musí mluvit dříve. A tak občas nevědomky navrhnu termín schůzky na den, kdy je můj kalendář docela volný – např. 1. či 8. května, Velký pátek či Velikonoční pondělí – a nechápu, proč se kolegové tak tvrdošíjně odmítají setkat, když přece o schůzku tolik usilovali.
Přeji všem ředitelům škol a zaměstnancům ve školství pevné nervy, aby byli schopni si z prožívaných situací vybrat hlavně to pozitivní a také aby se občas objevil člověk, který nahlas vysloví ono kouzelné slůvko „děkuji“.