K otázce šestiletých „funkčních období“ ředitelů veřejných škol a školských zařízení již na těchto stránkách zazněly jak názory spíše příznivé, tak zásadně odmítavé. Rázné odmítnutí tohoto modelu zavedeného novelou školského zákona od 1. ledna 2012 vyjádřil také Bc. Jiří Stárek v článku „V možnosti odvolávat ředitele škol se hraje o víc než jen o ředitele“ (Řízení školy 9/2012). Článek, který začínal jednoznačným zvoláním „Časově omezená doba ředitelské funkce není správná cesta!“ a vzápětí nastolil požadavek ředitelské definitivy, k mému zklamání nepředstavil konstruktivní, promyšlenou vizi podmínek definitivy, kterou by bylo možné brát jako podnět ke koncepčním změnám. Místo toho se rozplynul ve směsi filozofování a konspiračních teorií.
Šestileté funkční období ředitelů je rozumný kompromis
Petr
Vokáč
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR
Rád bych mimo jiné právě v reakci na článek pana Stárka vyznačil
mantinely, jimiž se ubírá současná „cesta omezené doby ředitelské funkce“.
Jde o extrémy, do nichž by mohla právní úprava postavení ředitelů veřejných škol snadno sklouznout.Na jedné straně je nulová nadstandardní zákonná ochrana ředitele školy dle zákoníku práce. Ředitel by byl v tomto modelu odvolatelný kdykoliv a bez udání důvodů podle obecné právní úpravy § 73 a § 73a zákoníku práce. Jde o pravidlo, které platí pro většinu zaměstnanců, jimž pracovní poměr vznikl jmenováním. Výjimkou byli a dosud jsou právě ředitelé škol.
Na straně druhé stojí faktická neodvolatelnost ředitele, jak vyplývala z právní úpravy účinné do 31. prosince 2011. Fakultativní důvody pro odvolání ředitele (tzn. důvody, pro něž zřizovatel mohl, ale nemusel ředitele odvolat) byly úzce omezeny na případy závažného porušení povinností vyplývajících z vykonávané činnosti a na dosažení 65 let věku. Zřizovatelé si byli dobře vědomi toho, že pokud ředitel dlouhodobě nezvládal svoji funkci, bylo zapotřebí „vyčkat“ až prokazatelně poruší svoje povinnosti závažným způsobem, a teprve pak jej bylo možné odvolat.
Tím se také vysvětluje, proč Asociace krajů (dle výše citovaného článku) uvádí tak nízký počet případů, kdy soud rozhodl o neplatnosti odvolání ředitele.Totiž i zřizovatelé se radí s právníky a nepůjdou do předem ztraceného sporu. Proto nelze nízký počet soudních rozhodnutí o neplatnosti odvolání ředitele považovat za příznak závažnosti problémů s někdejší úpravou důvodů pro odvolání.
Závažné problémy však skutečně měl zřizovatel, který viděl ve své škole nefungující kolektiv pedagogů, nedostatečnou komunikaci s rodiči, demotivované pedagogy a žáky a shledal, že ředitel po patnácti nebo více letech ve funkci již není ochoten ani schopen na tom něco změnit. Hlasy těchto zřizovatelů slyšelo MŠMT, když před několika lety poprvé zahájilo diskuzi o změně v pravidlech odvolávání ředitelů veřejných škol.
Cílem zamýšlených změn školského zákona nebylo vydat ředitelská místa napospas politickým stranám, připravit ředitelskou funkci o její důstojnost nebo neúčelně komplikovat ředitelům život. Zároveň však nebylo možné udržovat stav, kdy zřizovatelé museli buď trpně přihlížet počínání neodvolatelného ředitele, nebo si museli vypomáhat účelovým slučováním škol, kdy teprve v důsledku zániku „té správné“ příspěvkové organizace bylo možné ředitele odvolat.
Považuji za oprávněný požadavek toho, kdo zřizuje školu,
smět rozhodovat o obsazení místa ředitele
i dříve, než dojde ke kritickému selhání v podobě závažného porušení povinností. Legitimita takového požadavku je obdobná legitimitě zájmu školy na určité stabilitě jejího vedení.Šestileté funkční období
se potom ukazuje jako
rozumný kompromis
mezi oběma zdánlivě protichůdnými zájmy.Šestiletá funkční období nadále plní „ochranářskou“ funkci, neboť staví ředitele veřejných škol do
výhodnějšího postavení oproti jiným zaměstnancům, jejichž pracovní poměr se odvíjí od jmenování.
