A zase ten ředitel...

O co ve stručnosti šlo? Ředitel školy reagoval na drzé a nevhodné chování dlouhodobě problematického žáka pohlavkem, který způsobil žákovi dočasné zhoršení sluchu a psychickou újmu. Stalo se tak při výuce, tedy před zraky spolužáků. Proti tomuto postupu ředitele školy se důrazně ohradila matka žáka a podala na ředitele školy stížnost. Tou se již od incidentu, který se stal na jaře, zabývala Česká školní inspekce a též městská část, která do funkce ředitele školy jmenovala. Výsledkem řešení stížnosti byly rozporuplné závěry a neodvolání ředitele z funkce. Tato událost vyvolala mezi učiteli školy, rodiči, žáky i celou veřejností bouřlivé reakce, které byly jak ve prospěch ředitele, tak v jeho neprospěch. Ředitel školy situaci vyhodnotil tak, že se matce i žákovi ihned po incidentu omluvil, zaplatil městské části čtyřtisícovou pokutu a připustil své pochybení, dokonce podal žádost o odvolání z funkce. Zástupci městské části žádosti nyní vyhověli.

K této události jsem přečetla mnoho článků a reakcí novinářů, odborníků či veřejnosti, a jak to v demokracii bývá, k jednoznačné shodě či návodu, jak takovéto situace řešit a jak se k nim postavit, zdaleka nedošlo. Je to dáno známou pravdou, že každý člověk do svého postoje promítá vlastní životní hodnoty, priority, zkušenosti, motivace, skryté bolesti či přání. Každý člověk situaci hodnotí ze svého úhlu pohledu, skrze svou vnitřní mapu a svůj názor zakládá na informacích, které má k dispozici. Já velmi dobře rozumím argumentům příznivců pana ředitele. Jeho osobu obhajují dlouholetou zkušeností (ve školství je 36 let, ředitelem je deset let), argumentují tím, že v mimořádných školních situacích je takovýto postup pochopitelný i možný, a že když nevychovávají dítě rodiče, musí tak činit škola, na jeho práci se dívají komplexně a v širokém kontextu, vyzdvihují jeho přínosy, zásluhy a úspěchy, které jednoznačně zaznamenávají. Volají po toleranci, pochopení a odpuštění, zlobí se na ty, kteří ředitele odsuzují a požadují exemplární potrestání. Navíc varují před tím, že když tento incident způsobí odvolání ředitele školy, bude to signál veřejnosti k tomu, že rodiče drží učitele i ředitele v šachu a mohou rozhodovat o jejich bytí, či nebytí ve škole. Toť jeden úhel pohledu na věc.

Protistrana však jednoznačně hodnotí chování ředitele jako nepřijatelné a nepřípustné. Argumentuje tím, že ředitel školy by měl být nejvyšší autoritou a že nemůže volit tyto prostředky výchovy, neboť tím dává příklad svým kolegům a ve škole jsou přece jakékoliv tělesné tresty zakázány. Odpůrci ředitelova chování tento incident hodnotí jako jeho profesní i osobní selhání a odmítají připustit, že by mu mělo projít a že by svoji funkci dál vykonával.

A pak je tu strana třetí, která nahlíží na událost neutrálně, opatrně hodnotí a nesděluje jednoznačné soudy. Tato strana si asi nejvíce uvědomuje složitost problému, různé konsekvence, souvislosti a přesahy. Nic není bílé nebo černé.

Jsem v roli ředitelky také deset let a vím, po jak tenkém ledě se stále pohybuji. Ze své funkce ředitel zastupuje vlastně všechny sociální skupiny školy a bohužel se někdy stává, že tyto skupiny jsou v antagonistických vztazích. A to je ta potíž! Ředitel by měl primárně hájit zájmy žáků - jejich právo na vzdělání, bezpečí, jejich právo na vyjádření svého názoru, právo na slušné zacházení nebo právo na úctu a individualitu. A v tomto musí jít ředitel příkladem. Musí vytvářet prostředí, kde budou všechna práva naplňována, sám je nesmí přehlížet a porušovat. Měl by do poslední chvíle ctít osobnost žáka. Vím, že je někdy opravdu složité posoudit, jak velký prostor dát žákovi k vyjádření svého názoru, co všechno žák smí nebo nesmí říct. Vím, že žák někdy své názory projevuje neomaleně či agresivně. Je to ale autorita ředitele, která i tyto okamžiky musí se ctí zvládnout, musí rychle vyhodnotit situaci a přijmout adekvátní řešení či postoj.

