S koncem školního roku 2020/2021 přichází poslední díl společného putování se zakladateli malých neveřejných základních škol. Na rozloučenou se zaměříme na různé překážky na cestě a změny, se kterými se museli a musejí jednotliví aktéři vyrovnávat. Ať už se jedná
o zřizovatele, ředitele, pedagogy či další hrdiny všednodenních příběhů sledovaných škol.
Opakované obtíže již před startem
V prvních dílech našeho seriálu jsme se věnovali úvahámo tom, zda a proč podstoupit dobrodružství vzniku nové školy. Příběh Mateřské EKO školky Lišky Bystroušky z okresu Praha-východ znovu ukazuje, že již v této fázi mohou budoucí zřizovatelé narazit na řadu obtíží. „Největším strašákem pro nás jsou finance. Jsme v okrese, kde jsou všechny školy přeplněné. Není šance si pronajmout jakoukoliv školskou budovu. Našli jsme sice objekt obce, který by bylo možné si pronajmout, ale museli bychom ho kompletně rekonstruovata zasekli jsme se na financích,“ líčí své útrapy Barbora Procházková, ředitelka a jednatelka již fungující mateřské školy.
Její snahy o rozjezd základní školy opakovaně selhávají. „Třikrát jsme uspěli s žádostí o zápis do rejstříku a třikrát jsme do září nedokázali školu rozjet. Krom financí jsou úskalím také personální kapacity, i když o poznání menším. Provozujeme mateřskou školu, jsme velmi malý kolektiv a nemáme v tuto chvíli nikoho, kdo by s námi šel do rozjezdu základní školya přinesl novou energii,“ popisuje Barbora Procházkováa vrací se podrobněji k loňskému roku: „Měli jsme rozjednaného investora, ale pak přišla vlna covidu a zasáhla zrovna daný obor podnikání. Jednání jsme odložili na podzim, kdy z nich kvůli stále špatné situaci sešlo úplně. Musíme začít znovu od nuly a lovit v jiných vodách. Zkoušíme oslovovat úspěšné firmy a investory v našem regionu.“
Zatím hozenou rukavici nikdo nezdvihl, a tak je situace stále patová: „Nemáme na účtu miliony, abychom provedli rekonstrukci. Obec nechce budovu prodat, banka nám na rekonstrukci pronajatého objektu odmítá půjčit, což chápeme.“
Paní jednatelka se přesto nechce vzdát své vize. „Na prvním stupni bychom chtěli mít po dvou třídách v ročníku, na druhém po jedné, protože očekáváme úbytek dětí vlivem osmiletých gymnázií. Ve třídě ideálně od patnácti do osmnácti dětí,“ vykresluje svou představu, ke které dodává: „V mateřské škole máme nyní pětadvacet dětí. Jejich rodiče by rádi pokračování ve formě základní školy. Důvěřují našemu konceptu, kdy kombinujeme inspirace z různých směrů. Nejsme vyloženě lesní či Montessori školka, ale od obou směrů se necháváme inspirovat. Jsme projektově a badatelsky zaměřeni, s individuálním a respektujícím přístupem k potřebám dítěte, ale zároveň nám záleží na výsledcích vzdělávání.“
Září 2021 se blíží a Barbora Procházková k němu vzhlížís jasnou představou: „Chtěli bychom začít s dvaceti dětmi. Postupnými úpravami budovy školy ve třech etapách pak dosáhnout cílové kapacity. K tomu potřebujeme několik desítek milionů.“ Ze svých dlouhodobých plánů nechce z již uvedených důvodů příliš slevovat: „Vím, že plánujeme na poměry soukromých škol celkem velký projekt, ale nechceme jít do polovičatého řešení. Poptávka je jasná, rodiče chtějí návaznost na druhý stupeň. Kompromisem by mohlo být mít na prvním stupni jen jednu třídu v ročníku.“
Nezbývá než držet palce. Sama paní jednatelka závěrem říká: „Snad se stane zázrak. Ale obávám se, že souhlas MŠMT znovu propadne a budeme muset žádat znovu.“
Velké počáteční nasazení a vliv času
Roudnická Základní škola SMART je v provozu šestým rokem. Její spoluzakladatelka Klára Koubská vzpomíná na počáteční extrémní nasazení všech zúčastněných. „Tvůrčí týmv prvních letech pracoval v režimu téměř 24/7, což bylo možné jen díky tomu, že naše vlastní děti byly zároveň školními dětmi a měli jsme neuvěřitelnou podporu svých rodin. Až přibližně po čtyřech či pěti letech se některé aktivity staly rutinními a zvětšující se pedagogický sbor i provozní tým převzal mnohé povinnosti. Teprve poté bylo možné odjet na víkend pryč nebo si vzít v létě dva týdny dovolené,“ vzpomíná paní ředitelka školy a hned popisuje současnost: „Posunuli jsme se do fáze, kdy máme pracovní týmy s vlastními vedoucími, kteří reportují vedení školy. Jako ředitelka seo některých aktivitách dozvídám až z fotek na Facebooku. To nám umožňuje soustředit se mnohem více na práci na vizi školy a jejím rozvoji. Diskutujeme se školskou radou, síťujeme s jinými školami, plánujeme školení pedagogů a provozní otázky. Jako výzvu vnímám pravidelnou a srozumitelnou komunikaci výše uvedeného zaměstnancům tak, abychom byli všichni s vizí v souladu.“
