Založení a rozjezd školy #3: Do rejstříku!

Formální náležitosti popsala v minulém a tomto vydání kolegyně Monika Puškinová. My se zaměříme na to, co je skryto za oponou. Přiblížíme si pouť pěti zřizovatelů od přípravy a podání žádosti přes zařízení mnoha povolení a souhlasů až k úlevě, když se 1. září všichni poprvé sejdou v nové, oficiálně schválené škole.

Příprava tohoto dílu byla specifická. Při zmínce o zápisu do rejstříku škol mnoho oslovených zřizovatelů změnilo tón hlasu, barvu kůže, jinak vlídný pohled se proměnil na směs rozpaků a naštvání. Někteří se snažili změnit téma, volající na druhé straně telefonní linky se na delší čas odmlčeli.

Přesto můžeme nabídnout pětici autentických příběhů. I když nemá smysl zakrývat, že mnoho řečeného mezi čtyřma očima nikdy nemůže být zapsáno. Nejen v uvedených příbězích se mnohokrát objevily momenty, které byly pro úspěch celého snažení naprosto zásadní, přesto by se jen těžko vešly do legislativních norem. Případně situace, a to je skutečně smutné, kdy právo bylo na straně zřizovatelů, ale výsledek zcela opačný.

„Byl to očistec, nesmírný výdej energie a hlavně stresující a dlouhé období velké nejistoty, co bude se stovkou dětí, které jsme převáděli z veřejné školy do soukromé, kterou MŠMT nejprve nechtělo povolit,“ začíná své vzpomínání Lucie Němcová, výkonná manažerka pražské Montessori základní školy Archa. „Doteď cítím smutek z toho, jak v celém procesu nikoho nezajímalo, že nejde o vznik nové školy, ale transformaci existujících tříd ve veřejné škole na školu soukromou. Šest let jsme se snažili pod dvěma veřejnými školami fungovat, ale soužití dvou velmi odlišných vzdělávacích systémů se ukázalo být příliš náročné a dlouhodobě neudržitelné. MŠMT nás přesto hodnotilo čistě jako nově vznikající školu,“ sdílí zřizovatelka školy a jedním dechem doplňuje: „Uspěli jsme jen díky tomu, že kvůli nám veřejná škola, od které jsme se oddělovali a v které naše třídy nadále působily, snížila o tyto třídy svou kapacitu v náš prospěch. Tím jsme sebrali argument, že kapacity v lokalitě zvyšujeme.“ Vůbec ale nepřišel ke slovu jeden z klíčových argumentů zřizovatele: „Argumentovali jsme také tím, že v širokém okolí žádná škola s Montessori vzdělávacím systémem není, a není proto možné rozhodovat jen podle obsazenosti okolních škol, ale bylo nám řečeno, že koncepce školy není posuzovaným parametrem a žádosti se hodnotí pouze dle volných kapacit.“ Nezbývá než dodat, že MŠMT oficiálně nikdy nezveřejnilo kritéria, podle kterých rozhoduje, zda bude škola do rejstříku zapsána, či nikoli.

Na nejisté pouti zřizovatelům někdy prospěla pomoc kolegů, kteří již stejným procesem prošli. „Pomohl mi seminář s Honzou Sýkorou, na kterém jsme se dozvěděli spoustu praktických vychytávek. Kolovala i žádost jiné školy, která už zápisem úspěšně prošla, takže jsme s kolegyní měly dobrý mustr, co a jak napsat,“ popisuje ředitelka ZŠ Mezi stromy Petra Doleželová. Získaný souhlas MŠMT však byl nakonec jen dílčím krokem na náročné cestě: „Schválení přišlo 19. března a v ten den odstartovala komunikace s hasiči a hygienou. Právě hygiena byla největší výzvou, i když už jsme provozovali dětský klub a jesle, takže jsme měli nějaké zkušenosti. Jenže jsme v městském nájmu, město protáhlo termín rekonstrukce sociálních zařízení, takže jsme finální schválení hygienou obdrželi až 29. srpna. To už bylo na hraně mých psychických možností.“

Pro ostravskou školu vše dobře dopadlo, a tak nakonec zůstává vcelku neutrální vzpomínka: „Všichni na MŠMT i kraji byli velice nápomocní, milí, profesionální. Přesto jsme například na poplatcích utratili více peněz, než jsem čekala. Projekt hasičům, protipožární dveře, některé místnosti jsme nesměli použít jako třídy, protože chyběla umyvadla. Byrokracie a řešení ptákovin nebylo zrovna málo, ale co by člověk neudělal pro splnění snu, že?“ Navíc se z paměti vynořuje jeden velice pozitivní moment: „Zapomněli jsme si zažádat o školní družinu, protože jsme mysleli, že je to automatická součást základní školy. Žádali jsme tedy až na jaře a uspěli jsme, v což jsem ani nedoufala.“

