Hospitace a jejich využitelnost v praxi

Jednou bych se chtěla do vedoucí funkce dostat a teď, respektive před třemi lety jsem měla možnost jít studovat, a tak jsem jí využila. Navíc ve školství je možnost kariérního růstu omezená a toto studium otevírá dveře do vedoucích pozic. Ke studiu konkrétně na Karlově univerzitě mě určitě inspirovala má sestra, která studium školského managementu absolvovala. Mluvily jsme o něm a líbily se mi předměty, obsahy přednášek i formy výuky. Navíc jsem znala několik vyučujících ze svých předešlých studií a jejich přednášky mě zajímaly. Teď zpětně mohu říct, že bylo rozhodnutí zvolit si studium školského managementu právě na univerzitě skvělé a obohacující.

Protože já sama jsem hospitace vlastně úplně nezažila, respektive samozřejmě že nějaké hospitace u nás probíhaly, ale spíše v rámci akcí připravovaných jednotlivými učitelkami pro celou mateřskou školu, které paní ředitelka sledovala. Jednalo se třeba o akci „Čarodějnice“, kterou pro celou mateřskou školu připravila paní učitelka – mohla si k tomu samozřejmě vybrat i nějaké pomocníky. To bylo považováno za hospitaci. Po skončení akce proběhl rozhovor s paní ředitelkou, ale nebylo to nic velkého, spíše se jednalo o pochvalu a nějaké odměny. Nešlo o žádný rozvoj do budoucna. Takže jsem chtěla hospitace více prozkoumat – o co se jedná, co lze hospitací získat, co lze sledovat…

Výzkum probíhal jen ve čtyřech mateřských školách, takže z něj nejdou dělat nějaké obecné závěry. Každá paní ředitelka připravuje hospitace trochu jinak, ale plán mají stanoven všechny. Některá má daný přesný harmonogram s termíny hospitací i vzájemných náslechů včetně cílů i to, kdo na hospitace chodí. Některé cíle jsou stanoveny obecně, kopírují to, co má probíhat v každé činnosti, jako je začleňování nových dětí, slaďování práce dvojic učitelek. Jindy byly cíle velmi konkrétní, např. v souvislosti s aplikací nového školního vzdělávacího programu do mateřské školy. V této mateřské škole jsem rozhovor dělala v únoru, nový program začal v září, takže už byl vidět určitý posun.

Nikdy to nebyla jenom paní ředitelka, vždycky to byly dvě osoby, většinou paní ředitelka a paní zástupkyně. V jedné mateřské škole paní zástupkyně nebyla, a tak na hospitace chodila metodička prevence. Probíhaly i náslechy, vzájemné hospitace mezi učitelkami.

Ve všech byly takové základní věci jako cíl hospitace, kolik tam bylo přítomných dětí, jaký program se uskutečnil, jak se plní cíle, jak paní učitelka komunikuje s dětmi… Přišlo mi zajímavé, že v jednom protokolu byl záznam o dětech, které vyžadují specifickou pozornost. I jedno takové dítě může mít na program vliv. A překvapilo mě, že v protokolech nebyla zmínka o spolupráci učitelek s asistentkou, protože to je hodně důležité a paní ředitelky to nijak nereflektovaly, přestože na každé škole asistentky byly. Co se týká formy, narazila jsem na různé druhy protokolů. Jeden hodnotil učitelskou práci známkami 1–5, další měl hodnocení škálou ano – spíše ano – spíše ne – ne s prostorem pro slovní doplnění. Třetí druh hospitačního protokolu měl u sledovaných okruhů pouze místo pro označení splnil × nesplnil, respektive odškrtávání fajfkou či křížkem, a poslední, čtvrtý protokol měl u okruhů vždy prázdné místo pro slovní komentář.

Na všech mateřských školách probíhala zpětná vazba formou pohospitačního rozhovoru. Hospitace většinou probíhaly během dopoledního bloku, a rozhovor se tedy uskutečnil po skončení služby paní učitelky. Pokud to nebylo možné, tak se rozhovor odsouval na nejbližší vhodný termín. V jedné mateřské škole paní ředitelka kromě závěrů z hospitace zařazovala i povídání o tom, jak je paní učitelka celkově v mateřské škole spokojená a jak by se chtěla dále posouvat, jaké má v plánu absolvovat DVPP. Ale to nesouvisí přímo s konkrétní hospitací. Ve všech mateřských školách zapojených do výzkumu mé bakalářské práce probíhá pohospitační rozhovor formou dialogu, který vede paní učitelky k sebereflexi, a paní ředitelky se je snaží podpořit a pomoci jim, nikoli jen sdělovat kritiku.