Jako zajímavý faktor rozvoje školy Klára Koubská zmiňuje kvalifikovanost pedagogického sboru: „Původní tým zakladatelů disponoval formálním pedagogickým vzděláním, ale nikoliv dlouhou zkušeností s učením na státní základní škole, což se ukázalo jako výhoda i nevýhoda. Bez rutiny vytvořené během působení na klasické základce jsme byli schopni spoustu procesů nastavit inovativně, moderně, prakticky. Zároveň jsme časem zjistili, že dělat některé aktivity ‚klasicky‘ je vlastně nejlepším řešením.“
Spoluzřizovatelka školy dále vykresluje, jakou proměnou prošla rodičovská obec. „První tři roky fungování naší školy byly typické odvážnými rodiči s jasnou představou o vzdělávání, kteří neváhali věnovat čas diskuzi s učiteli a vedením školy a nenechali se zviklat skeptickým okolím. Díky tomu jsme je mohli přesvědčit o tom, že svěřují své děti do dobrých rukou. Škola získala dobré jméno, svými aktivitami prokázala, že je stabilní a nabízí vzdělávání dostatečně na úrovni,“ popisuje Klára Koubská proměnu, která se v menší podobě jednou za čas znovu opakuje: „Například jsme museli vysvětlovat a obhajovat přínosy CLIL výuky, Hejného matematiky, nevázaného písma, zvýšeného počtu hodin informatiky. Většinu těchto témat již máme podloženou důkazy, že systém tak, jak je nastaven, funguje. S tím nedůvěra ustupuje.“
Nejen dalším nadšencům, kteří uvažují o založení školy, závěrem Klára Koubská vzkazuje: „Hlavními překážkami na cestě ke konsolidované fungující škole byly v našem případě problémy s financováním v počátečních letech, nedůvěra ze strany potenciálních rodičů, nezkušenost s řízením školy, školními předpisy a procesy, nutnost obrovského nasazení počátečního týmu. Všem, kdo chtějí vybudovat školu, doporučuji, aby si našli opravdu dobrého mentora.“
Dlouhodobé cíle nad momentálním nepohodlím
Pražskou Základní školu Marché najdeme v rejstříku MŠMT od září 2016. Její zřizovatelka a ředitelka Petra Šlencová Bílská však má s oborem soukromého školství mnohem delší zkušenosti. Shrnuje je následujícími slovy: „Desetiletou prací s dětmi a rodinami v soukromém vzdělávání jsem se naučila, že je klíčové umět pracovat s očekáváními, otevřít se různým cestám a myšlenkám, nepředpokládat a naslouchat.“
Svou tezi pak dále rozvíjí: „Před více než deseti lety jsem si vysnila, že se budu věnovat dětem s láskou a porozuměním, přitom jim dám nejlepší možnou péči a vzdělávání. Dnes Marché nabízí kvalitní péči a vzdělávání dětem od 15 měsíců do 12 let, prošly jím dvě stovky dětí a zaměstnává dvanáct lidí. Když se ohlédnu zpátky na všechna ta léta, můj sen je stále živý a vyvíjí se dál. Cesta k jeho naplnění je ale jiná, než jsem očekávala. Je plná zvratů, překvapení, nečekaných překážek i učení. Uvědomila jsem si dvě důležité věci. Každýz nás vstupuje do jakéhokoliv vztahu s různými očekáváními, realita bývá jiná. Naše mysl má tendenci přemýšlet v zaběhnutých vzorcích, je důležité otevřít se novým, neprobádaným myšlenkám.“
Paní ředitelka si postupně uvědomila, že vlastní očekávání má schopnost vnímání reality zkreslovat. „Myslela jsem si, že nebude těžké najít spolehlivé, odpovědné a loajální zaměstnance s tahem na branku. Opak je pravdou. Potkala jsem mnoho lidí, kteří sice uměli hezky mluvit o práci a svých dovednostech, současně ale očekávali, že se to samo stanea udělá. Zbavovali se odpovědnosti a většinu času trávili vymýšlením vzdušných zámků, s konkrétním řešením nepřišli, své rady a nápady nerealizovali. Měla jsem představu, že když nabídneme služby vysoké kvality, lidé to uvidí, pochopí a naši poctivou práci ocení zájmem. Uspokojit nárokya očekávání rodičů dnešních dětí ale není lehké. Mnoho rodin hledá pro své děti jinou, novou, moderní, progresivní a svobodnou výchovu a vzdělávání. Mají svou představuo tom, co škola má a nemá dělat. Mnohdy jsou však jejich očekávání v rozporu. Na jednu stranu chtějí šťastné a spokojené dítě, vzdělávání bez tlaku a ověřování znalostí testem, bez domácí přípravy a úkolů. Na stranu druhou předpokládají, že jejich dítě bude mít vědomosti na vysoké úrovni, bez vynaložené snahy a úsilí bude studovat na nejlepších školácha v životě dosáhne úspěchu.“
Petra Šlencová Bílská dále mluví o otevřené mysli, o tom, že přestala předpokládat, že se věci budou dít přesně podle jejích představ a plánů. „Očekávám neočekávané, jsem otevřená novým cestám. Zažila jsem mnoho úspěchů i porážek, sáhla jsem si na dno. Vždy pomohlo podívat se do tváře dětí v našich třídách a vidět, jak jsou šťastné, spokojené, zručné, kreativní, po akademické stránce připravené. Jejich touha objevovat a zkoumat nevyhasla, hoří silněji. To, co děláme, je důležitější než momentální pocit nepohody, zklamání nebo frustrace. Děti mi dávají sílu pokračovat dál i navzdory všem překážkám.“
Tolik poslední střípky do mozaiky někdy radostných a jindy spíše smutných příběhů škol, které spojuje, že mají neveřejného zřizovatele, jsou malé počtem žáků, ale zároveň jsou mnohdy svými charakteristikami velmi odlišné. Příběhy uvedené ve všech deseti dílech jsou důkazem, jak pestrobarevné české školství může být.