Právě se školní družinou souvisí vzpomínka Matěje Frgaly, zřizovatele ZŠ Erazim v Opavě: „V jedné facebookové skupině se psalo, že když se kolauduje nová školní budova, je třeba myslet i na družinu. V projektové dokumentaci i v kolaudačním stanovisku musí být uvedeno, že prostory jsou vhodné jako škola i družina. Stanovisko se pak před otevřením musí zaslat kvůli škole na ministerstvo a kvůli družině na kraj. Musí tam být uvedeno, že prostory jsou vhodné jako škola i družina. Logické. Jak na to může někdo v projektové dokumentaci zapomenout?“ Další děj však přináší absurdní rozuzlení: „Školní budovu jsme koncem srpna zkolaudovali. Jakmile jsem kolaudaci školy poslal na ministerstvo, padl jsem únavou. Za chvíli telefon. Paní z kraje se ptá na družinu. Už vím, jak někdo může zapomenout. Takže družinu, kterou nám kraj předtím schválil, nemáme. Zapomněli jsme ji zmínit v projektové dokumentaci.“

Příběh zápisu pražské ZŠ Marché Montessori začal v září 2015 následovně: „S malou skupinkou dětí v režimu individuálního vzdělávání a ‚školkou‘ jsme se nastěhovali do vily z třicátých let. Plná nadšení a odhodlání jsem vyrazila na stavební úřad, kde jsem se stejným zápalem úřednici líčila vizi a záměr změny užívání. Ta mi s opovržlivým pohledem suše řekla: ‚To bude velký problém.‘ A byl.“

Zřizovatelka školy Petra Šlencová Bílská patří k lidem, kteří se jen tak nevzdávají, i když je cesta trnitá. „Trvalo bezmála patnáct měsíců, než se mi povedlo udělat z rodinného domu učebnu s jídelnou. Tenkrát pro deset žáků. Dlouhé měsíce jsem chodila jako slepička pro vodu kohoutkovi. Úředníci stavebního úřadu a hygieny si mě přehazovali jako horký brambor. Když jsem splnila jedno, vymysleli si druhé, třetí, desáté. Když už se zdálo, že vše klapne, přišla na kolaudaci paní z úřadu a vytáhla metr. Protože stropy byly o dva centimetry nižší než ve výkresu, celou kolaudaci v půlce srpna zastavila.“ Nynější ředitelka úspěšně zapsané školy však ve svém snažení vytrvala: „Zoufale jsem přemlouvala vedoucí hygieny, pomoci se mi snažili na MŠMT i městské části. 20. srpna jsme získali tříměsíční výjimku, abychom mohli upravit potřebné dokumenty a doložit povolení stavebního úřadu. Jenže i tak jsme potřebovali vyhovující náhradní prostory, aby mohla být škola k 1. září zapsaná. Ještě ten den jsem je začala hledat a díky pomoci jiné školy se to podařilo. Během jednoho týdne jsem získala souhlas rady města, odboru majetku, hygieny i MŠMT. Hořce si vzpomínám, jak jsem dobíhala na podatelny hygieny a magistrátu a cestou jim volala, aby na mě počkali po zavíračce, protože druhý den by už bylo pozdě.“

„Naše škola bojovala o zápis do rejstříku tři roky. Největší překážkou byl dlouhodobý záměr Moravskoslezského kraje a dostatečná kapacita veřejných škol. V prvním roce jsme dostali nesouhlasné stanovisko kraje a vzápětí zamítnutí MŠMT,“ vypráví ředitelka ScioŠkoly Frýdek-Místek Darina Klimparová a hned pokračuje: „Naší reakcí bylo zřízení komunitní školy, protože jsme již měli děti, domluvenou budovu i vybrané pedagogy. Dále jsme rozběhli jednání s úředníky i politiky na kraji, místními senátory i poslanci a také jednání na ministerstvu školství. Snažili jsme se získat podporu a zjistit, co se musí stát, aby škola byla do rejstříku zapsána. Podmínkou mělo být získání souhlasného stanoviska kraje, což se nám v dalším roce podařilo, jenže z ministerstva opět přišlo zamítavé stanovisko. Prý nebylo stanovisko kraje odůvodněné. Uspěli jsme až s řádným zdůvodněním kraje. Na třetí pokus.“

Všem novým žadatelům pak vzkazuje: „Doporučila bych před podáním první žádosti obejít úředníky i politiky a snažit se získat pro svůj záměr co největší podporu. Zároveň to chce vytrvalost, optimismus, víru, že vše dobře dopadne, a podporu okolí.“

Samozřejmě všechny příběhy nemají šťastný konec. Některým zřizovatelům vystavila stopku obec, kraj, MŠMT, hygiena, stavební úřad či některý jiný z důležitých aktérů. I jejich snaha zasluhuje ocenění, přestože zůstali mimo světla reflektorů. Tento díl byl o těch úspěšných, protože s nimi budeme nadále putovat po cestě k nové živé škole. Příště nás čeká téma pedagogického sboru. Jací učitelé, vychovatelé, asistenti stáli u zrodu škol? Jaké personální otázky musí zřizovatelé řešit?