Dostala jsem samozřejmě několik odpovědí, které si byly podobné nebo se dost prolínaly, tak jsem se snažila to nějak propojit do společných témat. Co asi napadne každého, je kontrola profesních kvalit paní učitelky, sledování celého výchovně-vzdělávacího procesu, diagnostika dětí. Jedná se vlastně o to, co bylo dlouhou dobu bráno jako hlavní, stěžejní věc. Jedna paní ředitelka zmínila, že z výsledků hospitací na její škole vyplynulo, že učitelky nemají dostatečně konkrétní znalost jednotlivých dětí. Zavedla tedy na škole dětská portfolia, ze kterých je patrné, jaké má dítě osvojeny a případně jak se pracuje s tím, co dítě ještě nezvládá. A další věc, která se s tím prolíná, je propojení s vizí školy. Není to jenom o zpětné vazbě, ale jde i o naplňování nastavených cílů a propojení těchto cílů s nějakými strategickými dokumenty. Zpětnou vazbu z hospitací v tomto případě využívají ředitelky jednak pro podporu zaměstnanců a jejich správného nasměrování, pokud se od vize odchylují, ale také pro úpravu a hledání nových krátkodobých i dlouhodobých cílů, které škole umožní posun směrem k nastavené vizi.

Určitě sem patří další vzdělávání, na které lze nahlížet ze dvou perspektiv: Jednak může jít o mapování, jak dál posouvat paní učitelky, zjišťovat, v čem jsou mezery, v čem by se chtěly samy vzdělávat. A jednak je možné hodnotit, jestli peníze vynaložené do dalšího vzdělávání mají smysl, jestli získané poznatky paní učitelky využívají. Půjde tedy o zpětnou vazbu k absolvovanému vzdělávání. Pak jsou to i vzájemné náslechy, ze kterých může vyplynout mentor, který povede paní učitelky a bude je rozvíjet.

Dvě paní ředitelky se zmínily, že na základě hospitací dávají finanční odměny. Nevím, jestli to brát jako pozitivní zjištění, protože hospitace většinou probíhá jednou nebo dvakrát do roka, ten den se nemusí povést… Už jsem dál nepátrala, zda se do takových odměn zahrnuje pouze hospitace, nebo zda se započítává i něco dalšího. Kromě finančních odměn se paní ředitelky zabývaly i materiální podporou tříd, jako je nákup didaktických pomůcek.

Některé paní ředitelky využívají hospitace a následný rozhovor jako osobní kontakt. Hospitace se přitom konají pouze jednou nebo dvakrát ročně. To mi přijde málo. Možná to tak může fungovat ve velkých mateřských školách. Všechny školy, kde probíhal můj výzkum, byly šestitřídní, takže se domnívám, že prostoru pro osobní kontakt ředitelky s učitelkami je rozhodně více než jen při hospitacích a pohospitačním rozhovoru. Co mě ale nejvíc zaujalo, je propojení hospitací s vizí školy. Na to je potřeba pořádná příprava – dát si práci a najít správné cíle, které můžeme měřit, což také není jednoduché. Sledovat, jestli se paní učitelky snaží posouvat mateřskou školu dál, jestli souzní s nastavenými cíli. To je věc, kterou si chci, jestli se někdy dostanu do vedoucí pozice, uchovat.

Dotazníkem jsem se hlavně snažila ověřit informace, které mi paní ředitelky daly. Takže jedna sada otázek směřovala k ověření získaných informací a druhá k tomu, jak hospitace paní učitelky vnímají, jestli jsou pořád brány jako takový strašák, jestli vlastně paním učitelkám hospitace k něčemu je, nebo jestli je to pro ně jenom taková jako nutnost, která ke školství patří.

Bylo to velmi různorodé, každý věci samozřejmě vnímá jinak, a to i v jedné mateřské škole. I když je paní ředitelka velmi laskavá, může být ve škole paní učitelka, která se hospitace bojí. Nicméně potvrdily se informace, jak často paní ředitelky na hospitace chodí, jak vypadá pohospitační rozhovor a také že je při pohospitačním rozhovoru brána v potaz sebereflexe paní učitelky.

Rozhodně si udělat hospitační protokol tak, aby vyhovoval paní ředitelce, aby ho uměla vyplnit a aby věděla, co má sledovat. Takže bych zdůraznila důležitost přípravy a stanovení cílů. A potom dobře provedený pohospitační rozhovor a jeho vyhodnocení, aby k něčemu hospitace vedla. Je potřeba porovnat současná zjištění se starými hospitačními protokoly, sledovat, jestli se paní učitelky rozvíjí, a tím se rozvíjí i celá mateřská škola, jestli paní učitelky souzní se stanovenými cíli, jestli se na jejich stanovení podílí. Hospitacemi se dá budovat i klima školy, když jsou paní učitelky vyslyšeny. Ale všechno začíná od pečlivé přípravy.