V minulém díle seriálu o zakládání a rozjezdech neveřejných základních škol jsme se věnovali výsostně pedagogickému tématu výběru a rozvoje pedagogického sboru. Tentokrát bude hlavní námět mnohem přízemnější, nikoliv však méně podstatný. Financování.
Začněme tím, že mezi školami s veřejným a neveřejným zřizovatelem existují ve věci získávání finančních prostředků významné rozdíly. Hlavní balík peněz určený především na platy učitelů a drobné neinvestiční výdaje přichází oběma skupinám od státu skrze krajské rozpočty. Zatímco veřejné školy získávají ihned od svého vzniku dotaci stoprocentní, u neveřejného zřizovatele trvá minimálně jeden školní rok, než si i díky výbornému hodnocení České školní inspekce vyslouží příliv stejných finančních prostředků. Do té doby získává jen šedesát procent.
Dalším významným faktorem, který může ovlivnit financování školy na mnoho let, je potřeba budovy, ve které bude škola provozována. Na neveřejném zřizovateli zůstává tíha nákladů na její stavbu či dlouhodobý pronájem. Přitěžující okolností pak bývá, pokud je takový pronájem nutný v jiných než obecních, městských, krajských či státních prostorách.
Do třetice lze zmínit další neinvestiční výdaje. Provoz budovy, nákup pomůcek, vzdělávání učitelů a další náklady neveřejných škol zpravidla, a zcela logicky, nenajdeme ve veřejných rozpočtech.
Na druhou stranu je třeba připomenout, že veřejné školy jsou povinny poskytovat své služby bezúplatně, zatímco školy neveřejné mohou vybírat školné. Nejen s jeho pomocí pak zvládají hospodařit s minimálně vyrovnaným rozpočtem.
Pojďme se podívat, jak se s uvedenými vstupními podmínkami vyrovnali tři různí zřizovatelé.
V černých číslech přibližně za čtyři roky
Roudnická ZŠ SMART funguje šestým rokem a již do třetího školního roku vstoupila s žáky na obou stupních. Paní ředitelka Klára Koubská se ve vzpomínkách vrací k procesu vypočítávání výše školného: „Školné jsme před těmi pěti lety nastavovali podle průzkumu, který jsme si udělali mezi rodiči. Ptali jsme se, kolik jsou ochotni dlouhodobě platit za vzdělání svých dětí. Částky jsme propočítali spolu s výší dotace na žáka od MŠMT a předpokládanými náklady na provoz a personál. Roli samozřejmě hrála také lokalita. Působíme blízko Prahy, ale ne přímo v Praze.“ V současnosti se školné v závislosti na věku dítěte pohybuje od 2 700 do3 100 korun, škola poskytuje slevu sourozencům.
Potřeba minimálně vyrovnaného finančního výsledku přináší řadu nutných kompromisů. „Vzali jsme si ideální počet dětí a porovnali ho s požadavkem na vyrovnaný rozpočet. Vyšlo nám, že dvanáct dětí ve třídě neutáhneme, máme tedy patnáct,“ zmiňuje jeden z příkladů Klára Koubská a k tématu rozpočtu dodává: „Ověřili jsme si, že se škola dá založit bez počáteční velké investice, do černých čísel jsme se dostali přibližně po čtyřech letech.“
Co stojí za tímto úspěchem? „Pronajímáme si prostory od kraje, hradíme si sice veškeré úpravy prostor a opravy, ale pokud bychom chtěli mít vlastní budovu, museli bychom si půjčit přibližně sto milionů, což je pro neveřejného zřizovatele nereálné. Cestou by mohla být jedině nějaká dotace, ale vzhledem k cílové částce i v tomto řešení spatřuji neúměrně velké riziko,“ odpovídá ředitelka školy a přidává jednu praktickou radu dalším zřizovatelům: „Máme vlastní projektovou manažerku, která sleduje všechny dostupné dotační programy, píše žádosti o granty, v případě schválení je kompletně administruje. Pokud by to měli dělat pedagogové, nebo já, mohli bychom z časových důvodů realizovat mnohem méně projektů. Odhaduji, že bez této kolegyně bychom museli zvýšit školné minimálně o dvacet procent.“
Rozjezd jen díky půjčkám a osobním investicím
Opavská škola Erazim může reprezentovat skupinu nových (zatím) velmi malých škol, svůj provoz odstartovala 1. září 2020. Její vznik byl možný jen díky nadšení zakladatelů a lidí v jejich těsném okolí. Zřizovatel školy Matěj Frgala krom své energie vložil do projektu i nemalé peníze: „Abychom školu otevřeli, museli jsme přestavět bývalé prodejny v obchoďáku na prostory nové školy. Vyšlo to na 650 tisíc korun. Já jako zřizovatel jsem si vzal půjčku 400 000 korun. Samozřejmě na sebe, protože škola jako právnický subjekt ještě neexistovala. Dalších 200 000 jsem do přestavby vložil z osobních úspor. Pomohl nám také příspěvek 200 000 získaný na Startovači.“
