Vzdělávání během pandemie: Učitelé, žáci i rodiče výuku většinově zvládli

Druhé pololetí uplynulého školního roku bylo pro všechny náročné. Nastalá situace ovšem prokázala mimořádnou flexibilitu většiny škol a jejich učitelů. Ze dne na den se totiž radikálně proměnila tradiční podoba výuky, školy musely velmi rychle hledat způsoby, jak budou vzdělávání dále organizovat, zjišťovat, kolik žáků má podmínky pro online komunikaci, rozhodnout se, jaký způsob komunikace s nimi zvolí, jak budou komunikovat s těmi žáky, kteří online připojeni nejsou, co bude obsahem vzdělávání, jak bude výuka probíhat, jakým způsobem budou žáky hodnotit apod.

Začátkem dubna vedla Česká školní inspekce řízené telefonické rozhovory s řediteli téměř pěti tisíc škol a diskutovala s nimi vzniklou situaci ze všech možných hledisek. Podrobná tematická zpráva je k dispozici na webových stránkách www.csicr.cz. Do značné míry záleželo úspěšné zvládnutí distanční výuky na dvou faktorech – jaké postavení mělo digitální vzdělávání ve škole před mimořádným obdobím a do jaké míry byl ředitel školy schopen svou školu a své učitele v této době skutečně pedagogicky vést.

Ředitel školy má samozřejmě mnoho práce s provozními záležitostmi a zdaleka ne každý si dokáže najít adekvátní prostor pro vedení učitelů a řízení pedagogického procesu, jakkoli by to mělo být jeho primárním úkolem. Nicméně v období pandemie bylo provozních povinností násobně méně, a ředitel školy tak mohl skutečně plnit roli prvního učitele. Bohužel ve více než třetině škol neprojevilo jejich vedení dostatečné kompetence k pedagogickému vedení a řízení školy a organizaci vzdělávání nechalo nekoordinovaně na jednotlivých učitelích. Učitelé v těchto školách si jednotlivě volili komunikační platformy s žáky, někteří učili jakoby podle rozvrhu, jiní zasílali termínované úkoly, někdo měl stanoveny časy pro videokonference, někteří vůbec nezměnili obsah vzdělávání a učili vše, co by učili ve škole, jiní se naopak zaměřili na konkrétní tematické priority, někteří známkovali, jako by výuka probíhala normálně ve škole, další se zaměřili spíše na hodnocení pokroku žáků apod. A právě to pak bylo příčinou různých kolizí, kdy žáci byli zavaleni úkoly s podobnými termíny odevzdání, komplikoval se jim přístup k online vzdělávání, když měli třeba sourozence a termíny jim kolidovaly. Všechno si muselo během několika týdnů „sednout“ a spolupráce školy, žáků a rodičů se postupně „vylaďovala“.

Jarní období distanční výuky potvrdilo důležitost spolupráce školy s rodiči a její přínosy pro všechny zúčastněné, včetně žáků. S ohledem na podmínky, ve kterých bylo vzdělávání realizováno, se ke vzdělávacím problematikám více dostali i ti rodiče, kteří by jinak tak blízko vzdělávání svých dětí i pedagogické práci učitelů z různých důvodů nebyli. Školy vnímaly složitost situace v rodinách a v mnoha případech se snažily přispět ke sladění všeho, co musí rodiny doma zvládnout. Současně se vytvářel velký respekt rodiny ke škole i školy k rodině. A to určitě stojí za to podpořit a udržet i nadále. I ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi byla doposud míra zapojení rodičů do života našich škol velice nízká. Současná zkušenost pak ukázala, že vzájemná spolupráce má nejen smysl, ale i jasný přínos.

