V sedmém pokračování série mapující zrod a život malých neveřejných škol zaměříme svou pozornost na další důležité aktéry – rodiče. Příběhy čtyř škol různých velikostí, z různých regionů a různých zaměření jsou pestrou mozaikou rodičovských očekávání, přístupů i zklamání. Naznačují, jaké faktory mohou být pro rodiče důležité při hledání té nejlepší školy i pro udržení dlouhodobé spokojenosti. Dotkneme se i některých pojmů, které v souvislosti s malými neveřejnými školami slýcháme, ale jejichž obsah nám někdy může být nejasný.
Malá rodinná škola
Pokud někdy používáme pro charakterizaci školy označení „malá rodinná škola“, pak u školy Erazim se zdá být naprosto namístě. „Na denní docházce máme jedenáct dětí od prvního do osmého ročníku. Šest z nich jsou děti zakladatelů. Pak tu máme jedno dítě zaměstnance a dvě děti člověka, který s námi školu postavil. Zbývající dvě jsou ze dvou rodin, se kterými jsme si vyloženě sedli,“ popisuje zřizovatel opavské školy Matěj Frgala.
Při bližším pohledu můžeme v živé podobě vidět i další často skloňovaný pojem – komunita. „Skoro všichni ve škole mají dva nebo tři sourozence. Často se navštěvují mimo školu, přespávají u sebe. S většinou rodičů se vídáme na zakladatelských nebo provozních poradách. Kujeme si pikle na vlastním malém písečku. Chtěli bychom přijímat další dětii v průběhu školního roku, ale zatím to není tak, že by o nás byl nějaký překotný zájem,“ vysvětluje Matěj Frgala a představuje plán, jak další rodiče a děti do své školy nalákat: „Zhruba jednou za čtvrt roku pořádáme besedy pro zájemce. Před otevřením školy byly v kavárně, nyní jsou v online prostoru. Představujeme prostory, učitele, fungování komunity. Vítáme studenty, učitele jiných škol nebo rodiče, kteří se k nám chtějí podívat. Každé dítě musí ve škole, než se rozhodneme ho přijmout, strávit alespoň dva dny, z toho jeden se svými rodiči. Ať všichni vědí, do čeho jdou.“
Protože ekonomický provoz základní školy s jedenácti dětmi by byl neudržitelný, najdeme mezi žáky početnou skupinu dětí v režimu individuálního vzdělávání. K tomu zřizovatel školy říká: „Máme kapacitu sto žáků. Plán na příští školní rok je pětaosmdesát domškoláků a patnáct ‚denňáků‘. Děti na denní docházce jsou ale pro nás z dlouhodobého hlediska stěžejní. Postupně bychom chtěli vybudovat svobodnou demokratickou školu s padesáti dětmi. Zatím o nás ale takový zájem není, proto rádi volná místa nabízíme domškolákům, kterých zatím máme lehce přes šedesát.“
Komunita jako důležitý faktor
Magdaléna Málková, spoluzřizovatelka Školy prosperityv Nové Vsi u Kolína, začíná své vyprávění odpovědí na otázku, jak a podle čeho si rodiče vyberou právě jejich školu. „Pokud rodiče mají zájem o naši školu, vidíme jejich reakce na sociálních sítích, sledují náš školní web. Často nás osloví na začátku školního roku, chodí se dívat do vyučování, ptají se na detaily nebo na konkrétní otázky,“ líčí a jedním dechem doplňuje: „Rodiče si nás vybírají, protože vědí, že u nás je nadstandardní práce s rodinou, že se rodiče podílejí na domácích aktivitách, pracují s dětmi na denících poznání, čtou, hrají hry nebo vaří jídlo.“
Právě pohled rodičů na zapojování se do života školy vidí Magdaléna Málková jako jeden z důležitých faktorů, podle kterého se rodiny nakonec rozhodují: „Jsou rodiče, kteří rádi chodí do školy předčítat nebo na besedy. Několikrát se nám ale také stalo, že rodiče už dopředu řekli: Chtěli bychom dát dítě do vaší školy, ale víme, že to klade nároky na celou rodinu, proto volíme pohodlnější cestu. Nebo naopak: Chci být se svým dítětem, chci s ním prožívat práci na netradičních úkolech, chci být součástí školní komunity.“
I tak se stane, že v průběhu školní docházky odchází děti na jinou školu. „Považujeme to za zcela přirozený jev. Ne všichni jsou připraveni na trochu jiný způsob učení, než na který byli zvyklí jako děti. A tak to dopadá tak, že rodiny, které souzní s filozofií školy, zůstávají. Ty, které hledají něco jiného, odcházejí. Zcela přirozeně,“ popisuje paní spoluzřizovatelkaa pokouší se jmenovat některé společné rysy spokojených rodičů: „Určitě chtějí trávit čas se svými dětmi. Jde jim o to, že se děti kromě násobilky a shody přísudku s podmětem učíi sociální dovednosti. Rodiče mluví často o tom, že z jejich dětí neděláme v naší škole součást stáda, ale zdravě sebevědomé jedince. Vytváříme podmínky pro to, aby děti rozvíjelyi dovednosti, které v běžné škole nejsou prioritou.“
Informované rozhodnutí rodičů