Teď je na něm a jeho kolezích, spoluzakladatelích, aby zmíněné finanční závazky postupně splatili. Jedním ze zdrojů příjmů je samozřejmě školné. „Rodiče za dítě platí 36 000 korun ročně, tedy 3 000 měsíčně. S každým sourozencem se cena snižuje, například za čtyři sourozence by rodiče platili dohromady 6 000,“ popisuje Matěj Frgala a podrobněji rozebírá aktuální situaci: „Rozpočet školy mám v monstrózní excelové tabulce. V tuto chvíli je hodně napnutý, protože máme jen deset dětí. Můžeme si dovolit dva placené zaměstnance. Já mám 9 000 čistého, což používám na splácení úvěru, a kolegyně na tom není o moc lépe.“
A jak tedy zřizovatel a ředitel školy v jedné osobě vidí nejbližší měsíce a roky? „K deseti dětem máme ještě asi čtyřicet ‚domškoláků‘, díky kterým nějak přežíváme. Při současných úsporných opatřeních bude dluh splacený snad v průběhu příštího školního roku. Dlouhodobě si ale nedovedu představit, že by u nás učitelé na plný úvazek někdy dostávali víc než 25 000 hrubého. Když budeme mít víc dětí, přijmeme i víc učitelů, aby se jim mohli věnovat,“ popisuje své vize a jedním dechem dodává: „Všech těch probdělých nocí, vložených peněz a vynaloženého úsilí nikdo z nás nelituje. Děláme něco, do čeho nás nikdo nenutil, sami jsme se rozhodli, že takovou školu chceme. V tom, co děláme, vidíme smysl. Za sebe můžu říct, že se rád vzdávám volného času a finanční jistoty, protože jsem chtěl, aby naše škola vznikla.“
Snazší start s podporou silného zřizovatele
Příběh frýdecko-místecké ScioŠkoly je opět velmi odlišný. „Máme štěstí, že naše škola má za sebou stabilního zřizovatele a kolem sebe další sesterské školy. Díky tomu se nám podařilo spustit komunitní školu se školným, které bylo prodělečné. Věřili jsme, že zápis do rejstříku a s ním spojené dotace nakonec získáme, což se podařilo. V letošním roce máme poprvé plnou dotaci, školné se podařilo ještě o 900 korun měsíčně snížit a rodiče platí 49 000 korun ročně,“ vysvětluje ředitelka školy Darina Klimparová.
Do výše školného se promítá celá řada faktorů. „Důležitým kritériem stanovování školného je poměr cena/výkon, který nám umožní poskytovat základní vzdělávání v souladus naší filozofií a který obstojí před náročnými požadavky rodičů, dětí, zřizovatele, ale i nás samotných. A přitom chceme hospodařit vyrovnaně s dostatečnou rezervou. Samozřejmě sledujeme finanční možnosti rodičů a školné dalších soukromých škol v našem mikroregionu,“ popisuje Darina Klimparová a směrem k budoucnosti dodává: „Vzhledem k tomu, že školu dělají kvalitní průvodci a že důstojné finanční ohodnocení považujeme za základní předpoklad každé práce, vzniká logický požadavek na pravidelný nárůst mezd průvodců zesílený navyšováním platů učitelů ve státních školách. Abychom zvládli udržovat důstojné mzdy, investujeme i do výchovy absolventů pedagogických fakult nebo vzdělávání lidí, kteří aktuálně pracují v jiném oboru, s nimiž máme velmi dobrou zkušenost. Do budoucna počítáme s možností zvyšování školného o inflaci, kterou máme ve smlouvách s rodiči, nicméně v aktuálním COVID období hledáme i jiné cesty než její automatické uplatňování.“
Vedle příspěvku ze strany státu a školného, které platí rodiče, hledá vedení školy samozřejmě i další zdroje financování: „Snažíme se získávat prostředky z různých dotačních programů, kterými financujeme ‚nice to have‘ oblasti. Podařilo se nám v letošním roce získat finance na rozvoj IT gramotnosti, školu v přírodě a aktuálně máme v jednání pronájem 3D tiskárny.“
Tři konkrétní příklady dokreslily náš krátký exkurz do financování neveřejných škol. Samozřejmě bychom nalezli další a další zajímavé příběhy, mnohdy určitě významně odlišné. Proměnných, kterými se jednotlivé školy liší, je mnoho, v důsledku pak vidíme rozdíly nejen ve výši školného.
Příště se zaměříme opět na lidský faktor. Již jsme podrobněji prozkoumali učitelský sbor a s ním související procesy, v dalším díle se podíváme na žáky. Mohou si školy vybírat? Vybírají si? Podle jakých kritérií? Je každá škola vhodná pro každého žáka? Nejen na tyto otázky budeme hledat odpovědi v únorovém vydání.