Obsahové zaměření vzdělávání bylo velmi různé a záleželo na tom, jak k výuce konkrétní škola přistoupila. Někde se snažili na dálku „doprobrat všechny učebnice“, jinde pak tematicky vybrali jen něco a spíše opakovali a procvičovali. Právě takový postup od začátku doporučovala Česká školní inspekce – omezit vzdělávací obsah jen na to skutečně podstatné, vybírat si jen to, co budou žáci skutečně potřebovat v příštím roce, aby se na učivo dalo navázat, zdůrazňovat aplikaci znalostí v různých běžných situacích a hlavně věnovat dostatek času upevňování toho, co žáci ve škole probrali již dříve. Cílem vzdělávání v uplynulém mimořádném období totiž nebylo dokončit distančně vše, co by se standardně udělalo ve škole, ale udržet u žáků určité návyky spojené se školní prací.

To samozřejmě souvisí s nastavením povinného vzdělávacího obsahu, což je téma, na které Česká školní inspekce poukazuje dlouhodobě. Obsah vzdělávání stanovený v rámcových vzdělávacích programech by měl být zredukován na určitý povinný základ, nad ním by mělo být definováno rozšiřující učivo a školám by zároveň měl být dán prostor pro zařazení učiva nepovinného. Nejde ovšem jen o rámcové vzdělávací programy, ale také o vzdělávací programy jednotlivých škol, které na ně navazují a kde o míře detailu probíraného učiva rozhoduje škola sama. Proto je nezbytné, aby diskuse o vzdělávacím obsahu a jeho úpravách byly důsledně vedeny a komunikovány s řediteli škol a učiteli.

Určitě by bylo žádoucí zaměřit se na aplikaci již získaných znalostí, tedy na něco, co můžeme nazvat dovednostmi nebo gramotnostmi. V našich školách se nám relativně dobře daří předávat žákům znalosti, ale už méně se daří žáky učit, jak je využívat v nejrůznějších situacích. Je to dáno úrovní čtenářské a matematické gramotnosti, která naše žáky limituje. I když totiž znají matematický vzorec, který je předpokladem pro úspěšné vyřešení úlohy, nevědí, že ho mají uplatnit právě teď a v tomto konkrétním případě. Třeba i proto, že kvůli nízké čtenářské gramotnosti nepochopili text zadání.

To, co jsme teď v rámci vzdělávání čtyři měsíce zažívali, se nepochybně promítne i do debat o vzdělávacím obsahu a o revizích toho, co se naši žáci ve školách v pokročilém jedenadvacátém století učí. Když se vrátím k dovednostem, tedy k aplikační složce znalostí, jednoznačně pozitivní je, že počet škol, které se na dovednosti žáků zaměřují, se zvyšuje a řada z nich proměňuje výuku tak, aby byla právě tato oblast podporována. Ale aby se mohla proměna uskutečňovat rychleji a v ještě větším podílu škol, je nutné ji podpořit i systémovými opatřeními ze strany státu. Z pohledu České školní inspekce by se tak měl proměnit např. obsah přijímacích a maturitních zkoušek, protože v současném pojetí jsou postaveny právě na znalostech, což v praxi znamená, že školy této skutečnosti přizpůsobují obsah a podobu vzdělávání. A chceme-li, aby školy vzdělávání pojímaly jinak, z pohledu obsahu i podoby výuky, musíme tomu jít naproti.

Školy budou muset v řadě případů dohnat témata, která nebylo možné zvládnout v distanční formě vzdělávání a která jsou důležitá pro další vzdělávání. A samozřejmě zdaleka nejde jen o profilové předměty. Z vyjádření ředitelů škol vyplývá, že se vážně zabývají zásadnějšími zásahy do svých školních vzdělávacích programů, a to proto, aby po zkušenosti z výuky na dálku znovu promysleli obsah učiva, aby vybrali to podstatné pro další úspěšné vzdělávání svých žáků, aby si vytvořili časový prostor nejen na probrání učiva, ale zejména na jeho osvojení. A právě to je velká příležitost.

V každém případě bych rád na tomto místě znovu poděkoval všem učitelům, kteří se i v náročném období pandemie spojené s novým typem koronaviru snažili naplnit své náročné poslání a potvrdili, že český vzdělávací systém disponuje velkým množstvím kvalitních pedagogů, kteří jsou za všech možných okolností připraveni udělat pro své žáky maximum možného.