(Nyní je řeč o šestiletých funkčních obdobích jako nastavení periodicity možných rekonkurzů a odhlíží se od poněkud nešťastného spojení funkčních období s pracovním poměrem na dobu určitou; nejedná se totiž o nosný koncepční prvek modelu funkčních období, ale o původně nezamýšlený přívažek nové právní úpravy.) Na druhou stranu šestiletá období umožňují zřizovateli pravidelně hodnotit činnost školy, kontrolovat, zda jím zřízená instituce dobře plní svoje funkce, a vyvozovat z toho důsledky.Považovat toto zdůvodnění za pouhou záminku obcí a krajů k tomu, aby mohly zpolitizovat svoje školy, by byl podobný nesmysl jako tvrdit o ředitelích, že jim jde jen o „teplá místa“, kde mohou pohodlně stagnovat a táhnout školu ke dnu.
Jednostranný pohled na věc pak snadno vede k dalším nedorozuměním:
Autor předešlého článku například tvrdí, že skvěle plněná
funkce ředitele
vyžaduje „znalost“ a „zralost“, přičemž to druhé se získává jen dlouholetou praxí v dané profesi a ne „šestiletým hraním si na manažera“. Dovolil bych si toto tvrzení upřesnit tak, že potřebná „zralost“ se získává dlouholetou praxí v profesi učitele. Do ředitelské funkce by již měl nastupovat člověk zralý, který si je předem vědom toho, že nesmí ztrácet oněch cenných šest let hrou na manažera, ale musí již od počátku prokazovat, že je odborníkem na svém místě. Ředitele, který po roce ve funkci stále tvrdí, že se v ní ještě nezorientoval a že na to potřebuje další rok nebo dva, by zřizovatel měl být oprávněn okamžitě odvolat. A rozhodně by jej nemělo tížit svědomí, že tím snad danou školu „zpolitizoval“.Dalším omylem je shledávat
výhodnost výměny ředitele
pouze tam, kde je perspektiva, že „nový vítr přinese další navýšení (finančních) zisků“. Jak už jsem naznačil výše, je legitimním důvodem pro výměnu ředitele školy nejen závažné porušení právních povinností, ale také nedostatek profesních kvalit. I v takovém případě může být výměna ředitele jedinou cestou k udržení kvality a životaschopnosti školy. A že se profesní nedostatky ředitele v průběhu jeho funkčního období mohou projevit, by neměl autor předchozího článku považovat za překvapivé, pokud sám připouští, že ředitel do funkce nastupuje nezralý nebo nedozrálý.Pokud jde o „zisk v neziskové sféře“, za nějž předešlý článek považuje „změněnou lidskou bytost“, můžeme konstatovat, že i tento zisk lze za konkrétních okolností výměnou ředitele zvýšit. Poněkud zvláštně ale působí tvrzení, že na „změněnou lidskou bytost šest let nestačí“. Čí bytost se má na mysli? Jde snad o žáka ve čtyřletém maturitním oboru vzdělání? Nebo o učitele, který netrpělivě čeká, až konečně škola změní jeho bytost? Nebo se opět vracíme k otázce věčného zrání ředitele školy?
Ke křečovitému porovnání rozličných „-ismů“, jak bylo v předešlém článku předestřeno, lze mít více výhrad, omezím se však na tu nejpodstatnější. Zastánce poslední změny školského zákona lze totiž sotva mít za „ekonomisty“, jestliže vezmeme za svůj fakt, že výměnou ředitele školy nelze významně zvýšit „finanční zisk“. Konání konkurzu na místo ředitele je z účetního hlediska spojeno pouze s náklady, nikoli s výnosy. S trochou nadsázky však můžeme říci, že ziskem může být buď oficiální potvrzení legitimity dosavadního vedení školy, nebo „změna lidské bytosti“ na místě ředitele školy, pokud se tím škole konečně dostane dobrého vedení.
Můžeme tedy podle velkého počtu konkurzů vyhlášených v roce 2012 například tvrdit, že většina ředitelů krajských škol nezvládá řízení své školy?
Jistěže ne. Ve své praxi jsem už mohl pár ředitelů škol poznat a považuji je za vynikající odborníky. Pokud mohu svoji dosavadní zkušenost považovat za aspoň trochu reprezentativní, znamená to, že případy ředitelů, kteří na svoji funkci nestačí nebo v jejichž rukou škola pomalu skomírá, jsou spíše excesy. Stejně jako případy ředitelů, kteří závažným způsobem porušují svoje povinnosti.