Ve frýdecko-místecké ScioŠkole se snaží rodičům pomoci udělat maximálně informované rozhodnutí. „Novým zájemcům umožňujeme nejprve do školy nahlédnout a zažít v ní nejméně jeden opravdový výukový blok. Bezprostředně po hodině s rodinou mluvíme, vysvětlujeme a zodpovídáme dotazy. Pokud mají zájem pokračovat, v případě přestupů vždy jdeme ještě do týdne na zkoušku, kdy mají dítě i rodina možnost si školu na týden zažít a vyzkoušet si, jaké to u nás je. Teprve pak přichází informované rozhodnutí o přestupu. Jen u zápisů do první třídy týden na zkoušku samozřejmě neděláme,“ popisuje postup školy její ředitelka Darina Klimparová a přidává několik slov k hlavnímu zdroji nových zájemců: „Aktuálně k nám nejvíce rodičů přichází na doporučení od stávajících rodičů a žáků. S tím máme nejlepší zkušenost, protože kromě vlastních zážitků z naší školy získávají zájemci i dlouhodobější reference z dalšího zdroje.“
Postupné rozšiřování školy a péče o budoucí členy komunity se škole vyplácí. „Naše rodičovská základna je poměrně stabilní, škola funguje již čtvrtým rokem. Na úplném začátku asi tři děti odešly, protože rodiny měly odlišné představyo vzdělávání, ale v posledních dvou letech, kdy si děti i rodiče mohou naši školu opravdu vyzkoušet, jsou odchody minimální. Většinou spojené s rodinnými důvody, kdy nám rodiče při odchodu říkají, že byli spokojeni,“ pochvaluje si Darina Klimparová. Zároveň si všímá, čeho si rodiče na škole váží: „Oceňují především to, že s nimi komunikujeme na rovinu, zajímáme se, problémy řešíme. Důležité pro ně je, že na kvalitě školy neustále pracujeme. To se projevuje jak v rozhovorech s nimi, tak i v dotazníku spokojenosti Mapa školy, který každoročně děláme.“
Paní ředitelka se ještě vrací k slovu komunita, které zazněloi ve vyprávěních dalších zřizovatelů a je zřejmě nejvýraznější červenou nití příběhů představených škol: „Komunita naší školy funguje velmi dobře, je to vidět na neformálních setkáních, třídních schůzkách, na občasných školních brigádách, ale i teď při distanční výuce. Víme, že se děti často navštěvují a zůstávají u spolužáků i přes noc.“
Multikulturní prostředí v bilingvní škole
O tom, jak se někdy mohou lišit záměry zřizovatele a rodičů, vypráví Klára Svobodová, jednatelka Základní školy a mateřské školy KLAS, která se profiluje jako bilingvní základní škola s rozšířenou výukou multikulturní výchovy: „Největší část našich rodičů se na nás obrací kvůli bilingvnosti, kvůli anglickému a španělskému jazyku. Téměř nikdo kvůli multikulturní výchově. Tu rodiče v programu školy často jen tak nějak trpí. Přitom nám to dává smysl pouze společně. Učit se cizí jazyk znamená, mimo jiné, i poznávat a tolerovat jiné kultury. Jinak se klidně stane, že kvůli přijetí skvělé a navíc kvalifikované učitelky angličtiny původem z Jemenu, která pedagogickou fakultu vystudovala přímo v Pardubicích, ale je muslimkaa nosí hidžáb, odejdou někteří žáci.“
Skupina rodičů, kteří školu volí, se postupně proměňuje. „Byli jsme první a dlouho i jediná soukromá základní a mateřská škola v našem městě, což k nám lákalo určitou část rodičů, řekněme, lépe finančně situovaných. Dnes je situace jiná. Máme rozdílné rodiče s rozdílnými očekáváními i příjmy, ale jazyky jsou to, co nás všechny spojuje,“ vysvětluje Klára Svobodová a ještě upřesňuje: „Čím dál větší část našich rodičů tvoří rodiny bilingvní, kdy je každý rodič jiné národnosti.A také rodiče cizinci. To s sebou samo o sobě přináší naprosto různá očekávání. Japonec zná většinou školu, jak funguje v Japonsku, tedy pořádek a řád, Švéd očekává svobodua na prvním místě názor dítěte, Britové mají největší obavyo svůj jazyk, Saudská Arábie je skoro na román. Tohle všechno klade velké nároky na schopnost a ochotu učitelů a vedení rodičům naslouchat a dokola vysvětlovat, proč věci děláme tak a ne jinak.“
Prezentace školy a toho, co rodičům a dětem nabízí, se ukazuje jako velká výzva. Paní jednatelka a manažerka školy vysvětluje: „Již několik let jasně proklamujeme, co od nás lze čekat a co ne. Ne vždy nám to ale rodiče uvěří a chtějí něco, co my nenabízíme. No a pak se většinou musíme po nějakém čase rozloučit. Naštěstí se to stává stále vzácněji. Nepatříme mezi školy typu Prague British International School, Park Lane a podobné. Jazyky jsou pro nás prostředkem, nejsou cílem. Stejně tak není cílem maximální výkon a tlak na vědomosti. V naší učitelské knihovně je na prvním místě Summerhill. Díky tomu k nám každoročně přejde během školního roku několik dětí z klasických škol, protože neustojí tlak na výkon. Nevybírají si nás kvůli jazykům, důležitější pro ně je přístup učitelů.“
Tolik hlasy čtyř různých zřizovatelů. Samozřejmě že téma vztahu škol a rodičů by vydalo na mnohem obsáhlejší vyprávění, pokud bychom měli ambice poskládat ještě rozmanitější obraz. I v dalších pokračováních tohoto seriálu se rodiče a jejich pohled na vzdělávání budou objevovat. Napříkladv díle věnovaném filozofii a zaměření školy. Ale to až později, příště nás čeká ústřední osoba veškerého dění - ředitel.