Druhou skupinu, kterou ředitel zastupuje, tvoří pedagogové a ostatní zaměstnanci školy, tedy třeba i kuchařky školní jídelny. I jim by měl ředitel prokazovat úctu, měl by jim vytvářet po všech stránkách bezpečné pracovní prostředí, měl by je respektovat a slyšet. Měl by vytvářet atmosféru všestranné podpory, důvěry, kolegiality a sounáležitosti. Jenomže to, co může být bezpečné pro žáka, nemusí být bezpečné pro pedagoga. A zase je to ředitel, který usměrňuje, vysvětluje, rozhoduje, stanovuje mantinely a jde sám při řešení příkladem.

Třetí skupinou jsou rodiče, kterým se skrze školu zprostředkovává vzdělání a výchova jejich dětí, ředitel tedy naplňuje přes zřizovatele službu státu občanům. A i toto je moment, který přináší mnoho různých očekávání, zájmů a střetů.

Prostě být nejvyšší autoritou je těžká role, a ještě těžší je jí být každý den a za každé situace. Vždyť i my ředitelé prožíváme emoce, a tak máme někdy sto chutí zvýšit hlas nebo i zařvat na nezodpovědného učitele nebo vzdorujícího žáka. I my ředitelé máme slabé chvilky, kdy se nám chce brečet nebo kdy chceme být litováni. Ničemu z toho ale nesmíme dát volný průchod. Ředitel školy je lídrem a od lídra se očekává vysoká úroveň schopností, jakou je např. efektivní komunikace, sebeovládání, sebekontrola nebo sebekázeň. Lídr musí být maximálně vnímavý a empatický. Měl by vždy a stále prokazovat úctu a respekt k druhému člověku, byť by to bylo nevychované a drzé dítě. Se skutečností, že všechny děti nebudou harmonicky vychované, musíme počítat. A že takovýchto dětí přibývá, je smutným faktem, s kterým musíme umět pracovat a přizpůsobit se mu. Fyzické tresty mohou možná fungovat v rodině, a i o tom se dnes vedou spory, do školy ale dle mého názoru prostě pohlavek nepatří. Jsem přesvědčená o tom, že ředitel školy musí být ten, kdo jedná klidně a bez větších emocí, situace neeskaluje, nenechá se vyprovokovat, je smířlivý a uvážlivý.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že jsou v dnešní době na ředitele školy kladeny extrémně vysoké nároky a požadavky. Je vůbec v silách ředitele toto všechno obsáhnout a zvládnout? Možná jedno malé doporučení mám. Pro moji práci a pozici mně velmi pomohlo absolvování výcviků kouče. Díky tomuto výcviku jsem o sobě začala přemýšlet jinak. Dozvěděla jsem se o vlastní osobě mnoho nových pravd, vydefinovala jsem si silné a slabé stránky, ujasnila jsem si, kdo jsem a kam směřuji. Teď většinu životních situací řeším s plnou zodpovědností, s velkým nadhledem a zároveň pokorou. Výcvik mě naučil vidět lidi takové, jací jsou, neidealizovat si je, ale ani je nepodceňovat. Odnaučila jsem se lidi soudit a sdělovat jim své vidění světa. Pouze v případě, že si o to řeknou, vyjádřím velmi opatrně svůj názor či postoj. Výcvikem jsem získala ohromnou mentální sílu a jistotu. Dnes se nebojím vstupovat do vyhrocených momentů, nebojím se jednat s agresivnějšími partnery, věřím sobě i těm druhým, prokazuji si respekt, ale též ho prokazuji svému okolí.

Moc bych si přála, aby všichni ředitelé dostali možnost takového seberozvoje, aby zřizovatelé byli více osvícení a podporovali právě tuto oblast vzdělávání. Dokonce si myslím, že takovýto přístup k sobě i ke společnosti by se měl cvičit ve školách, že by se měl do osnov dostat předmět z oboru aplikované psychologie, leadershipu nebo koučování.

Na závěr musím konstatovat, že kauza s pohlavkem je nešťastná a politováníhodná situace, která způsobila odchod jednoho dobrého ředitele. Připouštím, že učitel i ředitel může jakkoliv selhat. Pak by ale mělo následovat přijetí vlastního selhání a vyvození důsledků. To zmíněný pan ředitel udělal, a tím prokázal svoji sílu a kvalitu.