Před těmito excesy nás dostatečně chrání nová právní úprava, která umožňuje obměnu na místě ředitele nejen v případech závažného porušování právních povinností, ale oproti předchozí úpravě i v jiných ospravedlnitelných, leč těžko zákonem normovatelných situacích.
A podobně je tomu i u zřizovatelů. Jsem přesvědčen, že zřizovatelé (a teď mám na mysli hlavně kraje, jichž se kritika za plošné vyhlašování konkurzů dotýkala valnou měrou) disponují dostatkem odborného zázemí, kontrolních mechanizmů a sebereflexe, aby případy „zpolitizovaných konkurzů“ byly opět jen excesy, nikoli pravidlem. Před excesy tohoto druhu mají potom občany chránit
principy zastupitelské demokracie.
Jestliže se v obou výše uvedených případech jednalo jen o excesy, proč tedy letos docházelo k vyhlašování „plošných“ konkurzů? Podle mého názoru byla příčinou
nepřiměřeně přísná interpretace přechodných ustanovení k novele školského zákona
- řada krajů zastávala názor, že je jejich povinností vyhlásit konkurz na všechny ředitele, kteří jsou k 1. lednu 2012 ve funkci déle než 6 let. MŠMT mělo opačný názor a rozhodně takový důsledek nebyl ani účelem novely.Tak se postup zřizovatelů rozrůznil, někteří vyhlásili konkurzy jen v omezené míře, jiní tak učinili plošně, a to často spíše z domnělého donucení. Zde se patří podotknout, že právní úprava se během projednávání odchýlila od původního návrhu, což vedlo k nejasnostem právě v otázce fakultativnosti vyhlášení konkurzu. Výsledek pak nelze považovat za zcela vydařený, když v poměrně závažné věci vedl ke
sporům o interpretaci
a vyžadoval tak masivní výkladovou podporu, jaké se mu ze strany MŠMT muselo dostat. Nejde však o chybu samotného konceptu šestiletých funkčních období.O skutečném dopadu konkurzů v roce 2012 ale nejlépe hovoří čísla. Podle informací České školní inspekce byl k 1. lednu 2012 v necelých
70 % veřejných škol
(právnických osob vykonávajících činnost veřejné školy nebo školského zařízení)
ředitel ve funkci déle než 6 roků.
To znamená, že téměř na 70 % veřejných škol bylo možné vyhlásit v roce 2012 konkurz. K vyhlášení konkurzu došlo jen u
30 % veřejných škol
(celkem 2 722 konkurzů),
tzn. v necelé polovině případů, kdy bylo možné konkurz vyhlásit.
V
75 % konkurzů
se přihlásil
jako uchazeč i dosavadní ředitel školy.
V
65 % konkurzů dosavadní ředitel svoji funkci obhájil
(z dosavadních ředitelů, kteří se znovu ucházeli o svoji funkci, jich tedy uspělo zhruba 86 %).Celkový počet veřejných škol, v nichž došlo v roce 2012 k výměně ředitele, je tudíž 10%, oproti zhruba 2 % v roce 2011. Zajímavé jsou také údaje České školní inspekce o nákladech na realizaci konkurzů (výmluvně vyvracejí tvrzení o přímluvcích novely z řad ekonomistů) a zjištění o vlivu novely na klima škol (více viz na stránkách www.csicr.cz v sekci „Dokumenty“).
Závěrem bych rád vyjádřil svoje přesvědčení, že nejlepší obranou proti budování „ohrádek rakousko-uherské poslušnosti“ je dát občanům možnost, aby se naučili se svými právy rozumně nakládat a poznali váhu svého hlasu. Je to lepší cesta než vytvářet centrální ochranářská pravidla, aby náhodou komunální politika neměla nějaký vliv na školu. Reforma veřejné správy svěřila zřejmě definitivně školy do samostatné působnosti obcí a krajů. Tedy učinila z nich instituce, které stejně jako územní samosprávné celky mají sloužit jejich občanům, a logicky je proto navázala na mechanizmy komunální politiky. Stavět na těchto základech vzdělávací soustavu a hledat rovnováhu mezi různými veřejnými zájmy je sice obtížné, nelze si však dlouhodobě usnadňovat situaci tím, že stát obci nebo kraji zákonem uloží postarat se o dostupnost škol, zřídit školy a financovat je a zároveň se bude tvářit, že dění ve škole už nemá zřizovatele co zajímat.